Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) označil červenec jako nejteplejší měsíc v historii pozorování, tedy za 142 let. Podle programu Copernicus, spravovaného Evropskou komisí, byl červenec 2021 třetím nejteplejším na planetě a druhým nejteplejším v rámci Evropy.
Výsledky se sice v tabulkách lehce liší, ale jen v detailech, nikoli v tom podstatném. Není vlastně ani tak důležité, jestli byl červenec o několik desetin stupně Celsia nejteplejší, nebo druhý nejteplejší. Důležité jsou důsledky, které oteplující se klima přinese. A ve velké části světa už nyní přináší.
NOAA a Copernicus
Rozdíl v hodnocení července mezi oběma institucemi je dán metodikou vyhodnocování dat i jiným přístupem ke zpracování podkladů z míst, kde chybí měření, tedy například z oblasti pólů. Každopádně pro důsledky pokračující změny klimatu je jedno, kterou příčku červenec v celkovém hodnocení obsadil. Podstatné je, že se k datům přistupuje podle pravidel, která se nemění, a tím je možné objektivně posuzovat změny.
A každé „stupně vítězů“ jsou v případě extremity klimatu zároveň „zvláštním smutkem vítězů“, jak zpívala kdysi kapela Elán. Nezáviděníhodný prim, kdy celosvětový průměr podle NASA překonal předchozí rekord z července roku 2016 o setinu stupně a dorovnal roky 2019 a 2020, přepisuje klimatologické statistiky. V Evropě byla teplota v červenci o 1,4 °C vyšší než průměr let 1991 až 2020. Od Baltu po východní Středomoří se objevovaly horké vlny s teplotami přes 42 °C.
Vlny extrémních veder budou častější
Vědci z ETH (Spolkové vysoké technické školy v Curychu), jedné z předních světových univerzit v oblasti technologií a přírodních věd, zveřejnili v časopise Nature Climate Change článek, ve kterém shrnují důvody toho, proč vlny extrémních veder budou v budoucnu nejen častější, ale i intenzita extrémů bude větší.
Podle nejhoršího scénáře emisí skleníkových plynů by se vlny veder trvající týden mohly v letech 2021 až 2050 vyskytovat dvakrát až sedmkrát častěji než v posledních třiceti letech. A dalších asi třicet let, tedy roky 2051 až 2080, by takových horkých období mohlo mít třikrát až 21krát víc. Takové výrazné vlny veder by se mohly na severní polokouli opakovat jednou za šest až 37 let.
Oblačnost klimatické změny posiluje
Nárůst koncentrací skleníkových plynů a oteplení vede ke změnám oblačnosti, které klimatické změny dál posilují. To vyplývá ze studie publikované v časopise PNAS. Podle ní by zdvojnásobení předprůmyslové úrovně atmosférického CO2 mohlo způsobit zvýšení citlivosti na klima, tedy nárůst globální teploty až o 2 °C.
Statistika nuda není
Ještě vysvětlení, proč jsou někdy desetinky důležité – na příkladu teplot. Posun průměru i o velmi malou hodnotu do vyšších čísel znamená, že se můžou vyskytovat extrémy, které se do této doby neobjevovaly – jejich výskyt je i při malém posunu průměru několikanásobný. A protože roste i variabilita, znamená to, že ačkoli budou přibývat extrémně vysoké teploty, ty nízké zcela nevymizí. S postupující klimatickou změnou lze tedy očekávat i vyšší pravděpodobnost výskytu vln veder. Stále budou relativně výjimečné, ale můžou být extrémnější, než jsme byli zvyklí.
I malý posun v extremitě může mít vážné důsledky. Zvyšování teploty má vliv na řadu dalších procesů, jako je například tání ledovců a zvyšování hladiny oceánů, zvyšování výparu, změny v mořském proudění a podobně.
Zpomalení mořských proudů
Ačkoli zastavení takzvané termohalinní cirkulace v oceánech je poměrně známý jev, který se objevoval už v dobách ledových, stále častěji se mluví o tom, že by se tak mohlo stát i v důsledku globálního oteplování. To proto, že kvůli tajícímu ledu na severu Atlantiku dochází ke snížení salinity a tedy i hustoty mořské vody.
A skutečně, za posledních dvě stě let se atlantická část termohalinní cirkulace zeslabuje. U pobřeží USA se akumuluje teplá voda a na severu jsou vody čím dál tím chladnější. Oceánské proudy jsou skutečně čím dál tím méně silné.
Šestá hodnotící zpráva IPCC ze srpna 2021
Podle IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu) se nejpozději do dvaceti let ohřeje planeta o 1,5 °C oproti předindustriální úrovni. Pokud by se ovšem emise skleníkových plynů do roku 2030 snížily na polovinu a do roku 2050 byly nulové, bylo by možné globální oteplování zastavit. Pokud svět nezačne emise radikálně snižovat, nebude možné oteplení o 1,5 °C zabránit.
