Washington - Moderní armády řeší nový problém. Stále víc žen se během konfliktů dostává do prvních linií a odnášejí si pak psychické následky. Místo aby se po návratu ujaly opět role matek a manželek, se tak musejí vyrovnávat s problémy, které až dosud řešili pouze muži. Konflikty již nemají jasné linie a mezi ženami a bojem nic nestojí. Se smrtí a těžkými zraněními se setkávají i lidé, kteří by se před desítkami let k boji nedostali ani na doslech.
Od dob druhé světové války se role žen v americké armádě změnila. Není výjimkou, když je potkáte přímo v první linii. Řídí nákladní auta, drží hlídky. I v případě, že je nepřítel nezasáhne, stále častěji se domů vracejí s následky, na které u žen nebyl nikdo zvyklý.
Doral Gonzalesová sloužila v Iráku v letech 2006 a 2007. Tehdy si ještě myslela, že se její válečná zkušenost obešla bez následků. V roce 2011 proto vyrazila do Afghánistánu. Zpátky se ale vrátila se vzpomínkami, které se jí nedaří vytěsnit a které vážně ovlivňují její chování. „Často mívám noční můry, trpím nespavostí. Čtvrtého července jsem ohňostroj přečkala ve skříni, protože jsem měla flashback, že jsem zase v Iráku. První půlrok to bylo skutečně těžké. Pak jsem začala hledat pomoc. Teď už vím, že s terapií a správnými léky se můžu vrátit k jakž takž normálnímu životu.“
Když odjela do války podruhé, myslela si, že je připravená na všechno. Opak se ale ukázal pravdou. „Začala jsem mít chronické problémy a zjistili mi posttraumatickou stresovou poruchu. Teď doufám, že moje zážitky a zkušenosti pomohou mladším vojákům, aby si uvědomili, že na vyhledání pomoci není nic špatného.“
Za pravdu jí dává i její manžel. Ten je odhodlaný Doral všemožně pomáhat a doufá, že ji další válečná zkušenost už nečeká. Po jejím návratu z Iráku pochopil, že pokud k podobné situaci dojde znovu, jeho rolí je postarat se o fungování domácnosti, poskytnout své ženě oporu a o všem si s ní povídat. Když odjížděla do Afghánistánu, věděl, že je se ženou čeká vše od začátku.
Podobnou zkušenost má i americká veteránka Rocelle Feriová: „Celou dobu, co jsem tam byla, jsem si myslela, že je všechno v pořádku. Cokoliv, co se tam děje, vám totiž připadá v pořádku. Jenže jakmile se vrátíte domů, tak je všechno jinak. Je jiné tu být potichu, je jiné být mezi lidmi i s rodinou. Uvědomíte si, že jste přišli z jiného světa, z naprosto odlišného prostředí.“
Ženy po návratu z války trpí depresemi
Klinická psycholožka Beth Manningová k tomu poznamenává: „Ženy, které se k nám vrací z války, čelí mnoha problémům. Mívají deprese, trpí posttraumatickou stresovou poruchou, úzkostmi nebo návaly paniky. Návrat domů snášejí velice obtížně.“
Posttraumatická porucha vzniká u některých lidí poté, co přišli do styku s nějakou výrazně negativní událostí. Na rozdíl od akutní reakce na stres, která se objeví ihned, příznaky posttraumatického stresu se mohou objevit i po půl roce.
Nadějí pro vojáky zůstává výzkum Kalifornské univerzity. Tamní vědci tvrdí, že možná dokáží podle DNA určit, kdo je k získání posttraumatického syndromu náchylnější. Jenže ani tak nezajistí, že armáda potenciální oběti udrží v bezpečí.
