Po ruské invazi na Ukrajinu se radnice v malém estonském městě Otepää rozhodla, že přesune hromadný hrob sovětských vojáků od křižovatky v centru na hřbitov. Zjistila ale, že ve skutečnosti neukrývá ostatky vojáků Rudé armády, ale pouze hlínu. V Estonsku přitom může jít o výbušné téma. V roce 2007 kvůli přemístění sovětského památníku v Tallinnu zachvátily hlavní město několikadenní nepokoje s obětí na životech, doprovázené prvními kybernetickými útoky proti samostatnému státu. Nevoli vyvolal přesun zejména mezi početnou ruskojazyčnou menšinou, kterou hojně podporoval Kreml.
„Naprostý propagandistický podvod.“ Hrob sovětských vojáků v Estonsku se ukázal být prázdný
Ve středu dvoutisícového městečka Otepää na jihu Estonska stojí náhrobní kámen. Nápis vytesaný v estonštině a ruštině říká: „Bojovníkům sovětské armády, kteří padli ve Velké vlastenecké válce“. Kámen byl v Otepää vztyčen v roce 1957 k připomínce místa posledního odpočinku 34 sovětských vojáků, kteří zemřeli během druhé světové války v bojích s německou armádou.
Místní radnice letos chtěla válečný hrob přesunout od křižovatky dvou hlavních silnic na klidnější místo na hřbitov. Při výkopových pracích však došlo k překvapivému zjištění. Ukázalo se totiž, že v sovětském památníku není po ostatcích ani památky. Žulový kámen ukrýval pouze souvislou a nenarušenou vrstvu zeminy.
„Že se oficiální údaje o počtu obětí neshodují s počtem lidí, jejichž ostatky se v hrobě skutečně najdou, je běžné. Ale to, že se válečný hrob ukáže jako naprostý propagandistický podvod, je v Estonsku poprvé,“ řekl ředitel Estonského muzea války Hellar Lill serveru estonské veřejnoprávní stanice Err.ee.
Přiznal, že zejména mezi staršími obyvateli se tradovalo, že masový hrob je ve skutečnosti prázdný. Výzkumníci však k těmto tvrzením byli skeptičtí. „Ukázalo se, že měli pravdu,“ uznal Lill.
Falešný hrob sovětských vojáků v estonském Otepää
„Bratrské hroby“ byly zejména prostředkem sovětské propagandy
Období druhé světové války bylo pro Estonsko tragické, vojska se přes jeho území přehnala hned několikrát. Na začátku války byla nezávislá baltská země obsazena sovětskou armádou, v roce 1941 ale Adolf Hitler porušil pakt o neútočení, který uzavřel se Sovětským svazem, udeřil na Východě a získal kontrolu i nad Estonskem. V roce 1944 se pak vrátila Rudá armáda.
Země, která v konfliktu přišla o 25 procent obyvatel, se dočkala obnovení nezávislosti až v roce 1991.
Historik Olev Liivik popsal, že během války byli vojáci pohřbíváni na nahodilých místech, zvláště pak v oblastech, kde zuřily ty nejtvrdší boje. „Zejména v roce 1944, kdy fronta postupovala rychle, nebo během těžkých bojů v okolí Sinimäe, bylo téměř nemožné přepravit těla na vzdálené hřbitovy,“ uvedl.
Teprve po válce nařídila sovětská okupační správa ostatky vojáků seskupit na místa, která označovala jako „bratrské hroby“. Ty byly, stejně jako v Otepää, většinou umístěny do středu měst a vesnic. „Tímto způsobem sovětské úřady využívaly mrtvé ke svým ideologickým a výchovným cílům a přetvářely historické vědomí lidí,“ uvádí Err.ee.
Hlavním důvodem stavby památníků ve středu vesnic a měst tak nebylo uctění padlých vojáků, ale vzbuzení pocitu všudypřítomnosti sovětského impéria. Jsou tak zaznamenány případy, kdy se k lidským ostatkům do hrobů přidávaly piliny, kameny a větve. „Takových záznamů je více, například u památníku v Maarjamäe a na řadě dalších míst,“ uvedl Liivik.
K rozkrytí sovětské propagandy, která zemi ovlivňovala půl století, podle něj bude zapotřebí další práce historiků. „Dříve jsme pouze tušili, že tyto případy jsou možné. Jak se však potvrdilo v případě Otepää, musíme být připraveni na to, že podobná situace panuje i jinde. Jak můžeme bránit válečný památník, když v něm není nikdo pohřben? Když chráníme místa, která ve skutečnosti neexistují, plýtváme našimi prostředky,“ poznamenal.
Umístění sovětských památníků se v Estonsku začalo hojně diskutovat po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu. „Jsem rád, že prostor v Otepää byl zbaven tohoto nepatřičného a falešného pomníku,“ řekl starosta Jaanus Barkala. Otepää není jediným městem, které vyslovilo snahu přesunout sovětské válečné hroby a památníky z náměstí a parků na hřbitovy.
Rabování a výtržnosti kvůli památníku v Tallinnu
V zemi s počtem obyvatel s 1,2 milionu tvoří asi čtvrtinu populace etničtí Rusové. Část z nich žije v poměrně uzavřených komunitách, estonštinu prakticky nepoužívá. Do té doby, než Tallinn po ruském vpádu na Ukrajinu zablokoval ruská média, také spoléhali spíše na ruská než estonská média. Nakládání s monumenty, které odkazují na sovětskou minulost, tak v zemi může být velmi výbušné téma. Dokazuje to i dění z roku 2007.
Před patnácti lety se v hlavním městě Estonska, Tallinnu, začalo diskutovat o osudu sovětského památníku se sochou zvanou Bronzový voják. Umístěný byl v širším centru města, a i po opětovném nabytí nezávislosti země se u něj každoročně scházeli veteráni Rudé armády a představitelé ruskojazyčné menšiny. Zejména při připomenutí konce války 9. května a „osvobození“ Tallinnu sovětskou armádou 22. září byl památník ověšen sovětskými vlajkami.
„Zatímco vstup Rudé armády do Estonska v roce 1944 znamenal osvobození od nacistického Německa, byl také začátkem téměř půlstoletí sovětské vlády v Estonsku. Podmanění nepřineslo svobodu, ale naopak masové deportace, chudobu a změny v etnickém složení země,“ poznamenali Ivo Juurvee a Mariita Mattiisenová z Mezinárodního centra pro obranu a bezpečnost ve zprávě o dění v roce 2007.
Mnozí Estonci tak každoroční shromáždění u Bronzového vojáka nesli s nelibostí. Estonská národovecká strana Pro Patria v roce 2006 iniciovala petici, která požadovala demolici monumentu. Prezident tento návrh vetoval a místo toho nařídil památník přesunout z parku u rušné křižovatky na hřbitov.
Rusko spor rozdmýchávalo
Podle Juurveeho a Mattiisenové se do konfliktu vložily ruské tajné služby. Zpravodajci a diplomaté federace se spojili s odpůrci přesunu sochy z řad ruské menšiny. Zvyšovali už tak vysoké napětí ve společnosti. Okolo Bronzového vojáka se po setmění pohybovali prorusky orientovaní členové takzvané Noční hlídky, kteří podle svých slov dohlíželi na dodržování pořádku.
Napětí se přesunulo i na mezinárodní rovinu. Kreml vyslovil „pobouření“ nad tím, že monument má být přesunut těsně před oslavami 9. května. V Moskvě prokremelská mládež blokovala estonské velvyslanectví. Proruská propaganda také začala využívat internetového prostředí. V době, kdy užívání sociálních sítí nebylo příliš rozšířené, zaplavila diskuzní fóra a stránky zpravodajských portálů lavina komentářů.
Protesty před estonskou ambasádou v Moskvě v dubnu 2007
Nepokoje měly jednu oběť
Protože v památníku mělo být pohřbených čtrnáct sovětských vojáků, měl přesunutí předcházet archeologický výzkum. Ten začal 26. dubna. Policie okolo památníku vztyčila velký stan a donutila několik členů Noční hlídky prostor opustit. Ti však poté začali šířit pověry, že dochází k odstranění monumentu. Po internetu koloval falešný obrázek, na kterém byla socha odstraňována rozřezáním na kusy.
Jen pár hodin po vztyčení stanu se u něj shromáždil asi tisícihlavý dav převážně rusky mluvících protestujících. Několik protestních akcí se konalo i na dalších místech. Během dne se nálada vyostřovala, demonstranti obklopili policejní kordon a pokusili se proniknout na místo vykopávek. Policisté proto okolo monumentu vztyčili dvoumetrový plot s ostnatým drátem.
Střet policistů a rozbouřeného davu v noci na 27. dubna 2007 v Tallinnu
Po soumraku se intenzita násilností zvýšila. Na policisty létaly vzduchem kameny i lahve. Obranné složky proto podle BBC na dav zamířily vodní děla a použily i slzný plyn a gumové projektily. Dav se ale přesunul do centra Tallinnu, kde začalo rabování. Vandalové převraceli auta na střechy, rozbíjeli výlohy a vykrádali obchody, bary i kiosky.
Ještě v noci začalo zatýkání stovek lidí. Došlo i k řadě násilností. Zraněných bylo 57 lidí včetně 14 policistů. V nemocnici podlehl bodnému zranění dvacetiletý Dmitri Ganin, občan Ruské federace s trvalým bydlištěm v Estonsku. V souvislosti s jeho napadením zatkla policie 13 většinou estonsky mluvících lidí, následně je ale propustila. Ze smrti Ganina nebyl nikdy nikdo usvědčen.
Následky nepokojů v Tallinnu 27. dubna 2007 ráno
Estonská vláda se ve 3:40 sešla na krizovém jednání, rozhodla o okamžitém odstranění památníku z centra města s tím, že bude co nejdříve vztyčen na vojenském hřbitově. O tři hodiny později byl monument přesunut na blíže nespecifikované místo.
Přesto se ani další noc v hlavním městě neobešla bez násilností, rozšířily se navíc i do dalších měst na severovýchodě Estonska, tedy do oblasti, kde ruská menšina mnohdy přechází ve většinu. Zprávy z tehdejší noci hovoří o poničených obchodech, kancelářích i domovech. V následujících dnech se ale situace v ulicích uklidnila a 30. dubna byla socha Bronzového vojáka vztyčena na tallinnském hřbitově.
Výtržnosti provázely kybernetické útoky
Vyostřené události komentovalo také vedení Ruska, kde se tallinnský Bronzový voják objevoval na titulních stránkách novin už od ledna. Podle ruských médií rozpoutaly nepokoje v Estonsku téměř občanskou válku. Federace poslala do Estonska delegaci vedenou bývalým agentem FSB Nikolajem Kovaljovem, který už před odletem v Moskvě řekl, že požaduje rezignaci estonské vlády.
Také internet Rusko využilo i jinak než „jen“ k šíření nepravd. Estonsko se stalo terčem kyberútoků. Začaly 27. dubna a s rozdílnou intenzitou trvaly 22 dnů. Necílily na kritickou dopravní nebo energetickou infrastrukturu, vedly ale k výpadkům webových stránek estonské vlády, bank nebo médií. Šlo o vůbec první kybernetický útok proti státnímu celku.
Delegace ruského parlamentu vedená Nikolajem Kovaljovem pokládá květiny u sochy Bronzového vojáka
Kvůli událostem roku 2007 pak Estonsko přijalo zákon o ochraně válečných hrobů. Podle něj je „pohřbívání osob, které zahynuly při válečných akcích, na nevhodných místech v rozporu s evropskou kulturou a tradicí“, a proto „je estonský stát oprávněn ostatky znovu pohřbít na základě veřejného zájmu“. Podle zákona pak musí přemístění koordinovat Estonské válečné muzeum.
V Estonsku je přitom podle Juurveeho a Mattiisenové 265 sovětských pohřebišť z období druhé světové války, celkem je podle nich v zemi pohřbeno 168 855 sovětských vojáků. V Česku je to pro srovnání 53 142 padlých sovětských bojovníků. Jde o zvláštní situaci, protože většina Estonců byla během válečných let mobilizována do německé armády, kde utrpěli poměrně vysoké ztráty. Mimo jiné proto, že bojovali v nacistické armádě, je v Estonsku jen málo míst, která by tyto padlé v jejich rodné zemi připomínala.
Národnostní třenice
Konflikt o památník Bronzového vojáka se odehrál na pozadí národnostních problémů, kterým Estonsko čelí. Část ruskojazyčné menšiny se po rozpadu Sovětského svazu ocitla v zemi, o které měli v zásadě jen malé povědomí. Znovu nezávislá země pak razila pravidlo, že právo na občanství není automatické a nestačí k němu pouze usazení se na území Estonska před pádem SSSR.
Zároveň však země neumožňuje dvojí občanství, což zasahuje právě zejména ruskojazyčnou menšinu. Pro obyvatele, kteří nezískali od rozpadu Sovětského svazu příslušnost k žádnému státu, proto existuje zvláštní kategorie neurčitého občanství. V roce 1991 ji naplňovalo třicet procent obyvatel.
Jde o praxi, která je kritizována Evropskou radou. Obyvatelé s neurčitým občanstvím totiž nepožívají plných práv jako ti, kteří disponují estonským pasem. Nevztahuje se na ně například volební právo (s výjimkou komunálních voleb). Kvůli kritice země některá omezení zmírnila, například dětem narozeným rodičům bez státní příslušnosti již automaticky přiděluje občanství.
Mezi pobaltskými zeměmi se ale s tímto problémem nepotýká jen Estonsko. Podobnou kategorii obyvatel bez občanství má také Lotyšsko. Ostatně i tato země se snaží vyrovnat se svým sovětským dědictvím. Po ruské invazi na Ukrajinu se rozhodla pro demolici téměř všech sovětských památníků, a to včetně bezmála osmdesátimetrového monumentu v Rize.
Podle médií se očekává pobouřená reakce Moskvy.