Berlín - Proti Nobelově ceně za mír pro Evropskou unii nemůže nikdo nic vážně namítnout. A právě to je problém - to rozhodnutí bylo celkem laciné. Odvážnější by bylo vyznamenat muže, který zosobňuje to, co dnešním politikům EU chybí: Jacquese Delorse, napsal v reakci na vyhlášení letošního laureáta ceny server německého časopisu Der Spiegel.
Přispěla Evropská unie k tomu, že v Evropě už 60 let panuje mír? Zasloužila si tedy Nobelovu cenu za mír? Samozřejmě že ano! Ale právě v této „samozřejmosti“ spočívá problém. Jedná se o zcela bezrizikové udělení ceny. Až na několik podivných postav z pravého a levého okraje ji nikdo nebude moci vážně kritizovat.
Cena má připomenout i jiné cíle unie, než je udržení eura
I samotný politický signál, který lze vyčíst z rozhodnutí Nobelova výboru, je celkem laciný: právě uprostřed krize eura je důležité připomenout myšlenku této unie. Že v Evropě nejde jen o spory o měnu a ručení za dluhy, ale o společenství národů, které po staletí proti sobě vedly války, aby nakonec poznaly, že jsme si vlastně celkem blízké.
Současně je ale třeba přiznat, že uvnitř Evropské unie toho právě teď moc nefunguje. Vina leží na šéfech vlád členských zemí, zejména v Německu a Francii, kteří se už tak nebijí za evropskou jednotu jako před 20 lety. Především ale na Evropské komisi, která se pod současným vedením Manuela Barrosa nechala vytlačit na okraj dění.
Zatímco se komise zaměstnává zákazy žárovek a podobnými byrokratickými prkotinami, rozhoduje se o důležitých evropských otázkách na místech, kam nepatří: v zadních místnostech ministerstev v Paříži, v Berlíně nebo v Aténách. Na neformálních schůzkách euroskupiny. Ve frankfurtském mrakodrapu Evropské centrální banky.
Kdo si vlastně půjde pro cenu, když si ji nikdo nezaslouží?
Bezpochyby dojde ještě na zajímavou diskuzi, kdo vlastně bude moci 10. prosince v Oslu cenu pro EU převzít. Manuel Barroso, ten velký taktizující váhavec? Nebo Herman Van Rompuy, většině neznámý prezident Evropské unie? Nebo šéf kyperské vlády? Jeho jméno (Demetris Christofias) zná jen málokdo, ale Kypr má teď zrovna rotující předsednictví EU.
Je jasné, že vyznamenána bude instituce, a ne osoba. Ale už jen z toho, že nikdo ze současného kvarteta představitelů EU si cenu nezaslouží, je patrné: tady je něco špatně.
Ve svých nejlepších rozhodnutích výbor vždy Nobelovou cenou za mír vyznamenal osobnosti, které zasvětily svůj život boji za mír a svobodu - a které stály za velkou myšlenkou, za zasloužilou institucí nebo za odvážným hnutím. I tento rok byla příležitost vyznamenat Evropskou unii a současně dát zřetelně najevo, že EU Barrosa a Merkelové je na hony vzdálená od toho, co vytváří evropskou myšlenku.
Jacques Delors - odvážná volba, kterou komise neučinila
Proč třeba nedostal Nobelovu cenu Jacques Delors? Francouzský socialista byl v letech 1985 až 1994 předsedou komise a platí za nejodhodlanějšího žijícího bojovníka za evropskou jednotu. Jeho funkční období je dodnes považováno za nejlepší fázi, jakou EU kdy zažila. Na rozdíl od Barrosa ho zdobily činy a rozhodnost. Nenechal se šéfy vlád vytlačit na okraj, ale naopak je táhl s sebou ve směru k sjednocení. Ještě dnes, v 87 letech, se zasazuje v takzvané Spinelliho skupině o Evropu, která by fungovala jinak, demokraticky: s méně mocí pro národní šéfy vlád a více pro Evropský parlament.
Nobelova cena za mír pro Jacquese Delorse by byla správným a odvážným rozhodnutím. Nobelova cena za mír pro EU byla jen správná, uzavírá německý server.
