Jan Petránek strana 2 z 3

„Žeňte ženské co nejdál od raket!“ vrčel svého času hlavní konstruktér Sergej Koroljov, který naprosto neměl radost z toho, že se má do kosmonautiky „připlést“ i něžné pohlaví. A všichni kolem tohoto tvůrce úspěchů sovětských Vostoků a pak i Sojuzů věděli proč. Říkal s bezohlednou otevřeností: „Je nutné na ně brát celou řadu ohledů a to mne zdržuje!“ A s chutí citoval známý štiplavý bonmot populárního pěvce Utjosova, pronesený na MDŽ 8. března, že „žena je přece nezastupitelná – jako nejlepší přítel člověka“.

Když byl proslulý ruský violoncellista Mstislav Rostropovič naposledy v České televizi na Kavčích horách, setkali jsme se na chodbě před maskérnou. Kdykoliv jsme se před tím viděli, byla z toho dlouhá rozprava o málo radostném stavu světa. Cítil jsem k němu vždy velkou úctu a obdiv za nebojácnost, s jakou se postavil za Solženicyna. Ale ostych před ním se rychle ztrácel jeho přičiněním, neboť dokázal mluvit o věcech a událostech velmi prostě a zároveň věcně.

V Hongkongu to místní listy zaznamenaly, zmínilo se o tom rádio i televize, v Pekingu si toho vlastně ani nevšimli. Bylo to mezi zprávami třetí třídy. Čína má jiné starosti než to, že na Tchajvanu rozmístily rakety schopné doletět přes moře na sever a zasahovat cíl s přesnosti na 10 metrů. Jde o rakety s poetickým názvem „Smělý vítr“ (Hsiung Feng). Jejich hromadné nasazení se připravovalo posledních pět let, takže to není pro nikoho žádné překvapení a nejméně ze všeho pro Peking. Samozřejmě, že se čeká na určitou reakci z oficiálních kruhů, ale ta bude mít rétorickou sílu asi jako slavná „nová varování“, očíslovaná (jak říkával ještě Churchill) „jako auta v New Yorku“.

Rošáda je zajímavý strategický tah, jak zajisté potvrdí každý znalec šachové hry. Král, který se nemůže pohybovat po šachovnici jinak než skromným popocházením vždy jen o jedno jediné políčko, může výjimečně poposkočit o víc, zvolí-li jako tah (dovolený v každé partii ovšem pouze jednou) takzvanou rošádu. V tom případě se pohne nejen on, nýbrž i jedna z jeho věží, která ho přeskočí tak, aby mu byla věrně po boku. Obvykle se tak král, jako nejdůležitější figura, zároveň ukryje za pěšáckou hradbou pěkně v rohu. A ostatní jeho figury mají větší manévrovací prostor.

Súdán býval největší africkou zemí, větší než Libye nebo Alžír. Ale i když se rozdělil na sever a jih, jsou to dva obrovské celky. Jihoafrický tisk sice nyní někdy použije (viz zprávy na Pachodo.org) pro Jižní Súdán termín „Malý Súdán“, ale to se asi sotva ujme. Kdyby tento „region“ patřil do Evropy, zařadil by se i před Ukrajinu, největší stát našeho kontinentu, bereme-li samozřejmě Rusko jako evroasijskou a i světovou jedničku zvlášť.

Žijeme ve světě nedostatku pro většinu obyvatel planety. Zároveň ve světě, překypujícím mezinárodními konferencemi o velkolepých plánech pro budoucnost, stavěných na globální spolupráci. Ještě nikdy nebylo lidstvo schopno víc vyrábět pšenice, rýže, ledniček, televizorů, praček, počítačů, mobilů a aut. Ale nejvíc se projevil finančně – podnikatelský genius lidstva kosmickým zadlužením, jehož vzrůstající křivka se pozoruhodně kryje se vzrůstající křivkou výroby nejmodernějších zbraní.

Jen pro připomenutí – raketa „Mléčná dráha“ (Incha-3) s družicí „Zářící hvězda“ (Kvanmenson-3) spadla v pátek 13. dubna do Západního moře. Tak se korejsky říká jihovýchodní části Žlutého moře. Zhruba po dvou minutách letu z kosmodromu Tongčangrí se „Mléčná dráha“ rozpadla na čtyři kusy. „Zářící hvězda“ leží nyní v hloubce pouhých 125 metrů, zabořená mezi korýši do písčitého dna na samém okraji jihokorejských teritoriálních vod. Nemá černou skříňku či jiný přístroj, který by mohl pípáním žadonit o vylovení. Je dokonale zticha. Ale stále má velkou naději, že uvidí světlo světa. Ponorky několika zemí se už nepochybně snaží o její nalezení. Byl by to znamenitý špionážní úlovek, prozrazující mnoho o technice, kterou má Pchjongjang k dispozici. Ale ještě horší bude z toho potupa, stane-li se Zmoklá zářící hvězda exponátem třeba v Soulském technickém muzeu.

Kdo se na ty záběry díval, musel mít dojem, že byl přenesen strojem času do středověku. Tak před čtvrt rokem působil davový nářek dvaceti milionů nad smrtí severokorejského diktátora. Škoda, že to už nemohl vidět Jan Werich, který jako král v pohádce „Sůl nad zlato“ vyzýval dvořany, aby názorně předvedli, jak má lkát oddaný poddaný, zemře-li jeho panovník. Jenže ti lomili rukama velmi špatně. A pramálo naříkali. Neměli prostě severokorejskou školu, v níž si lidi znamenitě osvojili pravidlo, že intenzita kvílení se rovná intenzitě pudu sebezáchovy.

Když v pátek 4. února po silném výbuchu vyletěla okna i dveře v jednom z bytů na Tiraspolské ulici 24 v Oděse, policejní mluvčí dost rychle uvedl, že plynový sporák, který explodoval, usmrtil při tomto bytovém neštěstí i jednoho z nájemníků při vaření jídla. Dalšího muže bylo nutné s opařeninami a popáleninami rychle poslat do nemocnice. Místní tisk i televize se rozhořčily nad tím, že se podobné případy rozmáhají jak na Ukrajině, tak v sousedním Rusku.

Počítadlo OSN, počítající natalitu i úmrtnost a kalkulující každou sekundu z pomíjivé věčnosti okamžitý (ovšemže jen přibližný) počet smrtelníků na této planetě, se jakoby na okamžik zastavilo, když pozemšťanů bylo právě sedm miliard. Kdy to bylo? Inu, před chvílí.

Nezdá se být za rychle se vyvíjející situace zvláště překvapivé, že Írán posílá do Sýrie speciální výsadkové jednotky, aby podpořil Asadův režim. Letos to učinil už několikrát. Nyní znovu v pátek 18. listopadu. Ale teď již nejde jen o hlavouny – plukovníky a islámské revoluční politruky. Teď jsou to kompaktní skupiny fanatických hrdlořezů IRGC, neboli „gardoví džihádisti“.

Nelze pochybovat o tom, že smrt jednoho starého plukovníka v Syrtě byla jen symbolickým koncem předehry velkého nastávajícího zápasu o budoucnost Libye. Ba ještě víc – spíše o nové poměry v celém arabském (potažmo i arabsko-africkém) světě.

Noví vládci Libye byli dosazeni k moci díky NATO, i když mnohem přesnější je říci, že Francie a Anglie si „pouze vypůjčily“ logo NATO k uplatnění svého strategického záměru – prosazení svých zájmů. A to bez ohledu na to, jaké to bude mít následky. Otevřeně o tom mluví úvahy názorově dost odlišných komentátorů, jejichž blogy nesporně odrážejí myšlení intelektuálních elit západního i východního světa. Celosvětově je však velmi tvrdě kritizován způsob letecké války, vedené NATO od Benghází po Tripolis. Byla to především válka NATO. Bez bombardérů by vzpoura proti diktátorovi neměla naprosto žádnou šanci.

Řada autorů si dělá nárok na bonmot, že žádné proroctví by nebylo příliš obtížné, kdyby nešlo o budoucnost. Ale důležitější pravda zní: stále dramatičtěji a rychleji pokračující vývoj světa přímo naléhavě vyžaduje snahu vidět co nejdál na cestu. Nedávno ještě chválená (ve „všelidském zájmu“) a nyní už spíše proklínaná globalizace hází do jednoho pytle všechny ekonomicky a tím i sociálně. Určitě nějakého šikovného kreslíře-karikaturistu napadne obrázek, jak parta čínských tajkonautů jde k už předstartovně kouřícím raketám a mají přitom přes rameno pytle, na nichž jsou nápisy typu „EU“, „Amerika“, „Zbytek světa“.

Stále se opakuje udivující poznatek: jak malý důvod stačí, aby se změnily velké věci. Zajisté bude za čas napsán bestseller „Sofihotel – pokoj 2805“, věnovaný rytíři smutné postavy DSK, kterému se splašily hormony do té míry, až se setmělo v Brettonwoodském systému.

Bývalo kdysi svatým pravidlem, že zemřelí králové (šejci, emirové, atd) v zemi výsostného Arabského poloostrova bývali pohřbíváni v poušti pod kamenem, na němž nebyl žádný nápis. Byl to důkaz pokory před Všemohoucím. On přece věděl, kdo v zemi leží, a tudíž koho současně transcendentně vítá na nebesích po svém boku (Nebylo tedy nutné ani to, co se anglicky píše na hroby neznámých vojínů: „Known Onto God“). Stejné království nebeské Alláh otevíral pro nesčetné utonulé námořníky, islámské poutníky, obchodníky, piráty, jak o tom svědčí mnohé lidové písně i balady a povídky muslimských autorů od Anatolie po Filipíny.

Suchý anglický humor je znamenitá věc. Někdy ale umí zle bodnout, protože ani Angličané se často neumějí vyrovnat s historickými prohrami. Kde jen mohli, tam se provinili na jiných svou proslulou politikou „rozděl a panuj“. Před šesti sedmi generacemi si chtěli podrobit Afghánistán, když už se jim to celkem snadno povedlo s celým Indickým poloostrovem. Jenže tenkrát to byl prostor s několika sty malými královstvími, jejichž vládci si dávali pozor na sebe navzájem.

Zřejmě nejlíp chápe brizanci egyptské situace Tel Aviv.  Ne každý výbuch národního hněvu, jaký zažívá Země Nilu, porodí dobrou budoucnost. Prezident Šimon Perez to řekl bez obalu. Nejdřív převzal pověřovací listiny několika nových velvyslanců v Izraeli a pak s nimi neformálně probral to, co momentálně nejvíc poutá pozornost světa. Egyptskou revoluci na prvním místě.Perez mínil, že každý, kdo soudí, že by po pádu Mubaraka mohl mít Egypt šanci na lepší společenské poměry, se snadno může zmýlit. Je příliš mnoho vlčích zájmů kolem dokola. K demokracii má „Severní dítě Nilu“ daleko. K pádu do spárů teologických fanatiků za to nebezpečně blízko.

Je těžké si představit, že v kruhu přátel a kolegů bude už napořád chybět Jiří Dienstbier. Byl to politický myslitel a v pravém slova smyslu znamenitý politolog moderní doby. Znal historii světa a zvláště Evropy do neuvěřitelné hloubky, protože si kladl za cíl poznat především struktury mocenských mechanismů. Ty zkoumal z hlediska jejich slabostí jak militárních, tak psychologických. S humorem sobě vlastním srovnával zkostnatělost mocenských špiček českých (československých) komunistů s těmi v někdejší NDR, v Polsku a Maďarsku a v celé sovětské sféře.

Na Korejský poloostrov se pravidelně vracívá velká hra nervů. Už déle než přes půl století. Až se z toho stala trvalá tragikomická a unikátně anachronická anomálie. Během první fáze korejské války na podzim 1950 byl Mao Ce-tung nejedenkrát vzbuzen v noci pro hrozivé zprávy čínské rozvědky. Čtyřikrát pro údajně bezprostřední hrozbu amerického atomového útoku nejen na samém korejském bojišti, ale přímo na čínské přístavy a některá města. Z mnoha memoárů víme, že jen o vlásek se to nestalo. Velký kormidelník Mao měl říci, že mu Korejský poloostrov připomíná už samotným tvarem a vzhledem na mapě pytel neštěstí. O válku kvůli tomuto pytli Mao nestál, protože sám se právě v té době usilovně zabýval hodnocením šancí, lze-li dobýt Tchaj-wan. Ten byl pro něho důležitý.

Winston Churchill kdysi nazval boj o moc něčím tak neprůhledným, jako když se buldoci rvou pod kobercem. Ale nejen historie, nýbrž zvláště současnost by vždycky ráda věděla, kdo se s kým pere, jaké zbraně a metody k tomu používá. I stalo se, že někteří, kterým pije krev přemíra farizejství světové diplomacie a spletité intrikářské zákulisí válek a kořistnictví, se rozhodli s tím něco udělat. S použitím prostředků moderní doby. Tak se zrodil WikiLeaks – pozoruhodný nový fenomén odhalující zákulisí světové politiky, včetně intrik a neupřímností. Je to cosi jako velmi účinný „globální podkobercový rentgen“.

„Nech to být, já to platím!“ řekl Barry Míťovi, když oba prezidenti dojedli hamburgery s cibulí a čedarem a rozdělili se o jeden kornout s hranolky. Tak to citovala světová sdělovadla, a protože zvědavé mikrofony zaslechly, že si pánové Obama a Medvěděv párkrát řekli křestními jmény, je zcela přípustné považovat jejich vzájemná oslovování za tykání. Když pak zasedaly americko-ruské delegace (dohromady 17 diplomatů, devět amerických, osm ruských), bylo jednání mnohem oficiálnější. Ale celkově cesta Dmitrije Medvěděva do USA přece jen něco přinesla.

Současná vládkyně Kyrgyzstánu Roza Otumbajevová ochotně a trpělivě rozdává interview zahraničním reportérům. V úterý televiznímu štábu Al Džazíry laskavě nabídla silný čaj, ale už jen slabší vysvětlení, co se dá dělat se současnou situací a co je její příčinou. Byla si jista, že jádrem výbuchu současné krize je snaha svrženého prezidenta Bakijeva zabránit rychle se blížícímu referendu o nové ústavě. Organizaci záškodnictví hlavně na jihu země připisuje (nejen ona, v prohlášení pro středoasijský TV kanál PLUS i Almazbek Atanbajev, její jak jménem, tak hlavně názory blízký spolupracovník) synovi exprezidenta Bakijeva Maximovi. Ten měl v minulých týdnech bohatě financovat vzpouru a ozbrojené akce hlavně na jihu Kyrgyzstánu. Má jít o statisíce dolarů. A k akcím se měli dostat v blíže neurčitém počtu žoldáci – dobrodruzi až z Pobaltí (Estonsko, Lotyšsko) a nejen z Tádžikistánu a Turkmenistánu. Tato tvrzení se opakují v místních médiích, ale zatím je nikdo nedokázal zadržením kteréhokoliv cizích banditů.

„Nic nového pod sluncem“ říkával slavný mudrc Ben Akiba a možná si to říkal i ve chvíli své smrti, která byla z těch nejkrutějších. Ale to bylo dávno. Tenkrát, kdy Židy vraždili „pouze Římané“ a ještě žili lidé, kteří se pamatovali na Ježíše podle svědectví očitých svědků, či aspoň z vyprávění přes jednu či dvě generace. Ovšemže, tehdy bohdá (z nedopuštění Adonaje, Hospodina či Jupitera) ještě nebyla ani televize, která by v přímém přenosu názorně a instruktážně vypovídala o tom, jak oddíly císaře Hadriána masakrují v Betharu a po celém širokém okolí židovské drzouny za to, že chtěli žít po svém. Víra vražděných už tenkrát byla neslýchaně a příslovečně pevná „jak židovská víra“. Okolní rodově i geneticky blízké obyvatelstvo ještě po další staletí nepřišlo na to, že pro dobytí širokého a dalekého světa by se náramně mohlo hodit vymyslet osobitou víru vlastní. Víru silně nesmlouvavou, nutící přívržence denně několikrát pokleknout a s tváří až k zemi demonstrovat před Nejvyšším svou absolutní pokoru. Ale století letěla a přinesla i Mohameda.