Ruský kanál Rossija – RTR rychle střídal fotografie různých pánů i dam, představovaných nově na ruské mocenské scéně. Tak se svět v těchto dnech dozvídá, kdo dostává do rukou nově rozdané karty u stolu, kde se hraje a taky dost blufuje ve světovém politickém pokeru.
Moskevský hlasatel oznamoval novou sestavu generálů, které si přibral na pomoc nový ministr obrany Ruské federace Sergej Šojgu, neboť těžko by něco vylepšil na vojenské reformě a sotva by mohl z gruntu koncipovat novou vojenskou doktrínu (to je to, oč tu běží), kdyby neměl k dispozici nový tým lidí, kterým důvěřuje.
Ví se, že jsou to nejlepší z těch, s nimiž vytvářel velkou organizaci ministerstva pro mimořádné záležitosti. Je to supertým, nebo taky multitým instituce, o níž se říká, že nic lepšího se v Rusku po rozpadu SSSR ještě nezrodilo. To je dost blízko k pravdě.
Prezident Putin (se Sergejem Ivanovem, svým nejbližším spolupracovníkem, bližším a mnohem praktičtějším než je Anatolij Medvěděv) se intenzivně věnoval připravovaným kádrovým změnám skoro deset týdnů – celé září a říjen. Moskva však čekala na výsledek amerických prezidentských voleb. Vlastně ani ne tak na výsledek, jako na to, aby už prostě proběhly. Nebylo by ani taktické ani strategické, kdyby byl dáván všemožným politikům či politologům důvod tvrdit, že je chtěl Putin ovlivnit. To, jak dopadly, nemělo žádný vliv na Putinem promyšlené změny, ale sotva lze popřít, že jejich předčasné oznámení mohlo nahrávat Mitt Romneymu. Když nyní každý ví, že Obama získal nad svým soupeřem bohatýrské tři miliony voličských hlasů navíc, je výše uvedený úsudek nesporný: žádná změna v ruské mocenské sféře – kdykoliv provedená, ať už v září nebo nyní – nemohla ovlivnit washingtonské misky vah. Ale mimochodem: zachovávat princip vhodného 'timingu' je věcí vždy důležitou. To platí také o až povolební prezentaci obrazu generála Petraeuse se spuštěnými kalhotami. Ach, co by za jeho 'přečin' jako inspirativní důvod k demisi dal nebohý korupčně znemožněný exministr Serdjukov!
Šojgu se nyní stará o nové velitelské uspořádání ve vrcholné struktuře ozbrojených sil. To se měnilo už v předešlé první etapě. Ze šesti vojenských okruhů byly vytvořeny čtyři. Vedle centrálního VO je tu zeměpisná trojice – Západní VO, Východní VO a Jižní VO. Měnila se redukcí také vertikála velení. Už je tu jen: 1/Okruh, 2/OP – operativní velení, 3/Brigáda.
O další propracované změny a větší operativnost bude usilovat nový náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov (57). Byl jmenován v zápětí po Šojguovi. Je to 'Suvorovec' (podle jména vysoké vojenské školy), má dvě vojenské akademie a pak zkušenosti ve službě 'všudemožně'. Tedy na Severu, na Dálném východě, svého času v Pobaltí a v Leningradě, na Kavkaze a v Moskvě. Do funkce vojáka číslo jedna – náčelníka GŠ – postupuje zcela připraven z místa náměstka náčelníka GŠ.
Šojgu je spokojen širší promyšleností změn. Dostává jako své zástupce zhruba o pět let mladší specialisty na modernější výstavbu ozbrojených sil – dva generálplukovníky – Arkadije Bachina a Olega Ostapenka. Bachin je označován jako člověk rychlého, ale klidného rozhodování. Je to muž s respektem a s názory, které zastává argumentovaně. Dosud velel vojsku Západního vojenského okruhu, předtím byl na trvale horkém Kavkaze (a taky tam byl v přímém boji raněn). Ostapenko je a ještě bude zavalen problémy stále nesystematicky koncipovaného velení letecko-kosmické obrany Ruska.
Sergej Šojgu se v dalších fázích vojenské reformy míní sám a v prvé řadě starat o to nejdůležitější – o hlubokou provázanost všech složek a o koordinaci v každé etapě. To je způsob, který na něm nejvíc oceňoval Putin, ale třeba i vlivný Kudrin (když byl ještě ministrem financí a ostře kritizoval utápění miliard rublů při nedomyšleném financování spousty projektů 'budování ruského kapitalismu'). A podobně Šojgua cenil také Sergej Ivanov jako dlouholetý Putinův hlavní dozorčí nad vojensko průmyslovým komplexem.
Kádrových změn je mnohem víc než bylo oficiálně sděleno. Ale jak pravil televizní kanál RTR: dál už je to tajné. Kádrová 'perestrojka' asi ano, ale sotva lze tajit to hlavní – jednotlivé tahy při mocenském pokeru. Posun silových komponent je z ruské strany naopak předváděn tak okatě, aby snad nikde ani nemohl být nepřehlédnut.
Ani ne sto hodin po definitivním potvrzení vítězství Baracka Husseina Obamy usiloval Vladimír Vladimirovič Putin dvakrát o to, aby se vůbec dovolal do Bílého domu. Není jasné, proč to spojení hned nešlo. V technice to asi nebylo, i když po řádění Franken-hurikánu Sandy je možné se na to vymlouvat. Ale od poručíků spojové služby až po generály tomu sotva kdo bude věřit. Pokud ano, bude to velmi zdvořilé.
Proč bylo v Moskvě tak nutné opakovaně avizovat, že rozhovor dvou prezidentů je urgentní? Zřejmě pro velikou pohotovost vrcholného vojenského velení jak v Moskvě, tak ve Washingtonu. Putin hodně stál o to, aby kromě osobní gratulace ke znovuzvolení mohl Obamu informovat o tom, co ruské vojenské zdroje přes ITAR-TASS oznámily světu jako 'uskutečnění v dosavadní historii dosud největšího cvičení ruských nukleárních sil'. To se odehrávalo v době, kdy Praha organizovala 58. zasedání Parlamentního shromáždění NATO. Na tomto fóru si generální tajemník Rasmussen tak trpce stěžoval, že se zbrojí hrozně málo. Moskva je zas rozmrzele přesvědčena o tom, že NATO v řadě choulostivých oblastí až příliš tlačí na pilu, od výstavby EPO (Evropské protiraketové obrany) až po přípravu 'libyjské lekce' syrskému režimu.
Jak ty historicky největší ostré manévry ruských jaderných sil vypadaly? Opravdu mimořádně. Lze je brát i jako velkolepý ohňostroj na uvítanou Sergeje Kužugetoviče Šojgu coby nového ministra obrany. Ale hlavně se tak Moskva představila jako odhodlaný protihráč před novým mezinárodním kolem jednání o tom, jaké strategické síly jsou a mají být na světové mocenské šachovnici. Dosud se říká, že jsou to jednání o odzbrojení. Ale de facto to vždy byla jen inventura stárnoucího železa, přičemž do šrotu směřovalo pouze to smrtící zboží, které bylo při přezbrojování novými vojenskými prostředky nahrazováno větší a rafinovanější silou. Ani napříště to nebude jinak.
Svět bude přihlížet rokování o novém přezbrojování. Jak při americko-ruských rozhovorech, tak i v řadě konferencí s více účastníky. A to v etapách, které jednající strany vždy budou brát a deklarovat (v nejlepším případě) jako zápas o vyvážené udržování sil v každé fázi změn. To není snadné, tím spíše, když různé vojenské teorie a doktríny stojí konfrontačně proti sobě. Jedna strana může sázet na odstrašující raketovou sílu, zatímco druhá – v přesvědčení, že je to ekonomičtější – hledá levnější systém asymetrické obrany. Ale zrychlující se tempo přivádění na svět moderních vojenských prostředků (po bezpilotních letadlech nejnověji i rychle vyvíjené bezpilotní ponorky) způsobuje bolení hlavy všem, kteří koncipují strategii a mocenskou politiku. Svět bez válek nebude. Určitě ne za naší generace. A asi nebudu daleko od pravdy, že příští války lze vyhrát hlavně díky současné vynalézavostí vědců a techniků.
Vraťme se ale k tomu, co se dělo nad rozsáhlým územím Ruska při zmíněných největších jaderných manévrech. Z kosmodromu Pleseck na severním konci Archangelska startovala mezikontinentální raketa Topol (s imitací jaderné hlavice, možná multihlavice) a přesně zasáhla vzdálený cíl na druhém konci Ruska. Odtud zase opačným směrem letěla jiná balistická raketa. Ta startovala z hlubin Ochotského moře z paluby hluboce ponořené submaríny, která je pýchou ruské tichomořské ponorkové flotily – ze Svatého Georgije Pobědonosce.
Zároveň byly v akci strategické bombardéry Tupolev-95 a Tupolev-160. Po několika hodinách letu přes Rusko odpálily své nukleární střely a obrátily se, aby po dalších hodinách letu přistály až na dálněvýchodních letištích. Součástí jiného souběžného cvičení bylo úspěšné sestřelení rakety s plochou dráhou letu zdokonalenou protiraketou Pancíř-S. To bylo zatím zcela poprvé. Vojenské terče na polygonech Pemboj, Čiza, Kura – všechny jsou od sebe velmi vzdálené – zaznamenaly přesné zásahy. Cvičení s účtem ve stovkách milionů rublů, splnilo cíl. Výzvědné družice – ruské, americké, čínské i dalších zemí – to zkontrolovaly. A rozbor jejich snímků poslouží expertům k úvahám jak dál při mezinárodním jednání 'o odzbrojení'. Úsloví 'chceš-li mír, připravuj válku' ještě dlouho nebude vystřídáno sympatičtější variantou – třeba typu 'chceš-li mír – tak nepřipravuj válku'. Ještě pár příštích generací se toho asi nedočká.
