Polsko/Rusko/Maďarsko - Pokus reformních komunistů o nastolení socialismu s lidskou tváří skončil před 45 lety invazí vojsk Varšavské smlouvy. Při potyčkách s okupanty zemřelo v roce 1968 celkem 108 Čechů a Slováků. Podívejme se na jedenadvacátý srpen 1968 pohledem z druhé strany. Jak reagovali v srpnu 1968 na invazi do ČSSR Poláci, Rusové a Maďaři? A co si o ní myslí dnes?
Jak Poláci reagovali v srpnu 1968 na invazi do ČSSR? "Přestože se většina lidí stáhla do jakési vnitřní ulity a k událostem se nevyjadřovala, našly se ojedinělé pokusy zejména mladých lidí k otevřenějším protestům, k rozdávání letáků, které intervenci vojsk do Československa odsuzovaly, uvedl zpravodaj ČT z Polska Josef Pazderka.
Polsko v té době samo prožívalo turbulentní období, už v březnu 1968 probíhaly na varšavské univerzitě studentské bouře, které se postupně rozšířily do dalších měst. „Říká se, že i proto polské komunistické vedení představované Władysławem Gomułkou velice citlivě a negativně reagovalo na dění v Československu. Československý tisk tehdy podle Gomułky nesprávně interpretoval dění v Polsku a to také vedlo k tomu, že Gomułka tlačil na Moskvu a Kreml, aby v Československu zasáhly, což se taky stalo,“ řekl Pazderka.
Někteří Poláci proti okupaci otevřeně vystupovali
K příležitosti 40. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy vyznamenal v roce 2008 tehdejší premiér Mirek Topolánek 10 disidentů ze zemí bývalého sovětského bloku, kteří proti okupaci ostře protestovali. Mezi nimi byli i dva polští občané: Kornel Morawiecky, pozdější představitel Solidarity, a Teresa Ordyłowska, která ve Varšavě rozdávala letáky.
Nejtragičtějším symbolem odporu se ale stal Richard Siwiec, který se 8. 9. 1968 upálil na varšavském stadionu a stal se jakousi první živou pochodní, která symbolizovala odpor proti okupaci. Možná se jeho činem inspiroval i Jan Palach.
Polští vojáci tvrdí, že byli součástí systému
Vzpomínek polských vojáků, kteří se účastnili tzv. operace Dunaj, není mnoho. Drtivá většina z nich odmítala o invazi mluvit. „Tvrdili, že byli součástí systému, se kterým nemohli nic dělat. Češi navíc Polákům nemohli odpustit, že zrovna Polák tlačil nejvíce na silové řešení situace v Československu,“ řekl Pazderka.
Ruský pohled na srpen 1968 se nezměnil, invaze byla potřeba
Podle Josefa Pazderky, který mluvil s mnoha pamětníky při získávání podkladů pro dokument "Invaze 1968. Ruský pohled„, je vztah Rusů k srpnu 1968 ambivalentní a čím dál víc spojený s minulostí. “Mladé Rusy toto období nezajímá. Na polské straně bylo odsouzení invaze jednoznačné, v Rusku je to složitější, mnoho vojáků věřilo a dosud věří, že dělali dobrou věc. Tvrdí, že zásah byl oprávněný a situace si ho vyžadovala. V tomto schématu zůstanou až do konce života," řekl Pazderka.
„Bohužel změně nenahrává ani současná nálada v ruské společnosti. Po nástupu Vladimira Putina do funkce prezidenta je snaha zakonzervovat nostalgické vzpomínky na Sovětský svaz a k nim patří i to, že zásah v Československu byl oprávněný,“ dodal.
Miroslav Karas, zpravodaj ČT v Rusku:
„Pokud jde o připomínku invaze, příliš se na toto téma v Rusku nemluví. Píší o tom některé sdělovací prostředky, ale jen na internetových stránkách. Zajímavý článek přinesl například list Kommersant, podle kterého se dodnes na ruských vysokých vojenských školách vpád vojsk do Československa označuje za příklad dobře zorganizované operace, jejímž cílem byla bratrská pomoc.“
V Moskvě povstalo osm statečných
25. 8. 1968 vyšla hrstka tehdejších sovětských disidentů na Rudé náměstí, tito lidé byli ale během deseti minut zatčeni tajnou policií a dostali tvrdé tresty. „Tam nešlo jen o vězení, ale i o pobyt v psychiatrické léčebně, kde do nich tamní sovětští takzvaní lékaři cpali nejrůznější prášky. Řada lidí nuceně emigrovala a žila ve Spojených státech nebo v Paříži. Část z nich byla také z české strany vyznamenána,“ dodal Pazderka. Mnoho Rusů v tehdejším Sovětském svazu o této akci nevědělo, toto téma se v Rusko otevřelo až po roce 1991.
Maďaři považují invazi do ČSSR za nejhanebnější část své historie
Mezi invazí do Českolslovenska 1968 a invazí do Maďarska 1956 se najdou určité paralely, rok 1956 byl tedy jakýmsi předobrazem událostí roku 1968 v Československu. V obou případech šlo o tzv. bratrskou pomoc, v obou případech bylo sporné, kdo sovětská vojska pozval. Jak Maďaři nahlíželi na události roku 1968, 12 let po vlastní zkušenosti s násilně potlačeným konfliktem lidí s komunistickým režimem?
„Politické vedení v čele s Jánosem Kádárem dlouho sympatizovalo s reformní politikou Alexandra Dubčeka, dokonce byl Kádár zprostředkovatelem mezi Prahou a Moskvou, nakonec ale invazi podporoval, jinou možnost samozřejmě ani neměl,“ řekl spolupracovník ČT v Maďarsku Gregor Martin Papucsek.
„Obyčejní lidé mnoho o událostech v Československu nevěděli, a když došlo k invazi, propagandistická mašinerie to odůvodnila patřičnými argumenty, až dosáhla toho, že se lidé zlobili na Československo, že tam chlapci, tedy vojáci, museli vůbec jít. Jak plynou roky a otevírají se archivy, tak vyplývá, že část maďarské inteligence přijímala účast maďarských vojáků na invazi v Československu s obrovským rozhořčením,“ řekl Papuscek.
I Maďaři mají svého Palacha. Byl to sedmnáctiletý Sándor Bauer, který se upálil na protest proti událostem v Československu 20. 1. 1969 v centru Budapešti. Během Maďarského povstání na podzim roku 1956 zničily střely ze sovětských tanků byt jeho rodiny. Po základní škole byl z politických důvodů odmítnut ke studiu na střední lesnické škole a nastoupil do učebního oboru automechanik. Tisk o události informoval krátkým sdělením až 22. ledna, nicméně o něm informoval jako o činu chorého jedince bez politického motivu.
Co ví dnešní mladá generace Maďarů o událostech roku 1956, potažmo 1968? "O revoluci 1956 vědí mladí hodně, ve škole se na tyto události klade velký důraz. O událostech 1968 se ví už méně, média se tomu příliš nevěnují, možná zde hraje roli i pocit zahanbení. Někteří invazi dokonce řadí ke čtyřem nejhanebnějším kapitolám maďarské historie ve 20. století: první bylo zaútočení na Jugoslávii v roce 1941, druhou fašistický puč 1944, třetí Rákosiho totalitní hrůzovláda a čtvrtá právě účast na invazi do Československa.
Bulharsko se omlouvá památníkem přetřeným na růžovo
Netradičním způsobem si dnes připomněla výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa bulharská Sofie. Místní památník sovětské armádě se totiž zbarvil na růžovo a přibyl na něm i nápis v českém jazyce „Bulharsko se omlouvá“. Právě Bulharsko bylo jedním z pětice států východního bloku, které do země poslaly své vojáky. Kdo za obarvením památníku stojí, není jasné.
Uvolňování poměrů v Československu - pro Sověty noční můra
Skutečným důvodem k okupaci byla obava vedoucích představitelů zemí sovětského bloku z postupné liberalizace socialismu v tehdejším Československu. Pozvolné uvolňování poměrů nabralo tempo právě po zvolení Alexandra Dubčeka do čela KSČ v lednu 1968. Snaha Sovětského svazu vzít osud Československa do vlastních rukou vyvrcholila 21. srpna.
Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Polska. Již první den si tato „internacionální pomoc“ vyžádala téměř 60 lidských životů. V prvním sledu vstoupilo na území ČSSR zhruba 100 tisíc vojáků, 2 300 tanků a 700 letadel. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc mužů a 6 000 tanků. V Československu poté začalo dlouhé období známé jako normalizace, které ukončil až listopad 1989.
