Před padesáti lety byl v Memphisu zastřelen Martin Luther King, jedna z nejvýraznějších osobností hnutí za občanská práva, které právě v roce 1968 kulminovalo a polarizovalo tehdejší americkou společnost. Ta byla ostře rozdělena názory na rasovou segregaci, válku ve Vietnamu či práva menšin.
Podle historiků i Kingových přátel a životopisců je jeho odkaz často interpretován pouze skrze slavný antirasistický projev ze srpna 1963 s opakujícími se slovy: „I have a dream …“ (Mám sen). Přitom jsou tu další témata, jimž se intenzivně věnoval v posledních měsících před smrtí, která mají – při pohledu na dění v současné Americe – stále svou platnost.
„King čelil mnoha výzvám, které s námi zůstávají dodnes. Bojoval proti rasismu nejen v jižanských státech, ale i v severnějších oblastech Ameriky. Tlačil vládu, aby se věnovala sociálním tématům jako chudoba, příjmová nerovnost a segregace ve velkých městech. Také volal po konci americké vojenské účasti ve vietnamské válce, jež vyčerpávala státní pokladnu, v níž pak chyběly potřebné finance na rozsáhlé investice,“ připomněla korespondentka listu The New York Times Rachel L. Swarnsová.
Podle univerzitního profesora Taylora Branche, autora knihy „America in the King Years“, se Kingovo pole působnosti postupně rozšířilo a kromě oblasti občanských práv se těžiště jeho aktivismu přesunulo k lidskoprávní agendě a jejím konkrétním tématům, která nepřestávají rezonovat v americké společnosti. A stejně jako v roce 1968 ji do značné míry štěpí.
„Kingův sen byl ukotven v představách o světě založeném na ekonomické, sociální, politické a rasové rovnoprávnosti. Šlo mu o věci jako spravedlivý přístup ke vzdělání, dostatek pracovních míst, ochrana práv zaměstnanců, dostupné bydlení a odpovídající zdravotní péče všem,“ shrnul Branch.
„V mnoha ohledech se jeho vize naplnily,“ míní Branch a poukazuje například na práva sexuálních menšin, rovnoprávnější postavení žen či samotný fakt, že Afroameričan byl osm let prezidentem Spojených států. „Změnil se i přístup jednotlivých lidí k rasové diskriminaci, ta je však pořád silně zakořeněna v našich státních institucích a strukturách,“ dodal Branch.
Charismatický řečník
Jak bylo vůbec možné, že se King – člověk malý vzrůstem, poněkud zavalité postavy, s úzkým knírkem a kulatou tváří – mohl stát takovou ikonou? Jeho hlavní zbraní bylo slovo, byl řečníkem, který v prostředí baptistického kostela dokázal za pomoci rytmu a frázování strhnout posluchače. Kombinací tohoto umění a osobní angažovanosti (velmi často cestoval) se King stal vůdcem pochodů i demonstrací, které na více než dekádu přeměnily USA v bojiště hnutí za rovnoprávnost.
Mezníkem byl pro něho srpen 1963, kdy snažení aktivistů vyvrcholilo pochodem na Washington za účasti čtvrt milionu lidí. King tehdy u Lincolnova památníku pronesl již zmiňovaný projev: „Mám sen, že mé čtyři děti budou jednoho dne žít ve společnosti, v níž nebudou posuzovány podle barvy kůže, nýbrž podle svého charakteru…“ V roce 1964 prezident Lyndon Johnson podepsal zákon, který zakazoval diskriminaci v zaměstnání a vzdělání, o rok později byl pak přijat zákon o volebním právu, jímž byla diskriminační opatření také odstraněna.
Kingovy zásluhy i morální pozice byla uznána také na mezinárodním poli, a to udělením Nobelovy ceny za mír v prosinci 1964 (byl vůbec nejmladším laureátem). Věc měla ale i své stinné stránky. King musel kromě rasistů bojovat také s novou vlnou černošských militantních radikálů (tzv. Černých panterů), kteří odmítali obezřetnou taktiku. O další podporu vládních struktur se pak připravil svým kritickým postojem k válce ve Vietnamu, manifestovaným v roce 1967.
Nenávistná kampaň
Pro americký establishment a konzervativně smýšlející část společnosti byl King nepřítelem číslo jedna. A tuto nenávist ještě umocnilo jeho zmiňované vystoupení proti americké vojenské intervenci v jihovýchodní Asii. „Kvůli tomu se k němu obrátili zády i dokonce černošští politici z řad Demokratické strany,“ vybavuje si reverend Jesse Jackson.
„Mnohdy zapomínáme na to, jakému tlaku byl vystaven a jak náročné pro něho bylo dělat svou práci,“ připomíná politoložka Jeanne Theoharisová z CUNY's Brooklyn College. King byl pod neustálým dohledem Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI). Jeho odposlouchávání trvalo nepřetržitě od roku 1963 a byl označen „za nejvíce nebezpečného černocha z pohledu budoucnosti amerického národa“.
„Sen, který jsem měl v roce 1963, se zvrhnul v noční můru,“ říkal King opakovaně v posledních dvou letech svého života, kdy byl svědkem toho, že jeho strategii nenásilného odporu inspirovanou Gándhím začalo vytlačovat násilí radikálnějších skupin pod vedením Malcolma X. „Byl vyčerpaný, v depresích a velmi pesimistický co se týče budoucnosti,“ připojil vzpomínku spisovatel David Garrow.
Málokterý projev vystihnul lépe rozjitřenou atmosféru panující uvnitř tehdejší americké společnosti, v níž došlo k vraždě Martina Luthera Kinga, než improvizovaná řeč Roberta „Bobby“ Kennedyho na shromáždění v Indianapolis, které bylo součástí jeho kampaně před demokratickými primárkami pro prezidentské klání o Bílý dům v roce 1968. Kennedy svůj projev přednesl těsně poté, co se dozvěděl o Kingově skonu.
„V tento těžký den, v tyto pro Ameriku těžké časy, je na místě si položit otázku: Co jsme za národ a jakým směrem se chceme vydat?“ prohlásil Kennedy. Dva měsíce po smrti Kinga ho postihl stejný osud jako v listopadu 1963 v Dallasu jeho staršího bratra Johna Fitzgeralda. V losangeleském hotelu Ambassador byl na něho spáchán atentát, jehož následkům 6. června 1968 podlehl.
Vraždy Roberta Kennedyho a Martina Luthera Kinga zůstávají jedněmi z nejemotivnějších reminiscencí na bouřlivý rok 1968 a jsou i po padesáti letech jeho velmi znepokojivým dědictvím.
- Život devětatřicetiletého Kinga ukončil výstřel, když stál na balkóně hotelového pokoje v Memphisu, kde podporoval stávku dělníků. Údajný vrah, kriminálník James Earl Ray, který byl odsouzen na 99 let vězení, se původně ke zločinu přiznal, později ale vinu odmítl.
- Pozadí Kingovy smrti nebylo nikdy jednoznačně objasněno. Podle později převažujících názorů za tím bylo rozsáhlé spiknutí, neboť činnost vlivného černošského předáka značně vadila několika mocenským skupinám v zemi. O tom, že Ray nebyl vrahem a že šlo o komplot, je přesvědčena i Kingova rodina. James Earl Ray zemřel ve vězeňské nemocnici v Nashvillu 23. dubna 1998 na cirhózu jater.
