V ringu současnosti jsou USA, Rusko a Čína. A v americkém strategickém závěsu je samozřejmě Evropská unie, jež by ráda byla v rovnocenné pozici kontinentální velmoci - byť bez vlastní armády, ale zato s ukrutně silnou bruselskou ekonomicky-manažerskou sítí mocenských vazeb.
Byly-li války vždy pokračováním politiky jinými prostředky, pak civilizační převlek mocenských snah nyní vývoj posunul. Nejrůznější sankce a „zákonná opatření“ jsou pokračováním válek novými prostředky, aniž by staré metody síly v případě nutnosti nebyly nadále brány v úvahy.
Malá výprava do historie
Krym kdysi (1783) dobyla pro Rusko německá princezna Žofinka Frederika, ovšem už s titulem ruské carevny Kateřiny Veliké. Bylo to zhruba ještě o třicet let dřív, než britští vojáci, nechápající drzou snahu kolonistů o nezávislost, vypálili do základů Bílý dům amerického prezidenta ve městě, které ještě ani nebylo zvyklé na jméno Washington.
Taky to bylo ještě dlouho před druhou půlkou devatenáctého století, kdy Rusko prohrálo s Anglií a Francií válku o Krym. Kolik práva měly tehdy Paříž a Londýn na poloostrov, zdobící severní oblast Černého moře? Tato otázka se nebude zdát tak naivní a hloupě rétorická, ale ryze praktická, bude-li položena v jiné formulaci: kolik práva na Krym má v roce 2014 Rusko?
Podle zájmů a sympatií si na ní odpovídá každý jinak. Tak jsme u klíčového poznání: stále platí staré, ba pravěké principy mocenského boje. Ale víc než kdykoli předtím doléhá nyní na soupeřící mocnosti domácí hospodářská situace. Jinak se s ní potýká Obama, jinak Putin a jinak Si Ťin-pching.
Obama ve dvojitém klinči
Prezident Obama podle Jamese Buchanana a řady dalších amerických politologů ztratil definitivně půdu pod nohama po nedávných mezivolbách, ale „měl zaděláno na výprask“ (jak říká Buchanan, který kdysi sám chtěl být prezidentem) od okamžiku, kdy americká administrativa neměla peníze na běžný provoz. Teď republikány ovládaný senát nabízí Obamovi zvláštní typ smíru, vypadající téměř jako licoměrný soucit s prvním Afroameričanem v Bílém domě. Spíš to však je dobrý kalkul v úvaze jak za dva roky zas dosadit republikánského kandidáta do prezidentského křesla. Vždyť nikdo z GOP (tedy republikánské strany) nepodceňuje Hillary Clintonovou, která se chce jako bývalá první dáma stát i první prezidentkou. A od paní Hillary se dá očekávat tvrdé odsouzení Obamových chyb jak v zahraniční, tak domácí politice. To bude současná výhoda i pro kampaň republikánů. Dá se jí přizvukovat i obrátit proti ní.
Odpustím si poukazovat na řadu selhání americké strategie od Magrebu a Blízkého východu až ke vztahu k Pákistánu a Afghánistánu. Po čase bude nejzřejmější, jak silně to zaskřípalo především ve vztahu Obamovy politiky k Evropě. Za jeho vlády Washington naprosto necitlivě přehodil výhybku priorit z Evropy na opačný konec světa. A už vůbec nedokázal koncepčně zareagovat na fenomenální nástup čínské strategie vůči Africe nebo také Latinské Americe.
Černý kontinent má i jinou barvu
Dnes je v Africe hodně přes milion Číňanů, kteří formují politiku výstavby infrastruktury ve státních i v nadstátních formacích černého kontinentu a získávají v mnoha zemích velké renomé - na univerzitách, ve zdravotnictví i ve státní správě. A bez „harašení kvazi-lidskými právy, na které bývalé koloniální mocnosti samy naprosto nikdy nedbaly,“ jak si to dovolil říci (samozřejmě ještě zaživa) plukovník Kaddáfí, když na velkém Všeafrickém sněmu v říjnu 2010 sliboval chudším bratrům miliardové dotace na rozvoj celého kontinentu.
„Humanitární“ třetí světová má nyní ošklivě nakročeno na Ukrajině. Všichni mluví o tom (v Minsku i v Ženevě), že v oblasti Donbasu neexistuje vojenské řešení. Jenže není vůle přestat střílet. Domněnka Kyjeva (hlavně ultrapravice), že situaci lze donekonečna prodlužovat, až Putinův režim vykrvácí, je nereálná.
Rusko je možné velmi ekonomicky poškodit a na čas možná i ochromit jeho rozvojové plány, ale mocenská struktura zdejšího státního kapitalismu je dost stabilní, aby vydržela všechny pokusy o blokádu. Silná popularita Putina svědčí o tom, že většina Rusů sdílí názor, že Západ chce dostat Rusko na kolena. Avšak na to doplatí taky Evropa, mnohem víc než Spojené státy, které do protiruských sankcí Evropu ve vlastním zájmu nutí. Jde o roztržku na víc než celé desetiletí. Je to historická škoda, kterou zatím nikdo nechce domýšlet. Bohužel.
Indická obrana není jen šachové zahájení
Putin se chystá do Indie, bude to spektakulární návštěva. Bude vítán jako muž, který ještě v říjnu 2000 přišel s Deklarací indicko-ruského strategického partnerství. Bude chválen jako představitel země, která prosazuje myšlenku, že by Indie měla mít v Radě bezpečnosti stálé místo. To pro Indii velmi mnoho znamená. Tvůrci indické bezpečnostní strategie oceňují, že „Rusko je vždy připraveno sdílet s Indií i ty nejcitlivější a nejnovější vojenské technologie. Ostatně Rusko dodává Indii 70 % výzbroje, kterou ke své obraně potřebuje,“ konstatuje v nejnovějším vydání The Indian Defence Review přední indický stratég Dr. Prakaš Nanda.
Indie je propojena s Ruskem v mnoha ohledech. Rusko by nikdy nevyvinulo své nejmodernější tanky bez indických investic a velkých nároků na jejich technickou dokonalost. Indie si pochvaluje, že Rusko jí neváhalo pronajmout nukleární ponorky a pomohlo stavět jaderné elektrárny. Spojené státy se k tomu neměly.
Nyní se v Moskvě a v Novém Dillí dokonce uvažuje na koncepci „super-roury“, která by dodávala ruský plyn „přes čínskou část Himalájí až do Indie“. Dr. Nanda to oceňuje, ale nejvýš staví skutečnost, že “Indie a Rusko sdílejí stejný názor na existující architekturu globální bezpečnosti, včetně mechanismů zakotvených na mezinárodním právu.“
Nelze opomenout spokojenost indických stratégů nad tím, že bez ruské podpory by Indii trvalo mnohem déle než by se stala významným státem v kosmickém výzkumu. To platí i s ohledem na to, jak závistivě Indie hlídá kosmické (a zejména raketové) úspěchy Číny. A jsme zpět u vojenských aspektů rivality až řevnivosti Velké trojky – amerického orla, čínského draka a ruského medvěda.
Humanitární nebo horká třetí světová
Čína nejen systematicky pokračuje v plánech mít na Měsíci svou základnu, ale věnuje maximální úsilí o vývoj moderní vojenské technologie. To se týká stejně tak počítačově řízených hejn dronů jako bezpilotních plavidel včetně miniaturních ponorek. Začátkem prosince byl svět (hlavně Japonsko a USA) překvapen zkouškou nejnovější čínské rakety, schopné přiletět k cíli desetinásobnou rychlostí zvuku. Americké vojenské přehledy to označují za nepříjemnou novinku a „neodrazitelnou“ zbraň. Se stejným znepokojeným berou Američané ruskou družici „Kosmos 2499“, která překvapila neobyčejnou schopností manévrovat na geostacionárním orbitu díky iontovým motorům. Má to být v nových hvězdných válkách supernová zbraň? To se nedá vyloučit.
Henry Kissinger má pravdu – svět může být klidnější, jen když bude dohoda o rovnováze sil hlavních hráčů globálního boje o moc, který je zřejmě historicky nekonečný. Jinak budeme klouzat do tekutých písků záhuby. Lhostejno, zda tomu budeme říkat „humanitární“ světová, nebo ne.
