Moskva – „Když je potřeba zlepšit vztahy se Západem, tak je zlepší. Když je potřeba je zhoršit, tak je zhorší. Zkrátka udělá, co se mu řekne.“ Tato slova asi nejlépe charakterizují Sergeje Lavrova – ruského ministra zahraničí, diplomata a jednu z nejvýraznějších postav ruské politické scény, která je zvláště v posledních měsících v souvislosti s děním na Ukrajině dokonce leckdy viditelnější než její kremelský chlebodárce Vladimir Putin.
Zmíněná charakteristika pochází od novináře Fjodora Lukjanova, který ještě dodává, že 65letý Lavrov není politik, ale profesionální diplomat. „Pokud má vůbec nějaké vlastní přesvědčení, nehraje to žádnou roli,“ říká. Právě díky této kombinaci profesionality, zkušeností a nedostatku ctižádostivosti se Lavrov těší Putinově důvěře a je historicky druhým nejdéle sloužícím ruským, potažmo sovětským ministrem zahraničí. „Lavrov nepotřebuje od Putina žádné pokyny – sám ví velmi dobře, co má dělat,“ říká dále Lukjanov a připomíná v této souvislosti, že například o situaci kolem Sýrie se Putin dlouho vůbec nestaral a všechno nechal na svém loajálním úředníkovi.
Kariérní diplomat Lavrov se ujal funkce ministra zahraničí počátkem roku 2004 a po 11 letech jej můžeme klidně zařadit po bok takových osobností v čele ruské či sovětské diplomacie, jako byli Andrej Gromyko, Vjačeslav Molotov, Lev Trockij či Eduard Ševardnadze. Jen pro srovnání: během Lavrovova působení se v USA vyměnili čtyři jeho resortní kolegové (Colin Powell, Condoleezza Riceová, Hillary Clintonová a John Kerry), v křesle českého ministra se jmen vystřídalo dokonce ještě víc: Cyril Svoboda, Alexandr Vondra, dvakrát Karel Schwarzenberg (v Topolánkově a Nečasově vládě), dvakrát Jan Kohout (ve Fischerově a Rusnokově vládě) a Lubomír Zaorálek.
Klasický ruský (sovětský) kariérní diplomat
V Lavrovově dosavadní kariéře bychom přitom v podstatě žádný významný zvrat nenašli. Po ukončení prestižní diplomatické líhně MGIMO (Moskevský státní institut mezinárodních vztahů) v roce 1972 nastoupil hned na sovětské ministerstvo zahraničí a pracoval čtyři roky na ambasádě na Srí Lance. V letech 1981–1988 působil jako rada na sovětské misi při OSN, od dubna 1992 byl náměstkem ruského ministra zahraničí a zároveň ředitelem odboru mezinárodních organizací a globálních problémů. V červenci 1994 se vrátil do OSN jako velvyslanec Ruska a působil zde až do jmenování ministrem zahraničí. V OSN tak celkem strávil bezmála dvě desítky let.
Jako velvyslanec zastupoval Rusko na půdě OSN v dobách největších krizí posledních let – během války v Kosovu a leteckých zásahů NATO proti bývalé Jugoslávii v roce 1999, protiteroristického tažení po útocích na Spojené státy v září 2001 nebo války v Iráku v čele s USA, kterou Moskva od začátku odsuzovala. Jednoduché to neměl ani ve funkci ministra zahraničí - ať už šlo o válku v Gruzii, arabské jaro a jeho důsledky, vyjednávání o íránském jaderném programu či válku na východní Ukrajině a anexi Krymu.
Věrný úředník, který nechává politiku na prezidentovi
„Jsem diplomat,“ říká skromně sám Lavrov. „Politiku nechávám na prezidentovi.“ Tvrdé vzkazy a mocenské choutky Kremlu skrývá Putinův hlídací pes za maskou sfingy a gentlemana. Spojení tvrdého vládce a obratného diplomata (kdy první do půl těla svlečený loví tygry a druhý vystupuje v perfektních oblecích z londýnské Jermyn Street) připomíná klasický model Napoleona a jeho ministra zahraničí Charlese Talleyranda. Lavrov přitom kombinuje západní eleganci s ruskou zarputilostí a nikdy neztrácí ze zřetele skutečné úmysly svého šéfa, které sám sdílí: vrátit Rusku vliv a vážnost, jaké této druhé největší světové mocnosti podle jejich názoru náleží. Oba totiž rozpad sovětského impéria chápou jako národní i osobní potupu.
Loni v dubnu varoval Lavrov Ukrajinu, že Rusko na ohrožení ruských občanů odpoví stejně, jako kdyby bylo samo napadeno. Udělá to stejně, jako tomu bylo v konfliktu s Gruzií v srpnu 2008 o Jižní Osetii. „Každý útok na ruské občany je útokem na Ruskou federaci,“ zdůraznil muž s vizáží připomínající sovětské aparátníky ze starých bondovek.
„Je velmi inteligentní a dokáže být šarmantní a přívětivý. Ale dokáže být i pravý opak toho všeho,“ řekla kdysi bývalá ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová o tvrdém ochránci ruských zájmů se zvláštním smyslem pro humor, který dokáže hřímat, vyhrožovat, naznačovat - aby vzápětí vzal zase všechno zpátky a nechal svůj protějšek pouze hádat, na čem s ním je. „V OSN měl dva cíle, které byly pořád stejné: využívat práva veta ve prospěch ruských mocenských ambicí a dávat Američanům ťafku, kdykoliv to bylo možné,“ řekl kdysi jeho americký kolega z OSN John Negroponte. To ostatně Lavrovovi vydrželo dodnes: „Ukrajina je jedním z příkladů americké neochoty vzdát se v geopolitickém boji. Američané si nechtějí přiznat, že nemohou řídit z Washingtonu dění ve všech částech světa,“ prohlásil nedávno.
Jak loajální a chladnokrevný je úředník, ukazuje příklad z roku 2012, kdy ruský parlament jako odpověď na americký Magnitského zákon zakázal Američanům adopci ruských dětí. Lavrov si toto rozhodnutí tehdy dovolil veřejně kritizovat, protože jeho úřad jen krátce předtím se Spojenými státy dohodu o adopcích pracně vyjednal. Ministr argumentoval, že tímto krokem budou o ochranu připraveny i ty děti, které již byly adoptovány. Když se ale ukázalo, že Putin má na zákazu adopcí osobní zájem, Lavrov okamžitě obrátil a rozhodnutí parlamentu začal věrně obhajovat, jako by se nechumelilo.
Sýrie – Lavrovův diplomatický majstrštyk
Arabské jaro přineslo Lavrovovi nejen největší neúspěch ve funkci šéfa diplomacie, ale i největší triumf. Zatímco v Libyi se Rusku nepodařilo zabránit náletům Západu, v Sýrii je Lavrov prakticky na poslední chvíli odvrátil. Během krize usilovně pendloval mezi Washingtonem, Damaškem a Bruselem a v době, kdy už bylo bombardování režimu Bašára Asada doslova na spadnutí, chopil se ministr iniciativy a díky kombinaci výhrůžek a vyjednávání se mu podařilo syrského prezidenta přesvědčit, aby ustoupil a vzdal se chemických zbraní. Ze zdánlivě neodvratných amerických náletů udělal Lavrov společnou iniciativu za likvidaci chemických zbraní, která byla nakonec – byť samozřejmě nepřímo – odměněna Nobelovou cenou za mír.
Moskva během syrské krize nadále dodávala Asadovi zbraně a blokovala veškeré, byť i ty nejmírnější rezoluce odsuzující jeho režim. Lavrov neustoupil ani o krok a pevně držel ruskou linii. Tehdy si vysloužil přezdívku Mr. Nět – podobně jako kdysi jeho sovětský předchůdce Andrej Gromyko. Neústupnost v syrské otázce možná souvisela i s tím, že Moskva v roce 2011 za prezidenta Dmitrije Medvěděva nechala vlastně proti své vůli v Radě bezpečnosti OSN projít zdánlivě nevinnou rezoluci o Libyi, která předpokládala vytvoření bezletové zóny v zájmu ochrany tamního obyvatelstva. Nakonec muselo Rusko bezmocně přihlížet, jak západní nálety v podstatě svrhly Muammara Kaddáfího. Libye se od té doby zmítá v chaosu.
Milovník skotské whisky a raftingu si cigaretku rozhodně neodepře
Sergej Viktorovič Lavrov, který je od května 2012 nejdéle sloužícím členem ruské vlády, se narodil 21. března 1950 v Moskvě arménskému otci a ruské matce. Hovoří anglicky, francouzsky, sinhálsky a jazykem divehi, kterým se mluví na Maledivách. Ženatý otec a dědeček je nositelem řady vyznamenání, v březnu mu Putin udělil řád „Za zásluhy o Vlast I. Stupně“ za obzvláště vynikající uskutečňování zahraničně-politického kursu Ruské federace a za dlouholetou diplomatickou činnost. Manželka Maria je učitelka, dcera Jekatěrina studovala politologii a ekonomiku v USA a v Londýně a pracuje ve vedení ruské pobočky aukčního domu Christie's.
V dobré tradici ruských vyšších vrstev se Lavrov – stejně jako několik dalších amatérských veršotepců z řad ruských politiků a podnikatelů - věnuje i psaní básní, které byly také několikrát otištěny – nedávno v časopisu Russkij Pioněr. Objevily se také ve sborníku vydaném v roce 2004 k šedesáti letům MGIMO. Lavrov je dokonce autorem školní hymny tohoto institutu. Věřící příslušník ruské ortodoxní církve je čestným členem společnosti, jež organizuje poutě do Svaté země.
I když na to nevypadá, je sportovně založený. Má rád fotbal a rafting v ruské tajze. S tím se pojí historka jeho kamarádů o tom, jak jednou v noci v lijáku ztroskotali v pustině a přežili mimo jiné i díky Lavrovovi, jemuž se i se zlomeným prstem podařilo rozdělat oheň poslední zápalkou, která jim tehdy zbyla.
Lavrov je také znám jako milovník skotské a řetězový kuřák - i když jeho šéf Putin modrému dýmu rozhodně neholduje a v rámci ruské kampaně proti nikotinu dokonce před pár lety vyzval kuřáky mezi členy vlády, aby se svým zlozvykem přestali. Lavrov si nicméně cigaretku neodepře - loni v říjnu si na okraj evropsko-asijského summitu v Miláně dokonce zapálil i s českým prezidentem Milošem Zemanem a oba probrali situaci na Ukrajině.
Od dob, kdy se Lavrov za práva kuřáků ještě jako ruský velvyslanec statečně bil přímo na půdě OSN, už ale uplynula víc než dekáda. Generální tajemník OSN Kofi Annan mi nebude nařizovat, co mám nebo nemám dělat, rozčiloval se tehdy nad zákazem kouření v budovách OSN, které tou dobou byly poslední nikotinovou baštou v protikuřácky naladěném New Yorku. „Generální tajemník může samozřejmě dávat rozkazy svým podřízeným, avšak těžko příslušníkům diplomatických misí. Budova OSN patří všem členům organizace a generální tajemník je pouze najatým manažerem,“ hřímal Lavrov v roce 2003.
Schytal to už kdekdo
Terčem leckdy drsného stylu ruského ministra se ale nestal pouze Annan. Legendární jsou Lavrovovy spory s Riceovou o iráckou válku nebo s Powellem o sporných volebních výsledcích na Floridě, které do Bílého domu vynesly George W. Bushe. Riceová ve svých pamětech vzpomíná, jak Lavrov vždycky přesně věděl, jaká „tlačítka stisknout“, aby ji pořádně naštval. S tlačítkem měla problém i její nástupkyně Clintonová, která přivezla v roce 2009 Lavrovovi symbolický červený spínač na „restart“ americko-ruských vztahů. Uřízla si ale pořádnou ostudu, když na něm v ruštině místo správného „perezagruzka“ bylo napsáno „peregruzka“ – což znamená naopak přetížení. Paradoxně se o pár let později ukázalo, že s chybným překladem zase Američané nebyli tak daleko od pravdy.
Lavrovovi se podařilo vytočit i francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, mediálně nejznámější je ale v tomto směru telefonát s britským ministrem zahraničí Davidem Milibandem, kde ruský ministr nešetřil vulgarismy. „Kdo ku…a jsi, že mě poučuješ?“ křičel údajně na svého resortního kolegu, který ho tehdy kritizoval za ruskou invazi do Gruzie. Podle britských médií slovo „fuck“ a jeho odvozeniny prý v rozhovoru zazněly ještě několikrát, Miliband ani Lavrov to ovšem nikdy nepotvrdili. Sám ruský ministr přiznal, že je použil pouze jednou v souvislosti s gruzínským prezidentem Michailem Saakašvilim.
Jak to vidí Lavrov
Tvrdý zůstává Lavrov i během ukrajinské krize, kdy Rusko poskytlo azyl svrženému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi, anektovalo Krym a podporuje separatisty na východě země. Jasno má šéf ruské diplomacie ale i v ostatních zahraničně-politických otázkách. Tvrdí například, že Západ na Blízkém východě vytváří pouze chaos. Místo aby se tu snažil o mírové urovnání, zajistí v jednotlivých zemích pouze vystřídání vlády a opozice a absolutně nebere ohled na nebezpečnou řetězovou reakci, kterou tím vyvolá. Už dva roky před stažením amerických vojáků z Afghánistánu Lavrov například prohlašoval, že afghánské bezpečnostní síly samy situaci v zemi nezvládnou.
Pokud jde o Írán, Lavrov zdůrazňuje, že Moskva je kategoricky proti vzniku nové jaderné mocnosti – bez ohledu na to, zda je to Írán, Severní Korea nebo kdokoliv jiný. Klade ale důraz na to, aby se situace řešila jednáním, nikoliv výhrůžkami a vojenským úderem. To by podle něj bylo kontraproduktivní, protože by si řada zemí řekla, že Írán jaderné zbraně neměl - a bombardovali ho. A začala by následně vyvíjet snahu získat v zájmu vlastní bezpečnosti jaderné, chemické či biologické zbraně.
Za více než deset let v čele ministerstva Lavrov – ve spolupráci s Putinem – skutečně změnil styl ruské diplomacie. Stejně jako jeho šéf využívá ruskou nevraživost vůči USA jako politický nástroj. Rusko sice možná ztratilo někdejší postavení světové supervelmoci, syrská válka, jednání o íránském jaderném programu a ukrajinská krize ale dokázaly, že to v mezinárodní politice bez Moskvy prakticky nepůjde – a v neposlední řadě je to i Lavrovova zásluha. „Můžeme ruskou politiku považovat za nemorální,“ říká novinář Lukjanov. „Ale dokonce i její kritici říkají: Aspoň máte nějakou strategii. Západ naproti tomu nemá žádnou.“
