Jedna věc je jistá: těžko se dnes najde větší zášť v mezinárodních vztazích, než jaká panuje mezi Bílým domem a Kremlem. Aspoň z evropského pohledu. Protože při globálním nadhledu jsou na planetě problémy vážnější než propagandistické hromování a osočování, které létá mezi Ruskem a Spojenými státy.
Zvláštní konflikt
Profesor Rutgerské University v Newarku Alexandr John Motyl (sociolog i básník) v emotivním článku ve Foreign Affairs Sbohem, Putine (převzala ho řada amerických časopisů, včetně internetových verzí) vyjadřuje přesvědčení, že vláda ruského prezidenta-diktátora je v posledním tažení. Jen se ještě neví, zda ho svrhne revolta nespokojeného národa se zhoršujícími se sociálními poměry nebo spiknutí oligarchů a elit. Taky prý se Vladimír Vladimírovič může brzy sesypat psychicky. Stačilo, aby se ruský prezident přes týden neobjevil na veřejnosti a mnozí i velmi seriózní komentátoři v Evropě a v zámoří měli za pravděpodobné, že Rusko je na kolenou. Protimoskevské sankce a obrovská zátěž Ruska, vyplývající z nutnosti starat se o zásobovací a finanční nároky Krymu mají velmi těžký dopad. Nepochybně. Ještě větší všestrannou strategickou a hospodářskou zátěž však představuje pro Moskvu donsko-luhanská vzdorovitost vůči Kyjevu.
Angela Merkelová a s ní většina evropských politiků už pochopila, že tuhle válku na jihovýchodě Ukrajiny nevymysleli v Kremlu, ale nakonec nebylo možné „opolčence-separatisty“ nepodpořit. Pokud by něco svrhlo Putina, byla by to reálně hrozící perspektiva přeměny Sevastopolu v americkou námořní základnu, pronajímanou Porošenkem admirálu Philu Davidsonovi, veliteli šesté americké flotily. „Krymská Okinawa“ - to byl a je po kyjevském převratu a svržení Janukoviče pro Moskvu nesnesitelný přízrak zatlačení Ruska od břehů Černého moře. Kavkazské břehy Černého moře jsou těžko přizpůsobivé pro vybudování velké námořní základny. Na udržení základny ruského námořnictva v syrském Tartusu se pro možný pád vlády v Damašku taky nelze spoléhat. Sevastopol je prostě pro Kreml nepostradatelný imperativní faktor ve vojenské doktríně, předpokládající při možné velké válce, že hlavní vojenská síla bude spočívat na nukleární kapacitě námořnictva, zejména ponorek.
Kyjevsko-donská občanská válka je zvláštní konflikt. Nemá ho pod kontrolou ani Porošenko ani Putin. Reálně vzplanul, když premiér Jaceňuk prohlásil, že na celé Ukrajině se musí mluvit jen ukrajinsky. To se stalo ve chvíli, kdy už byla Ukrajina tak rozkradená oligarchy, že se o takové zlodějně v Rusku ruským miliardářům ani nezdálo. V Doněcku a na Luhansku, tedy v oblastech, které pro ukrajinskou ekonomiku vždy znamenaly velmi mnoho, rychle se stupňující sociální problémy spolu s jazykovým ultimátem z Kyjeva přivodily výbuch.
Paradox „neválčících“ stran
Skutečnost, že ani Porošenko ani Putin nekontrolují bojující strany, sice se zpožděním, ale přece, donutila evropské politiky k rozhodnutí, že by Ukrajina neměla dostávat ze západu zbraně. Vývoj by si rychle mohl vysloužit označení fatálním termínem „nedozírné následky“. Když se rozpadl Sovětský svaz, nejvíc zbraní bylo ve skladištích na jihu (v oblasti Kavkazu) a především na Ukrajině. Tam byl a zůstal super-arsenál. Byl to přece zásadní směr zajištěné obrany proti silám NATO. Proto se jen absolutní laik může divit, kolik zbraní a munice je tam stále k dispozici.
Porošenko není vojenský stratég. A ani politik, který by byl schopen ovládat základní síly, které válčily a stále ještě válčí s donsko-luhanským protivníkem. Lídr ultranacionalistického Pravého sektoru Dmitro Jaroš nemíní rozpustit oddíly, které ovládá a které se ukrajinskému prezidentovi či předsedovi vlády nepodřizují.
Z druhé strany je tu stálé napětí mezi představiteli „opolčenců-separatistů“ a Kremlem. Novorusové se od Moskvy nedočkali uznání. Ani nechtěli stejné připojení k Ruské federaci jako Krym. Rusko dalo jasně najevo jen to, že protiruský kurs Kyjeva ho přiměl „anulovat darování ruského Krymu Ukrajincem Chruščovem západnější sovětské republice.“ Ale pokud jde o Doněcko a Luhansko – to Moskva od Ukrajiny „amputovat“ nechce. Odmítá však kyjevské přezírání autonomních požadavků ukrajinského jihovýchodu.
Názorové střety se taky zásadně projevily při minských jednáních. Ta byla nevyváženě dvoustupňová, neboť jiný formát nebyl dojednatelný. Pod německo-francouzskou kuratelou zasedli proti sobě dva „neválčící“ prezidenti - ani Putin, ani Porošenko si přece nevyhlásili válku. V Kyjevě funguje ruské velvyslanectví a v Moskvě ukrajinské. Rusko a Ukrajina spolu jednají o plynu, ropě a spoustě dalších komodit. Takže se vlastně bez deklarací bere jako realita, že jde o občanskou válku – a minské dohody jsou proto fakticky jako taneček dvou chytrých horákyň.
Platí – neplatí, jak se to zrovna hodí. Kyjev ví, že válka se k němu blížit nebude. Pokračující soužení jihovýchodu země je bráno jako něco, co dlouhodobě ekonomicky a sociálně velmi zatěžuje Rusko. Tak pokračuje v recidivě studená válka.
Propadá se Rusko?
Od rozpadu SSSR zmizelo z mapy největšího státu světa na 30 000 měst, městeček a sídlišť. Poslední průzkumy odhalují těžkou situaci i ve městech se 100 000 obyvateli. Mluví se o infrastrukturním zanedbání, které má těžké následky ve všech národohospodářských směrech.
Přesto není moudré v současné stupňující se éře globálního soupeření o moc a vliv Rusko odepisovat. Stále platí Churchillův postřeh, že Rusko nikdy není tak silné jak by chtělo být – a nikdy není tak slabé, jak by ho chtěli vidět jeho rivalové. Rusko zřejmě prožije pár těžkých let, ale sankce proti němu mu nakonec prospějí, neboť ho nutí k rychlejším infrastrukturním změnám, které ruští ekonomové tak obdivují u Číny. Ta byla v posledních letech donucena obrátit se k odbytišti zboží doma, když krize na světovém trhu už neskýtala to, co dřív. Kopírovat se to ovšem zdaleka nedá, pro řadu objektivních příčin a taky pro ruskou mentalitu. Ale volání “Sbohem, Putine“ má mnohem blíž ke zbožnému přání než k pravděpodobné realitě. Z řady průzkumů posledních týdnů je zřejmé, že ruský prezident nejen popularitu, ale hlavně důvěru lidí neztrácí.
Obamův zápočet
Stále horší vysvědčení má naopak prezident Barack Hussein Obama. A to mu vystavují především američtí politici a komentátoři. Samozřejmě, že je to tím, že už se rozbíhá boj o to, kdo přijde do Bílého domu po něm. Ale kritika, jakou v Boston Globe o Obamovi napsal tento týden Thanassis Cambanis (autor řady knih o mezinárodních vztazích, mj. aktuální o egyptské revoluci) vypovídá o krizi samotných zásad zahraniční politiky. Podle Cambanise doslova přestala existovat americká diplomacie. USA stáhly ze všech míst, kde dochází k uzlovým změnám, své diplomaty, zatímco ostatní významné země tam zastoupení posílily. Cambanis cituje řadu bývalých amerických velvyslanců, zklamaných nečinností vlastního ministerstva zahraničí. Andrew Bacevich s vrcholnou mírou ironie říká: „Díky Bohu, že Obama žádnou zahraniční politiku nemá!“ Profesor A.Etzioni (v časopisu The American Scholar) už před časem nazval svou obsáhlou analyzu US státní department: jen styl, ale žádná podstata. To není moc lichotivé.
Ve všech těchto zmiňovaných úvahách je smutný názor, že Spojené státy nejsou schopné se vyrovnat se ztrátou pozice světového hegemona. Jedná-li se s Putinem o Ukrajině, je u stolu s ním Merkelová a Hollande, ale Obama u stolu chybí. Když Čína vyhlásí historický projekt Mezinárodní infrastrukturní investiční banky pro Asii, Spojené státy to bojkotují – a zůstanou osamoceny. I britský vlivný týdeník The Economist jim to vytkne jako krátkozrakou hloupost. Evropské státy se k členství v tomto čínském obřím bankovním projektu přihlásí – a USA „zůstávají za plotem“.
Velitel americké sedmé flotily to chce kompenzovat výzvou k „okolo-čínským státům“ k společnému patrolování čínské námořní aktivity – a dostane se mu z Pekingu oficiální odpověďi, agentura Xinhua napíše: “K řadě amerických nešvarů přibyl ještě jeden: USA chtějí do všeho kibicovat." A China Daily Obamovi s chutí připomene, že Čína je velký americký věřitel, zatímco USA jsou velký čínský dlužník.
Vraťme se k začátku této úvahy. A přidejme myšlenku, že v důsledku dlouhodobé krize v americko-ruských vztazích nemá letošní jaro a „Rok ovce – 2015“ moc důvodů k radosti. Tím spíše, že na našem globu „hoří koudel“ jinde – v muslimském světě. Ale to už je na jiné zamyšlení.
