Kdyby před pár lety nepřišli radikálové z Islámského státu, svět by asi začal řešit Asada, myslí si Češka Jana Burešová, která se vdala za Syřana a strávila v Sýrii čtyřicet let. Nedávno její rodina přišla o byt v Damašku a zaplatila 100 tisíc dolarů za to, že byly smazány lživé záznamy o jejím manželovi, z něhož udělali Asadovi tajní – „muchoši“ – teroristu. Burešová se teď bojí, že se ze Sýrie stane druhý Afghánistán. Z uprchlické vlny takový strach nemá. „Určitě jsou mezi nimi blbci, ale kde nejsou,“ říká.
Jak to vypadalo v Sýrii v době vlády Bašára Asada?
Zákony neplatily pro všechny stejně. Pokud byli přednášející na univerzitě alávité (náboženská skupina patřící do šíitské větve islámu – pozn. redakce), dostali od státu auto a benzín zdarma. Zdravotní sestry v nemocnicích, pokud patřily k alávitům, tak si dělaly co chtěly a lékaři jim nemohli nic přikázat. Obchodník musel přijmout jako společníka někoho z nich, aby z toho měl zisk. Ale tím nechci říct, že všichni byli takoví. Měli jsme mezi nimi přátele, kteří byli slušní a odsuzovali takové chování.
Co konkrétně zdravotní sestry dělaly?
Ve státní nemocnici v Damašku si sestřičky vedle operačního sálu pravidelně v pracovní době čistily zeleninu a ignorovaly lékaře, kterým se to nelíbilo. Jednou, když si v pracovní době čistily větší množství ryb, jeden z lékařů na ně podal písemnou žalobu. Nemocnice tu sestru opravdu potrestala, ale její manžel pracoval u muchabarátu (něco jako komunistická Státní bezpečnost s agenty mezi běžnými lidmi – pozn. redakce). Lékař pak kvůli výhrůžkám utekl do Saúdské Arábie nebo Ománu.
Poznala jsem ho jednou, když jsem byla nemocná. Byl to kamarád jednoho lékaře, kterého jsem znala velmi dobře. Jednou byl u nás na návštěvě a já se ho ptala, jak se má jeho přítel a on mi vyprávěl, co se stalo. To se událo asi před 15 lety, ale bylo normální, že manželky důstojníků muchabarátu chodily do zaměstnání, kdy se jim chtělo.
Kde vidíte kořeny protestů proti Asadově režimu?
Předtím, než se dostal k moci otec Bašára Asada Háfiz (prezidentem mezi lety 1971 až 2000 – pozn. redakce), byli alávité opomíjení. Známá mi říkala, že žena nemůže být dáma, pokud patří k alávitům. Háfiz prosadil do vedení státu své lidi – alávity, v té době ale byli ještě skromnější. Problémová byla až druhá generace, která byla rozmazlená, měla drahá auta a chovala se povýšeně. Lidé byli naštvaní.
Hovoří se o mučení odpůrců režimu, o tom, že se za lidi platí výkupné, ale stejně se nevrátí. Slyšela jste v Sýrii něco takového?
Ano, hodně se o tom mluvilo a mluví, ale spíše za zavřenými dveřmi. Vím o několika případech, kdy otec zaplatil za dva syny vysoké výkupné, a když si pro ně na určité místo šel, našel je zastřelené. Těch případů je hodně.
Jakou roli podle vás hrály světové mocnosti na začátku syrské krize a nyní?
Tato občanská válka začala, jak každý ví, ve chvíli, kdy džbán přetekl. Třináctiletí kluci ve městě Dará napsali na školní zeď „ODEJDI, ODEJDI ASADE! “ Ředitel školy to nahlásil tajné policii, kterou vedl blízký příbuzný prezidenta. Ten nechal chlapce zavřít a byli mučeni. Stařešinové města za ně přišli orodovat, ale byli vyhnáni. Celé město vyšlo do ulic, kde do nich začali střílet. Od té chvíle začaly malé i větší demonstrace s heslem „Jdeme v míru“, ale začali do nich střílet. Mezitím se začaly tvořit skupiny vojáků, kteří odmítli do lidí střílet, a to je Svobodná armáda, která se rozrůstala a tvořila skupiny po celé zemi. Všechno šlo napravit omluvou a uvězněním těch, co týrali ty malé kluky. Nikdo nechtěl válku.
Ale jestliže byla Sýrie do konfliktu zatažena, tak Ruskem, to je můj osobní názor. Přes Sýrii se budoval plynovod a po jeho dostavbě by Evropa už nebyla závislá na plynu z Ruska. Ono se to celé už před konfliktem začalo otáčet víc směrem doprava, na Západ. Nová generace vládnoucích alávitů viděla, jak si žijí arabové v Dubaji nebo Kataru, protože hodně jezdila do světa. Rusku se ze Sýrie nechtělo, a tak poradci radili, až doradili. Jakou výhodu by představovala zničená Sýrie pro Spojené státy?
Proč se podle vás dostal k moci tak rychle Islámský stát?
Kdyby nezačal působit Islámský stát, tak by asi svět začal řešit Asada. Když se ale objevil Islámský stát, museli začít řešit to a všichni věřili tomu, že bez Asada ho nemohou odstranit. V té době se šeptalo, že v Sýrii byli propuštěni ti největší zločinci z vězení a z celého světa se nahrnuli k IS žoldáci. Zůstává také otázkou, proč je nebombardovali, když táhli z Iráku na Palmýru (starověké město na seznamu UNESCO, které IS obsadil loni v květnu a od té doby tam ničí památky – pozn. redakce). Všichni o nich museli vědět. Tak proč?
Asad nedávno v rozhovoru pro Českou televizi uvedl, že se rebelové chovají jako žoldáci – většina plní zájmy jiných. Co si o tom myslíte?
Žoldák je profesionální voják, který se nechává za finanční odměnu najmout cizí armádou. Z tohoto pohledu nelze z vesničanů, kteří chrání své domovy před Asadovými milicemi, které jsou z velké části tvořeny šiitskými milicemi z Íránu, Iráku a Afganistánu, dělat žoldáky. Opozice bojuje ve své zemi proti importovaným jednotkám.
Kdy jste dospěli s manželem k rozhodnutí, že Sýrii opustíte?
My jsme jeli v lednu 2012 do Čech na návštěvu a já si druhý den na procházce zlomila ruku, takže jsme zůstali celý měsíc. Po měsíci se manžel vrátil a já měla odletět o měsíc později. Měla jsem už zabalený kufr, když mi volal, že se vrací on a raději počkáme, až se situace urovná. Neurovnala.
Pokusili jste se do Damašku nedávno znovu dostat a prodat byt. Jak to probíhalo?
Když jsme se nevraceli, tak byla na veškeré naše peníze v bance, na auto a byt uvalena exekuce. Známého, který naše auto odkoupil dohodou, zavřeli do vězení, kde ho mlátili, ptali se, odkud zná manžela. Pokud jde o byt, dostali jsme zprávu, že jestli chceme vše zpět, musíme zaplatit 100 tisíc dolarů. Nejprve nás napadlo vrátit se a řešit situaci na místě, ale to už někdo z „muchošů“ (členů muchabarátu – pozn. redakce) popsal manžela tak, že by šel přímo z hranic do vězení. Psali, že je proti režimu, že je terorista, a za to je poprava. Byly to vyloženě nesmysly. Napsal to někdo, kdo chtěl náš byt. Manžel do té doby nebyl proti Asadovi, takže ho to velmi ranilo.
Náš známý sehnal někoho z režimu, kdo řekl, že musí podplatit řadu lidí, aby byly záznamy o manželovi smazány. Tak jsme tu nehoráznou sumu zaplatili. Později režim zjistil, že záznamy byly skutečně lživé a doneslo se nám, že prý ten, kdo si to vymyslel, utekl do Turecka a jednoho právníka zavřeli.
Každopádně taxík nás vyzvedl v Bejrútu, odkud jsme odjeli do Damašku zachránit alespoň něco ze čtyřiceti let života a udělit plnou moc k prodeji bytu. V Sýrii jsme byli celkem pět dnů, z toho tři jsme strávili v bytě, odkud jsme se báli vyjít. Bylo vidět, že v bytě někdo byl.
Dva měsíce po návratu do Čech nám jakýsi pán byt sebral a prodal ho muži, který pracuje v prezidentském paláci. Pod výhružkou zlikvidování celé rodiny jsme museli podepsat prodej za osminu ceny. A takových případů jsou stovky.
Jak žijí vaši známí, kteří v Sýrii zůstali, jste s nimi v kontaktu?
Hodně jich Sýrii opustilo a ti, kteří zůstali, se snaží chovat, jako by se nic nedělo. Jeden známý vyprávěl, jak mu v noci proletěla raketa třicet centimetrů nad hlavou, když ležel v posteli, a tak jen zacpal díru hadry a zamaskoval obrazem. Ale víc mluvit nechtějí. Ti, kteří Sýrii opustili, říkají, že se jim stýská, zrovna tak jako mně. Protože to byla moje vlast, ve které žili přátelé a příbuzní. Tady si někdy připadám jako cizinka, která nechápe, že někteří lidé jsou jiní, než jsem si čtyřicet let, kdy jsem zde nežila, myslela. Tím ale nechci říct, že zde nežijí i skvělí lidé.
Cítíte ještě naději? Politici zrovna vyjednávají o příměří. Jak podle vás vypadá budoucnost Sýrie?
V Syrii už nikdo neví, co je pravda a co není. Jeden je s tím, jeden proti. Budoucnost? Já se bojím, že ze Sýrie bude druhý Afghánistán. Nůžky mezi chudými a bohatými se kvůli válce čím dál víc rozevírají. Ten, kdo nebude mít na chleba pro děti, se buď přidá k Islámskému státu, nebo se bude snažit utéct. Utéct kamkoliv.
Pamatujete si ještě, jaká byla Sýrie, když jste ji navštívila poprvé?
Poprvé jsem tam byla v roce 1966, ale natrvalo jsme tam začali žít v roce 1973. Prvních pět let jsme bydleli v ultraortodoxní muslimské čtvrti „Midan“ a všichni se ke mně chovali moc hezky, vstřícně a respektovali, že jsem křesťanka. Každé Vánoce a Velikonoce mi přišli popřát hezké svátky, a to, že jsem měla krátkou sukni, tričko s výstřihem a bez rukávů nikdo neřešil. Jen jednou se mi stalo, že jsme někde byli, já měla krátkou sukni, tak mi dali přes nohy ručník.
Jaké mezi sebou měli vztahy muslimové a křesťané?
Jedna věc, kterou bych chtěla vyvrátit, je, že v Sýrii panovala nenávist mezi muslimy a křesťany. To je naprostý nesmysl. Absolutně nikdy jsem ji mezi nimi nezaznamenala. Jedna moje přítelkyně křesťanka, starší vzdělaná dáma, mi řekla, že jako malá měla za sousedy muslimy a židy a nikdy mezi sebou neměli problém kvůli náboženství. Ale potom politici udělali vše pro to, abychom se nenáviděli.
Pokud jde o současnou migrační krizi v Evropě, myslíte si, že se Syřané dokáží integrovat?
Mladí a vzdělaní se integrují brzo a dobře. Větší problém bude s lidmi bez vzdělání a bez řemesla a také těmi staršími. Jsou mezi nimi blbci – ale kde nejsou? Navíc, spousta lidí si myslí, že tu uprchlíci zůstanou. To je hloupost. Lidé mají k Sýrii vztah. Mám známou, Češku, která žila v Sýrii 45 let. Když se v nedávné době podruhé vracela ze Sýrie, svěřila se mi, že si přála, aby to letadlo raději spadlo.
Máte velké obavy z toho, že by mezi uprchlíky mohli být teroristé?
Ne, to si nemyslím, protože když někdo absolvuje takovou cestu, tak se na konci neodpálí. Teroristé jsou většinou nástrojem někoho, a tak spíš než na člunu poletí letadlem s platným vízem.
Co si myslíte o postoji Čechů a české vlády k uprchlické vlně?
Česká vláda chce vládnout, a tak říká to, co většina, která nikdy nebyla dál než někde s cestovkou u bazénu, o muslimech četla naposledy v knihách z povinné školní četby a nikdy žádného muslima neviděla, tak se bojí. Každý se bojí neznámého.
Snažíte se nějak pomáhat?
Já jsem finančně moc pomoci nemohla, ale nabídla jsem přes Facebook pomoc jako tlumočnice, ale zatím to asi nebylo potřeba. Oba synové spolu s lékaři v Čechách a v Německu vybrali peníze z odborných přednášek, nakoupili za ně léky a poslali je do uprchlického tábora v Turecku, i když se je báli poslat, aby nezmizely. Vnučka ve Spojených státech ve škole sama zorganizovala prodej domácích koláčů. Spolu s penězi, které dostala místo hraček k narozeninám, poslala finanční obnos syrským dětem přes Červený kříž. Je tam mnoho drobných i větších pomocí, a za to jsem na svoje děti pyšná.
Vystudovala střední chemickou školu v Pardubicích. V té době potkala svého budoucího manžela ze Sýrie. Začátkem 70. let se do Sýrie odstěhovala. Pracovala mimo jiné v laboratoři. Má dva syny.
