Volgograd letos vzpomínal, jak před 70 lety s obrovskými oběťmi na obou stranách války změnil historii. Tenkrát to byl ještě Stalingrad. Město, které se stalo největším symbolem schopnosti Ruska nepodlehnout cizí zlovůli.
Teď Volgograd zakouší teroristické útoky, které ho mají pokořit jako rychle se rozvíjející velmi významné centrum, předurčené k tomu, aby se brzy stalo moderní metropolí ruského jihu. Jsou tu rozrůstající se loděnice, bez nichž se naprosto neobejde rozvoj celé perspektivní zóny Kaspického moře. A sílí taky strategická výroba hliníku a dobře stratifikovaná metalurgie.
Rozvoj Volgogradu a celé volgogradské oblasti nesmírně irituje islámské fanatické skupiny, zklamané tím, že po rozpadu SSSR se nepodařilo odtrhnout do té doby hospodářsky i kulturně zaostalou oblast Severního Kavkazu od Ruska.
Západní svět velice sympatizoval s Čečenci při jejich první i druhé čečenské válce proti Rusku, stejně jako s Afghánci, z jejichž země chtěl Brežněv (1979) udělat sovětský koridor téměř až k teplým vodám Indického oceánu. Mnozí Čečenci se při válčení v Hindukuši hodně naučili z koránu. A po soumraku sovětské éry to použili po svém. Afghánci dodatečně odpustili nenáviděnému sovětskému generálovi Dudajevovi, když se z něho stal nesmírně obratný velitel Kavkazanů - už v protiruské válce.
Vzpomene si někdo – snad už jen historici – že Dudajev snil „o zasazení těžkých ran Volgogradu“? Takové snění je věc pro psychology, kteří rychleji pochopí, jak protiruští Kavkazané řady různých národnostních kmenů dokáží být stále a trvale iritováni symboly ruské (sovětské) vojenské slávy.
Pár hodin před koncem roku 2013 se do kroniky krvavého teroru ve Volgogradu zapsaly dvě akce. První byl nedělní sebevražedný útok zfetované „černé vdovy“ u vchodu do nádraží. Džihádistka se odpálila na místě, když ji hlídka nepustila dál k vlakům. Druhý případ se odehrál ráno v pondělí. A pokud to další zprávy neopraví, zdá se, že ten se odehrál bez sebevražedné oběti, protože není snadné pokaždé naverbovat fanatiky, aby cenou vlastního života zabili pár dalších lidí.
Hlavní otázka, na kterou se teď ptají Rusové – od Kremlu po běžné občany: jde o Soči? Ovšemže ano. A je v tom stejná úpornost, s jakou kdysi islámští fanatici vraždili židovské sportovce v Mnichově. Volgograd byl a dosud je zamýšlen jako důležitý transportní uzel – zejména letecký - i pro přílet do Soči.
Ale čím blíž k Soči, tím víc se možnost proniknout na areál sportovišť pro teroristy blíží nule. Teď má tedy především zapracovat psychologie strachu. Jenže ta má své limity a ve zbývajících týdnech před olympiádou se prokáže, jak velké či malé tyto limity jsou.
Za nynějšími akcemi se tyčí postava někdejšího brigádního generála Abu Usmana, štědře financovaného sponzory ze Saudské Arábie (prý k nelibosti samotného vládnoucího rodu Saudů), a s penízky, které k němu tečou přes Katar i Malajsii.
Abu Usman je 46letý naftařský strojní inženýr (vystudoval v Grozném) a měl – ještě za sovětských dob – nabídku, aby pokračoval ve studiích v Lenigradu. Z toho sešlo, když sešlo i z jeho známosti s mladou profesorkou matematiky a chemie Světlanou Čirikovou, která ho chtěla žalovat pro hrubost a násilí.
Rusky jeho jméno zní Doku Chamatovič Umarov (arabské peníze mu chodily na jméno Jumar Kiant Dokka v Abu Dhábi).
Doku Umarov – alias Abu Usman – se před osmi roky vyhlásil za emíra kavkazského Chalifátu – s působností od Černého po Kaspické moře. V této „funkci“ soupeřil s řadou dalších islámských osobností. Při několika ruských protiteroristických akcích byl zřejmě raněn. A ve dvou či třech případech prohlášen už za mrtvého. Jenže vždy po čase o sobě dal vědět dobře živoucí. A se mstivými prohlášeními, vyhlašujícími vendetu za mrtvé bratry Musu a pak také Isu. A za smrt otce, který – podle jeho výroku – byl umučen „ruskou jižní KGB“.
Za posledních deset let má být v jeho rodině mezi nejbližšími příbuznými čtrnáct mrtvých. Jen není jasné, kteří zahynuli při přestřelkách s ruskými bezpečnostními silami a kdy šlo o střet navzájem nenávistných skupin islámistů.
Umarovova žena a jeho šest dětí (nejmladšímu synovi teď bude osm) žijí, jak se zdá, klidně a nikdo raději neupřesňuje kde. Asi většinou v Čečensku, kde situaci dobře kontroluje prezident Kadyrov. Lze to charakterizovat tak, že za peníze z Moskvy se z Grozného stalo moderní město, kde si Kadyrov dělá, co chce, a Moskva je ráda, že tenhle rajon má někdo pevně v rukou (přestože to ona není, starostí jí tu ubylo – i když o slovutných lidských právech se tu moc mluvit nedá).
Doku Umarov – či Abu Usman – neboli kavkazský bin Ládin – spustil před Silvestrem terorem ve Volgogradě svou vlastní sočinskou válku. Nepochybuji, že jak v jeho štábu, tak především v Kremlu se nyní horečně pracuje na strategii, která nechce připustit nic jiného než vlastní vítězství. Než dorazí do Soči olympijská pochodeň míru, hrozí jiné plameny.
