Nic už není takové jako dřív. To bývalo slávy, když jedna mocnost chytila špiona druhé mocnosti. Hned začala celá kanonáda propagandy o proradnosti té druhé strany a nejvíc se lomily ruce nad tím, že se hroutí možnost vyřešit mnohé velké problémy, které se daly řešit společně. Přitom je zřejmé, že největší současná světová veličina je obecná nedůvěra. Ta je otcem nestability v globálním měřítku. Matkou je pak neslýchaná zadluženost států na obou březích Atlantiku, čemuž sekunduje i dunění ve státních pokladnách mnoha dalších zemí světa.
Není jasné, že jde o začarovaný kruh a neschopnost světových lídrů ho rozetnout? Bez důvěry nepokročí mezinárodní programy boje proti teroru, což je zřejmě nejaktuálnější politický problém světa. Bin Ládin může být spokojen. Za úspěch jedenáctého září zaplatil ani ne dvacítkou životů svých fanatiků – a rozpoutal vývoj, který nejmocnější zemi světa vlastně ožebračil. Čím? Tím, že vyvolal válečná tažení, která se Americe i spojencům strašlivě prodražila. A to byl přece účel.
Tragédie bostonského maratonu je svědectvím, že semínka nenávisti k Americe, rozsévané džihádisty, si někdy dají na čas, než vyklíčí, ale džihádocidní demokracie sotva kdy je zlikviduje. Americké a ruské zpravodajské služby sice už mají horké linky a v něčem si skutečně předávají informace, ale jak vidno z události minulých dní - vzájemné vztahy mezi CIA a FSB dostaly zas jednou na frak.
Americký zpravodajský důstojník Ryan Fogle, špion s diplomatickým krytím, verboval v Moskvě ruského zpravodajského specialistu prioritně zaměřeného na bezpečnostní a teroristické problémy Kavkazu. Kreml to muselo šokovat. Putin po bombách v Bostonu maximálně využil příležitost ukázat se jako velkorysý partner. CIA dostala od FSB (v tom se snad dá ruským mediím věřit) maximum údajů o teroristickém podhoubí na Kavkaze, s nímž Moskva tak těžko zápolí už dvě desetiletí.
Když pak americké špionážní centrum podnikne pokus zjistit, co ruský partner přesto tají, pokud jde o choulostivosti na Kavkaze, nemusí to analytici vidět jednoznačně. Může to například svádět k úvaze, že na tragédii v Bostonu mohl mít Kreml zájem. A ne-li přímo Kreml, tak jisté ruské bezpečnostní či vojenské složky. A tak „diplomat“ Fogle dostal za úkol z Langley (centrum CIA) to vyjasnit. Taková úvaha je pochopitelně podle teorie her na tak běžné úrovni asi jako úkoly, kterými Cermat obšťastňuje maturanty. Nedá se vyloučit ani popřít.
Jiná úvaha není tak vyumělkovaná. Je pragmatičtější. Vypadá jako čas od času nezbytná zkouška, nedá-li se proniknout do struktury špionáže cizího státu. Podle reakce Moskvy a Washingtonu „jde o leklou rybu“, tedy kiks, nepříjemný na obou stranách.
Další úvaha jde až za jakékoli motivy odhalení Ryana Fogla – není-li to příležitost, kdy při vyjasnění okolností to může prospět k výraznějšímu vylepšení vztahů americké a ruské zpravodajské centrály. Protože – jak už řečeno – špionáž není to, co bývala. Nezabranitelné a tedy i netrestatelné technické prostředky zjistí všechny faktory moci vojenské a hospodářské téměř dokonale. Jediné, co nelze zjistit jinak než špionáží, je posun v koncepcích a myšlení těch, kteří mají a chtějí mít moc. K tomu dneska slouží ty stovky konferencí od velkých summitů po malé semináře a různá fóra.
Dost zajímavý postoj zaujalo k vývoji mezi Ruskem a USA poslední číslo týdeníku „The Economist“ (18. května 2013), když se domnívá, že „špionážní skandál ukazuje na vzrůstající antiamerikanismus“. Vždy střízlivý anglický týdeník si tentokrát jízlivě pochutnává na špionážním „trapasu“, který nyní poznamenává americko-ruské vztahy. Inu, Ryan Fogle nezvládl, co by James Bond dokázal levou rukou. A ještě by přitom stačil svést Alu Pugačevovou.
