Jan Petránek

Svět je tak blízko zhoubných válek, jak hluboce je v duších politiků zarytá mocenská sveřepost. Až při soustavné probírce historických souvislostí člověk pozná, jak silně jsou dějiny ovlivněny náhodnými okolnostmi a osobnostmi. Blízký východ by asi nebyl takový, jakým se stal, kdyby v 19. století neměla londýnská Lady Cavendish-Benticková velké dluhy. Její život inspiroval samotného Oscara Wilda.

Nad gaučem, kde jsem spával jako kluk, mi visela velká mapa Evropy. Táta na ní tehdy hned na podzim v osmatřicátém vyznačil tlustou černou tesařskou tužkou prostor, který nám führer zabral - jako chuťovku. Jako nevelký předkrm, než se pustil do největší světové zabíjačky, dosud nepřekonané. Vzpomněl jsem si na tu mapu o řadu let později, když jsem děkoval Jaroslavu Seifertovi za věnování, které mi napsal do své sbírky „Zhasněte světla“. Báseň, po níž se celá sbírka jmenuje, je výkřikem zoufalství a smutku. A výčitky, proč jsme se šílenému Adolfovi nepostavili. Kdo dneska zná alespoň závěr těch bolestných veršů?

Jedna věc je jistá: těžko se dnes najde větší zášť v mezinárodních vztazích, než jaká panuje mezi Bílým domem a Kremlem. Aspoň z evropského pohledu. Protože při globálním nadhledu jsou na planetě problémy vážnější než propagandistické hromování a osočování, které létá mezi Ruskem a Spojenými státy.

Shakespearova „Komedie plná omylů“ z roku 1593 byla jeho nejkratší fraškou a skončila dobře, díky dobré vůli efeského vládce. Ukrajinská tragédie však není a nebude krátká. Minský noční maratonský summit skončil jen pootevřením dveří k možnému urovnání, ale zásadní postoje všech velkých i malých hráčů zůstávají vnitřně velmi zatvrzelé. Protiruská politika, kterou praktikuje Evropská unie (v německé režii, ale pod taktovkou nadnárodních tvůrců koncepcí světového vývoje), je nadále silně krátkozraká.

V ringu současnosti jsou USA, Rusko a Čína. A v americkém strategickém závěsu je samozřejmě Evropská unie, jež by ráda byla v rovnocenné pozici kontinentální velmoci - byť bez vlastní armády, ale zato s ukrutně silnou bruselskou ekonomicky-manažerskou sítí mocenských vazeb.

Ne, není třeba se bát. 21. století sice bude čínské, ale ne celé tisíciletí. Dějiny poskytly řadě velmocí možnost dominovat někdy i dost dlouho, ale nikdy ne navždy. Nikomu nerostou stromy do nebe. Nenarostly Francii, Británii, Německu, Japonsku či SSSR. Teď zas nemají radost ze svého slábnoucího vlivu ani Spojené státy. Houpačka historie se zhoupla směrem k Východu. Čína nastupuje jako největší velmocenský konkurent a rival Ameriky. Má obrovský potenciál, lidský i teritoriální a stále silněji ho uplatňuje. Ale je si také schopna uvědomovat limity, které je třeba respektovat. To svědčí o promýšlené strategii. Je otázka, nakolik si to uvědomují skuteční koncipienti mezinárodních vztahů hlavních světových hráčů.

Michail Gorbačov se dozajista zasloužil o novou éru ve světových vztazích. Pokus předělat Sovětský svaz na Východní impérium s polidštěnou tváří se mu však nemohl povést a proto taky nepovedl. V Oděse se říká, že každá stará chobotnice musí umřít, i když se drží života všemi svými chapadly. Ale snahu Gorbačevovi nelze upřít.

Volgograd letos vzpomínal, jak před 70 lety s obrovskými oběťmi na obou stranách války změnil historii. Tenkrát to byl ještě Stalingrad. Město, které se stalo největším symbolem schopnosti Ruska nepodlehnout cizí zlovůli.

Sešla se Loya Jirga – afghánští poslanci, které Kábulský rozhlas v předvečer jejich čtvrtečního zasedání označil za bolestné svědomí celé země. Mají schválit afghánsko-americkou dohodu, kterou velká většina z nich dosud neviděla. Bude o ní rozprava. Americké jednotky by měly v příštím roce odejít – ale tomu v zemi věří málokdo. Ve smlouvě, která probírá jejich status je řada článků, které Afghánci považují za ponižující. A nejen Afghánci, stejný názor na to mají i v Pákistánu a do značné míry v Indii.

Kdyby „Boží mlýny“ zhruba před čtvrt stoletím zas jednou nezabraly naplno, neminuly by svět za čtyři roky grandiózní oslavy stého výročí VŘSR. Ale ono se přece jen na „petrohradský happening z roku 1917 a jak to bylo dál“ nezapomnělo. To bychom nebyli svědky neustálých porad historiků a pedagogů jak se znovu pokusit „lépe“ napsat učebnice o celém dvacátém století, zvláště o světové válce (té první), jejíž závěr se zvláště v Rusku osudově nepovedl.

Řekl bych, že akorát. Vždyť v Rusku můžeme sledovat prakticky denně vládní delegace z celého globusu. A ekonomické zájmy jak z jedné, tak z druhé strany jsou vždy až na prvním místě. Politické problémy jsou a bývají pro specifickou rétoriku především o otázkách bezpečnosti širokou obcí veřejnosti sledovatelnější, ale o to rychleji odezní bez hlubšího dopadu.

Nic už není takové jako dřív. To bývalo slávy, když jedna mocnost chytila špiona druhé mocnosti. Hned začala celá kanonáda propagandy o proradnosti té druhé strany a nejvíc se lomily ruce nad tím, že se hroutí možnost vyřešit mnohé velké problémy, které se daly řešit společně. Přitom je zřejmé, že největší současná světová veličina je obecná nedůvěra. Ta je otcem nestability v globálním měřítku. Matkou je pak neslýchaná zadluženost států na obou březích Atlantiku, čemuž sekunduje i dunění ve státních pokladnách mnoha dalších zemí světa.

Technologický a především elektronický vývoj, i když mu spousta lidí nyní už ani nerozumí, je teprve na samém začátku. Jenže přišel moderní věk. Je tu a dokonce mládne rychlostí světla. Rozhlas slaví svou devadesátku, televize šedesátku. Zatím jen hloubavější futurologové a vzdělanější prognostici chápou, že elektronická budoucnost si teprve obouvá okřídlené topánky. Přitom už je i na co vzpomínat. Ještě jsou pamětníci samého začátku rozhlasového vysílání.

Zajisté bude zajímavé dozvědět se, jak bude Džochar Carnajev (pokud bude schopen komunikovat) vysvětlovat, proč chtěl se svým bratrem Tamerlánem vraždit bostonské občany a zvláště maratónce. Ti, s nimiž se stýkal a studoval, o něm mluví jako o vtipném a inteligentním mladíkovi. O to větší byl šok těch, kteří ho osobně znali, nad dlouho utajovanými záměry jeho i jeho bratra. Vždyť přece připravit výbušniny a zhotovit i nevelký arzenál, aniž by o tom nejbližší okolí mělo nejmenší tušení a jakékoli podezření, vůbec není jednoduché. V dnešním neklidném světě to ani k terorismu tíhnoucí individua nemají s utajováním lehké. Sami to známe z řady případů i u nás. Poslední překvapivou kauzou bylo odhalení německého militanta, který si myslel, že ve specifickém prostředí Karlových Varů může, lépe než kdekoli jinde, nepozorovaně vybudovat vlastní malou zbrojovku.

Ve středu 16. ledna v Moskvě za bílého dne (ve 14:40) zatím nepolapený profesionální snajpr zastřelil asi nejvlivnějšího mafiána současného Ruska. Významného „vora v zakoně“ dostihla smrt na Povarské ulici, uprostřed Moskvy. Ostřelovač použil samopal s tlumičem – zbraň, jakou jsou vyzbrojeny speciální protiteroristické oddíly ruské policie. Jedna kulka zranila také ženu, která šla poblíž. Byla zaměstnankyní restaurace, kde Chasan krátce předtím dobře obědval. Vážně zraněná žena je nyní v péči lékařů Botkinské nemocnice.

Velkého a tělesně mocného herce z Francie Gérarda Depardieua mají Rusové v oblibě dlouhá léta. Ruské ženy zvlášť. Od chvíle, kdy mu Vladimir Vladimirovič osobně předal „Passport“ psaný prioritně azbukou a přijal ho tím do společenství rodáků, jakoby kouzlem se inspirovali moderátoři mnohých ruských rozhlasových stanic (na Ukrajině, na Kavkaze a v Bělorusku taky), aby sáhli po písničce, cenzurou potlačované ještě i za Gorbačova. Až teď zas bujaře zní: „Oh, that Rasputin, lover of the Russian Queen…!!“

Není pochyb, že Indie brzy předčí Čínu množstvím svých občanů. Ostatně už celá desetiletí si říká, že je největší demokracií na světě. Nyní se už třetí rok potýká s něčím, co – když se podaří – bude bráno v samé Indii jako zázrak. Každý Ind a Indka by měli mít svůj vlastní nezaměnitelný doklad totožnosti, říkejme tomu po našem „občanský průkaz“. To je tak obtížná věc, že plánované vyslání indické sondy na Měsíc je proti tomu relativně snadnou záležitostí.

Zemře-li někdo z blízkého okolí, zavzpomínáte na dobré i špatné, co s ním bylo a je spojeno, uděláte bilanci životní dráhy, přidáte svou kytici před jeho jmenovku v obřadní síni a tiše postojíte, než dozní hudba, kterou zřejmě měl rád.

Nejmladší z diktátorů Severní Koreje může začít udělovat medaile za vstup na nebesa, po dlouhé řadě neúspěchů raketových zkoušek. Od včerejška Kimova triumfální družice už lítá, ale dost „opile“. Na orbitě je nedostatečně stabilní a z kosmických sledovacích center světa znějí názory, že dokonce může brzy shořet, i když nejvyšší bod eliptické orbity je kolem 500 km. Jenže nejnižší bod dráhy je dost nízko, takže při tření o horní zárubeň dveří do zemské atmosféry může brzy přijít o svůj skalp.

Jonathan Netanjahu byl starším bratrem izraelského premiéra Benjamina, který nyní krátce pobyl v Praze, aby poděkoval za postoj české vlády k hlasování v OSN o statusu Palestiny. Benjaminův bratr Jonathan byl výjimečný člověk. Nejvíc se zapsal do historie jako velitel speciálního protiteroristického komanda.

Zase hoří země pod nohama lidí tam, kde Římané kdysi ukřižovávali tisíce těch nejhorších „poddaných“ čili jejich režim neuznávajících neplatičů daní. Je s podivem, jak si vlastně jeden z oněch umučených na kříži získal doslova božský respekt světa. Biblický kraj, tvořící křižovatku na rozcestí tří kontinentů, prožívá další šílené prokletí zplozené fanatismem. Každá súra, každá kapitola Koránu začíná „Ve jménu slitovného a milosrdného Boha…“

Ruský kanál Rossija – RTR rychle střídal fotografie různých pánů i dam, představovaných nově na ruské mocenské scéně. Tak se svět v těchto dnech dozvídá, kdo dostává do rukou nově rozdané karty u stolu, kde se hraje a taky dost blufuje ve světovém politickém pokeru.

Konečně může mít ruská armáda trochu štěstí na to, kdo ji bude mít na starosti. Jmenování nového muže bylo překvapivé a zřejmě také hodně vycházelo z potřeby rychle najít kompetentní osobnost jako náhradu za zkompromitovaného Anatolije Serďukova. Ale zdá se, že Putin při volbě jeho nástupce nemohl mít lepší. Tak se v předvečer 95. výročí VŘSR (už usilovně zapomínané či spíše nepřipomínané) stal novým ministrem obrany Ruské federace Sergej Šojgu.

Prakticky před deseti lety se jednou z nejpůvabnějších zemí pod Kavkazem přehnala vichřice změn, která dostala poetické jméno „revoluce růží“. Smetla z tbiliského mocenského trůnu blízkého přítele Michaila Gorbačova, který, rovněž jako on, snil o pokojném přerodu starého mocenského systému a jeho převedení do zvelebené „jižní demokracie“.