Jan Petránek strana 3 z 3

Výkřiky jako „Apokalypsa“ či „Armageddon“ se nesčetněkrát objevily ve světovém tisku, když Saddam Hussejn jako bezpříkladný zločinec při prohrávané válce dal rozkaz vypustit spoustu naftových vrtů, celé řeky ropy do Perského zálivu. Nebyl s to vymyslet horší pomstu celému světu za to, že končila celá desetiletí jeho tyranské moci. „Třicet let a možná ještě déle bude trvat smrt mořského života Zálivu a zkáza bude nevyčíslitelná“ řekl tehdy kuvajtský šejk z tribuny OSN.

V Anglické ulici v Praze bývával krámek, kterému se říkalo „Práporovna“. Byla tam k dostání rozličná mávátka do průvodů, malé vlajčičky i velké vlajky (pochopitelně jenom těch lidodemo spřátelených států). Ale velkých vlajek bývával deficit. Zvláště sovětských. Pro svou relativní láci byly rychle skupovány, neboť se z nich daly dobře šít cíchy a ještě zbylo na trička či trenýrky.

V jedné z nejpůvabnějších soutěsek z mnoha velehorských krajin na světě – v kyrgyzském Orto-Tokoji – býval vysoko nad stezkou až u samého nebe nápis: „Poutníku, zde Tvůj život visí jak slza na řasách.“ Nápis byl umístěn na převislém štítu tak, že upevnění každého jednotlivého písmene muselo být husarským kouskem celého týmu horolezců. Člověk si připadal v té soutěsce skutečně jako mravenec sevřený obrovitými skalami. Nápis mu to jen sugestivně připomněl.

Praha si nyní chystá honosný zápis do historie „o velkém setkání prezidentů dvou rivalitních mocností“. Bude z toho zřejmě i velká sláva. Optimisti to mohou nazvat (a určitě to mnozí také udělají) soumrakem vojenské nukleární éry. Atomové arzenály díky „pražské americko-ruské smlouvě“ pořádně zhubnou. Leckterým generálům na obou stranách pro to asi ukápne i nejedna nostalgická slza. Avšak tato smlouva ani tak není rozloučením s nejstrašnějším druhem zbraní, které po srpnu 1945 už nikdy nebyly ve válce použity, jako spíše svědčí o tom, že už dávno (dejme tomu, že zhruba od devadesátých let XX. století) se teoretici nových válek a tedy nových vojenských strategií a operativních taktik orientují na jiné – nenukleární – moderní koncepce řešení silových konfliktů.

Na lince metra pod Lubljankou (kde nahoře už nestojí „železný Felix“, ale kámen ze Soloveckého lágru) se i za cenu strašných obětí lidských životů prokázala slabost teroristických fanatiků. Dokonce neschopnost promyšlenější akce. Tato slova mohou znít bezcitně až cynicky, ale analýza faktů vyžaduje strategický nadhled. Už kvůli nezbytnému úkolu dobrat se jasně k tomu, koho má jako ničeho se neštítící zrůdy před sebou civilizovaný svět.

Nový prezident Ukrajiny Viktor Janukovyč je zatím na skromném začátku období sto dnů obvyklého hájení, ale už se místní tisk pře o to, zda by se nemělo takové období víc vztahovat na novou vládu – pochopitelně  až bude nakonec ustavena. Kdy to však bude. Ve Lvově, čili v oblasti Ukrajiny, kde mají Janukovyče nejméně rádi, to vidí jako v pohádce o slepičce, která sháněla vodu pro kohoutka. Ale studánka vody nedala, dokud slepička nepřinesla od selky hrneček, a selka nedala hrneček, dokud slepička nepřinesla… atd.

V Ženevě začalo 10. kolo americko-ruských jednání o tolik očekávané kardinální dohodě o strategické raketové a nukleární kapacitě Washingtonu a Moskvy. Možná je to, jak opatrně naznačuje Moskva, kolo závěrečné. Deváté kolo zabralo de facto celý minulý měsíc. A po té následující přestávka byla označena jen za technickou. Dmitrij Medveděv na pátečním zasedání rozšířeného kolegia ruského ministerstva obrany řekl, a to víc pro uši veřejnosti než přítomných generálů, že už bylo uděláno a dojednáno vše až na poslední tečku v dokumentech (rusky: удалось вплотную подойти к выработке Договора).

Největší země v Evropě (mající přes 600 tisíc km²) má za sebou „neodpustitelně lhostejné volby“ – jak se to ozvalo ze západního Lvova i z východního Charkova. Janukovští si myslí, že mohli zmobilizovat víc příznivců, a totéž je zřetelně znát (ale s mnohem větší hořkostí) na straně Tymošenkové. Statisíce voličů zůstaly doma. Ale výsledek je těžko zpochybnitelný ze základních údajů. Janukovyč si dal velkou práci, aby jeho lidé srdečně vítali ve volebních místnostech pozorovatele OBSE, PACE (dokonce i nemnohé pozorovatele z Ligy arabských zemí v důležitých v oblastech, kde volili Krymští Tataři i jin-etničtí muslimové).

V Jaroslavli, ležící 250 km severovýchodně od Moskvy, se v úterý 14. září sešla značná část politologické elity světa, včetně řady současných vlivných politiků, ekonomů i vojenských stratégů. Ruský prezident Dmitrij Medveděv od nich jako účastník světového fóra také přijímal blahopřání ke svým 44. narozeninám. Ale proto do historického města na Volze, které v příštím roce samo oslaví 1000 let svého založení, toto fórum pod názvem „Moderní stát a globální bezpečnost“ nesvolal.

Pravoslavní věřící prožívají historické chvíle. V moskevském chrámu Krista Spasitele byl v úterý večer zvolen nový nejvyšší představitel jedné z nejvýznamnějších církví světa patriarcha moskevský a celé Rusi metropolita Kirill. Stalo se tak osm týdnů po odchodu na věčnost Alexije II., který jako 15. patriarcha byl posledním pravoslavným papežem za končící éry Sovětského svazu, když byl intronizován v červnu roku 1990.

Chystá se druhé letošní jednání moldavského prezidenta Vladimira Voronina a šéfa Podněstří Igora Smirnova. Otevírá se možnost dohody a podpisu společného prohlášení, které by vyřešilo dlouholetý konflikt v rámci zachování územní celistvosti Moldávie. Ruský prezident by byl přitom. A Rusko má zřejmě velký zájem dokázat touto dohodou neanexní principy své zahraniční politiky, a to ještě před prosincovým zasedáním ministrů zahraničí členských států NATO. Moskva prostě naléhá na konečné smíření Kišiněva a Tiraspolu. Smirnov a Voronin se zřejmě sejdou ještě tento týden. Původně byl termín stanoven na 19.září, Kišiněv chtěl 23.září. Jde o zdržení jen několika desítek hodin. Poprvé se sešli ve městě Bendery 11. dubna, bylo to poprvé za celých sedm let. Tam se má odehrát i druhé historické setkání.