Brno - Málokdy se člověk setká s tak výjimečně přirozeným talentem, jenž dokáže oslovit téměř všechna spektra hudebního posluchačstva. Právě takový talent dřímá v duši jednašedesátiletého Afroameričana Bobbyho McFerrina, který jej zúročuje k úžasu publika již skoro třicet let. Naposledy si jej „užili“ diváci v Brně na dvojkoncertě v hale Vodova. Česká televize s Bobby McFerrinem natočila rozhovor pro hudební magazín Terra musica, který bude uveden v premiéře 20. dubna na ČT2 ve 23:00 hodin.
Lze tušit hlavní pilíře jeho úspěchu. Muzikantská erudice vás napadne asi na prvním místě. McFerrin je bývalý jazzový pianista, příležitostný dirigent, ale především nadpozemsky zdatný zpěvák, jehož sluch vstřebal jazz, R&B, rock, pop, world music i klasickou hudbu. Jeho projekty zahrnují spolupráce s hvězdami typu Yo-Yo My, Chicka Corey, Laurie Andersonové a dalších. Je autorem legendární skladby Don't Worry, Be Happy a vlastní deset cen Grammy. Démonickou techniku zpěvu a letité zkušenosti však krotí jeho poměrně skromné ego, takže se nestává, že by jeho hojně navštěvované koncerty překypovaly opulentní teatrální show. Posluchače umí strhnout spíše přirozenou muzikalitou a pověstnou laskavostí nasměrovanou k publiku.
Zcela mimořádná je jeho vynalézavost, které vděčí McFerrin i za jedinečný způsob zpěvu, jakýsi jazzový jodling přes čtyři oktávy s využitím těla jako rytmického nástroje. Na své olovem vystužené hlasivky tak Bobby chvíli zpívá, chvíli hraje jak na hudební nástroj. Na dva brněnské koncerty věnované k desetiletému výročí festivalu JazzFestBrno budou návštěvníci dlouho vzpomínat. Setkali se totiž tváří v tvář s podivuhodným hudebním kouzelníkem, sbormistrem obecenstva a šamanem lidských srdcí.
Na co se můžeme večer těšit? Bude to koncert, hudební párty nebo čistá zábava?
Bude to vše dohromady, můžete očekávat mnoho překvapení, protože nikdy nevím, co budu dělat. Jsem rád, když se publikum zapojuje, takže doufám, že se bude hodně zpívat. V zásadě mám rád párty, když si pozvu lidi na pódium, nechám je přijít a jamovat, pokud chtějí. Není to ani tak koncert, jako spíš jam s několika hudebními přáteli, kteří dělají společně hudbu.
Jaký bude poměr skladeb a improvizace?
Je to přinejmenším půl na půl. Obvykle to je 50% improvizace a 50% skladeb. Jednou za čas postavím celý koncert na improvizaci, ale to se neděje často. Je to většinou 50 na 50.
Mám zato, že chápete lidský hlas jako dobrodružství?
Ano, tahle definice se mi líbí. Hlas je dobrodružství. Takhle to u mě funguje. Je to vždy dobrodružství. Mám rád, když nevím, co se stane, to kouzlo okamžiku, když chodím po pódiu s prázdnou hlavou a nemám nic předem připraveno. Pak prostě otevřu pusu a čekám, co přijde. Je to pak stejně velké překvapení pro mě, jako i pro ostatní. Nikdy nevím, co se bude dít.
Vy jste vyrostl na klasické hudbě, jste jí stále ovlivněn?
Ano, ale nevyrostl jsem pouze na klasice, ale také na jazzu. Vyrůstal jsem v 60. letech, takže jsem byl ovlivněn všemi, co tehdy hráli, lidmi jako byl Marvin Gaye, Jimmy Hendrix, Janis Joplin, prostě všemi, které hráli v rádiu. Takže jsem byl ovlivněn všemi hudebními žánry, nejen klasikou.
Ptám se především proto, že tento rozhovor točíme pro hudební magazín zaměřený hlavně na vážnou hudbu. Pokud se věnujete poslechu hudby, jaký je váš výběr?
Poslouchám veškerou hudbu. Cestou z Vídně do Brna jsem na svém iPodu poslouchal Keitha Jarretta, Herbieho Hancocka…třeba včera večer jsem vůbec neposlouchal klasiku. Byl jsem v takové jazzové náladě. Jo a ještě taky Milese Davise.
Cítíte rozdíl mezi různými typy publika?
Rozdíl takhle nevnímám, nedá se to tak říci. Často zpívám ve tmě, takže své publikum ani nevidím. Slyším ho dobře, ale nevidím jej. Až po skončení koncertu zvu diváky na pódium, pokud se chtějí na něco zeptat, takže máme rozsvíceno a já konečně poprvé spatřím své fanoušky. Myslím, že kulturně v lidech takový rozdíl není. Pokud dojde na situaci, kdy se chtějí účastnit a zazpívat si… Musím říct, že mě nikdy žádné publikum nezklamalo. Ani jedno jediné, všichni vždycky zpívali. Lidé totiž rádi zpívají a mě baví poslouchat jejich hlasy.
Myslím, že je pro vás velice důležité předávat vlastní hudební odkaz. Máte pocit, že je kolem nás dostatek hudby?
Možná je tu nedostatek opravdové hudby nasměrované přímo k duši člověka, aby oslovila jeho city, aby měla oživující, pozitivní efekt. Víte, mnoho hudby, která se hraje v rádiích, je o rytmu a tanci. Kvalita textu není vždycky tak vysoká, moc se tam toho neděje. Proto cítím nedostatek opravdových hudebníků, kteří umí promlouvat k srdci lidí. Například můj cíl nikdy nebyl stát se slavným nebo nějakou celebritou. Vždy jsem se snažil být hlavně profesionálním hudebníkem, který je schopen podporovat svou rodinu, to je celé. Ale dnes najdete spoustu mladých lidí, jejichž cílem je sláva. Chtějí se stát slavnými a to je jejich cíl. Nezáleží jim na tom, co sláva obnáší, prostě chtějí být slavní, známí, poznávaní na ulicích. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem se naučil snášet celou tu mediální pozornost kolem mé osoby. Jsem totiž dosti uzavřený člověk a rád trávím čas doma, mnohem raději než na jakémkoliv jiném místě světa. Nejraději bych byl doma a chodil na procházky se psem po lesních stezkách. Bydlím totiž daleko od města, kde není civilizace. Mám rád prostě klid a samotu. Ale rozhodl jsem se, že alespoň šest měsíců v roce strávím na turné, takže po šest měsíců jsem na cestě a pak zase šest měsíců doma. Letošní turné jsem zahájil 1. března, takže mi zbývá ještě 5 měsíců.
Myslíte si, že všichni lidé mohou zpívat?
Ne! Většina lidí zpívat může, ale někteří lidé prostě zpívat nemohou, protože neslyší rozdíly ve zvucích, nerozlišují výšku tónu, vibrace… Nicméně i přesto, že neumíte zpívat, můžete se účastnit zpěvu, například když víte, že vaše nota je tato: „pááááá“, budete čekat na tuto notu a pak se můžete přidat. Víte, co mám na mysli? Ale skutečně zpívat nemůže každý.
Může to být i psychickým blokem?
Ano, může to být i tím. Možná se někteří lidé bojí zpívat. Proto je zvu na pódium, aby to zkusili, pomáhám jim takhle od strachu.
V Brně jste poprvé. Máte čas se vždy seznámit s městem, kde koncertujete. Víte něco o Brně?
Nemám vůbec tušení. To je ta nešťastná stránka koncertování v rámci turné. Do města prostě přijedete, odzpíváte koncert a mažete pryč. Takže většinou nemám vůbec šanci se ve městě porozhlédnout.
Ptám se proto, že Brno je městem, kde žil hudební skladatel Leoš Janáček. Nevím, zdali ho znáte?
Neznám.
