Vyškov – Rodina pana Laurenčíka přišla za války o svůj dům. Jako Židé se ho museli nedobrovolně zbavit a prodali jej německému řezníkovi, ze kterého se po roce 1945 stal zase Čech. V devadesátých letech dům získal v restituci, avšak dům dodnes užívá někdo jiný. Vlastníkem domu je dle katastru nemovitostí totiž místní řezník. Jedna budova, dva úřední dokumenty a dva různí vlastníci. Jak se Češi vypořádávají s majetkovými historickými křivdami? Tématem se zabývala Jana Sotonová z Reportérů ČT.
Sporný dům stojí na vyškovském náměstí. V přízemí je prodejna s textilem a řeznictví, o patro výš zase solární studio a kožešnictví. Ještě před válkou v budově však žila rodina Laurenčíkových. Tedy do té doby, než několikačlennou rodinu poslali do koncentračních táborů, odkud se vrátila pouze matka Michaela Laurenčíka, současného jednatele v této věci.
Ten už před šesti lety vyhrál restituční spor a má v ruce dokument o vlastnictví domu ve Vyškově. Na druhé straně stojí výpis z katastru Jaroslava Vasického, který za majitele budovy určuje právě jeho. Katastrální úřad totiž odmítl zápis o vlastnictví pana Laurenčíka – soudní rozsudek totiž k zápisu nestačil. Za vše může hlavně jeho nešťastné znění.
Když totiž Laurenčíkovi žalobu podávali, tak správně požadovali, aby jim dům vydal Podnik bytového hospodářství, pokračovatel dřívější socialistické organizace, běžně přezdívané OPBH. Do její správy dům za komunismu patřil. Než však soudy vynesly poslední verdikt, tak OPBH zaniklo. A protože rozsudek nařídil, že Laurenčíkovým má dům vydat právě už zaniklé OPBH, tak se katastrální úřad odmítl rozsudkem řídit. Katastr se však dušuje, že pokud bude žádost předložena znovu a bez chyb, navrácení Laurenčíkovým povolí.
Dohodu s neexistujícím OPBH už dnes Laurenčík uzavřít nemůže, a tak se obrátil na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ten rozsudek uznal a sepsal dohodu, kdy dům připadá právě žadateli, avšak od poloviny loňského roku se snaží o to, aby vzal katastr úmluvu na vědomí a patřičně zapsal.
Zpět do roku 1939…
Jak se ale vlastně dům dostal až tam, kde dnes je? V roce 1926 koupil dům na vyškovském náměstí pradědeček Michaela Laurenčíka Adolf Tobiáš. Po březnu 1939 budovu arizoval Němec Jakub Procházka. V dubnu 1940 totiž nemohla židovská rodina se svým majetkem volně disponovat, stejně tak s penězi, které utržila za prodaný dům. Po válce putoval Procházka do internačního tábora pro Němce a na jeho řeznictví byla uvalena národní správa podle jednoho z dekretů prezidenta Beneše. Přeživší paní Laurenčíková požadovala po návratu z koncentráku budovu její rodiny zpět.
V roce 1949 soud sice prodej Procházkovi zrušil, v tomtéž rozhodnutí ale zároveň sdělil, že dům již o rok dříve znárodnil komunistický režim jako součást řeznické živnosti Jakuba Procházky. Situace kolem domu na vyškovském náměstí se znovu změnila až po sametové revoluci, když v roce 1991 vešly v platnost první restituční zákony. Miriam Laurenčíková se svého majetku pokoušela domoci i tehdy, avšak neúspěšně. „Bylo jí řečeno, že zákon o mimosoudních rehabilitacích tak, jak byl jaksi vydán a schválen, v tom roce 1991 nedopadá na její případ,“ vysvětlila rodinná advokátka.
Jakubu Procházkovi se po válce podařilo získat české občanství, a tak měl v devadesátých letech k restituci volnou cestu. Jen dva týdny poté, co dům od státu v restituci získal, prodal ho právě kolegovi řezníkovi z Vyškova Jaroslavu Vasickému. Paní Laurenčíková byla ochotná od soudu ustoupit v případě, že jí Procházka předá peníze, které za něj utržil od Vasického. To však odmítl, a tak začal třináct let dlouhý spor.
Michael Laurenčík ale v soudních tahanicích pokračuje, ačkoliv se jeho matka konce nedožila. Ať už se kolem zápisu vlastnictví pana Laurenčíka dělo cokoliv, je jisté, že pravomocně soudy uzavřely, že kupní smlouva ve prospěch manželů Vašických je absolutně neplatná a tudíž manželé Vašičtí nikdy nebyli a nejsou vlastníky té věci. Ovšem podle ústavního soudu, který v případu už jednou rozhodoval, měl být pan Vasický v roce 91 obezřetnější a měl se seznámit s okolnostmi převodu domu v době války. Restituční nárok pana Laurenčíka má proto přednost před kupní smlouvou pana Vasického.
