V Libyi se hraje o vliv nad zemí oplývající ropou, o kontrolu nad důležitou přestupní stanicí migrantů do Evropy, o roli islámu v politice i o prestiž na diplomatickém a mocenském poli. Válka, která od pondělního dobytí Syrty jednotkami Chalífy Haftara znovu nabrala na obrátkách, proto přitahuje pozornost regionálních i světových mocností.
Boj o ropu i prestiž. Libye je strategickou zemí, k míru má ale stále daleko
Na západní straně libyjské fronty stojí Vláda národní jednoty premiéra Faíze Sarrádže uznávaná OSN, která sídlí od března 2016 v Tripolisu. Z východu na ni od jara útočí Libyjská národní armáda (LNA) bývalého povstaleckého generála Chalífy Haftara, kterou vlažně podporují kmeny Tuarégů na jihu. V rozlehlé poušti také operují lokální ozbrojené kmeny a islamistické bojůvky.
Sázka na ropné kontrakty se Sarrádžem
Sarrádžova Vláda národní jednoty spoléhá především na podporu Turecka. To se za ni postavilo zcela otevřeně a na začátku ledna začalo do země přemisťovat vlastní vojáky. Podle webu Foreign Policy má dva hlavní motivy: posílení své čím dál izolovanější mocenské pozice v regionu a snahu ukořistit co nejvíc ze zásob ropy a plynu na dně východního Středozemního moře. Se Sarrádžem nedávno podepsalo smlouvu o námořní hranici, která rozezlila ostatní země v oblasti.
Sarrádže dále podporuje Itálie, která však oficiálně vystupuje jako neutrální, píše Al-Džazíra. Podle její analýzy jde vládě v Římě hlavně o zajištění dosavadního privilegovaného postavení společnosti Eni v libyjském ropném průmyslu. Má také nejintenzivnější zájem na stabilitě, která by mohla vést k omezení migrace. Právě do Itálie je to totiž z libyjských břehů nejblíž.
Vlažnou podporu poskytuje podle Al-Džazíry Sarrádžovi také Katar, kde tato televizní stanice sídlí. Jeho pozice je daná především soupeřením s ostatními státy Perského zálivu a náboženskými preferencemi. Sarrádžova Vláda národní jednoty totiž v sobě zahrnuje mimo jiné i Muslimské bratrstvo.
Radši diktátor než islamisté
Právě role Muslimského bratrstva je klíčová pro zapojení Egypta a Spojených arabských emirátů. Pro jejich vlády je tato organizace z důvodů rozdílné interpretace islámu nepřijatelná, a proto podporují Haftara. Obzvlášť z Emirátů získal tento velitel podle Al Džazíry velké množství zbraní včetně čínských dronů nebo ruských protileteckých systémů.
Finanční podporu poskytuje Haftarovi také Saúdská Arábie, píše Wall Street Journal. I její motivací je ideové soupeření s interpretací islámu Muslimským bratrstvem. Zapojení je však menší, především proto, že velká část jejích zdrojů je vázaná ve vleklé válce v Jemenu, do níž jsou Saúdi aktivně zapojení.
Haftar se dále může spoléhat na podporu Ruska, které mu podle mnoha mediálních zpráv poskytlo bojovníky soukromé Wagnerovy skupiny. Informace o jejich působení přinesl třeba web Bloomberg. Kreml to popírá a snaží se tvářit neutrálně. V Radě bezpečnosti OSN však v dubnu zablokoval rezoluci vyzývající Haftara k zastavení ofenzivy. K ruským motivům podle Al Džazíry patří posílení vlastní velmocenské role i instinktivní podpora sekulárnější strany konfliktu.
Významným, i když také skrytým, spojencem Haftara je podle mnoha zpráv Francie. Web Politico připomíná třeba smrt tří francouzských vojáků na tajné libyjské misi v roce 2016 nebo zablokování výzvy EU k ukončení Haftarovy ofenzivy loni v dubnu. Identifikuje následující motivy pařížské vlády: snahu o získání většího podílu v libyjském ropném průmyslu a úsilí o přerušení dodávek zbraní od Sarrádže islamistům v bývalých afrických koloniích Mali, Čadu a Nigeru.
Haftara podporují také bojovníci ze Súdánu, o čemž píše zpráva OSN zmiňovaná například na webech Middle East Eye nebo The Guardian. Ta hovoří i o zapojení Jordánska.
Libye je tak zamotaným kolbištěm zájmů, jejichž rozmotání bude záležet především na odhodlání spojenců bojujících stran. V posledních měsících byla převaha příznivců Haftara zřejmá. Rozhodný vstup Turecka na straně Sarrádže by však mohl vývoj otočit.
