Jonathan Netanjahu byl starším bratrem izraelského premiéra Benjamina, který nyní krátce pobyl v Praze, aby poděkoval za postoj české vlády k hlasování v OSN o statusu Palestiny. Benjaminův bratr Jonathan byl výjimečný člověk. Nejvíc se zapsal do historie jako velitel speciálního protiteroristického komanda.
Jedna akce pak byla zcela výjimečná. Jeho tým k úžasu celého světa dokázal tajně doletět z Izraele až do rovníkové Afriky do Ugandy a provést na mezinárodním letišti v Entebbe vrcholně překvapivou vojenskou akci. Při ní byli z rukou palestinských únosců osvobozeni prakticky všichni pasažéři uneseného Airbusu A 300 - let Air France 139. Stalo se to v létě před 36 lety. V rukou naprosto bezohledných únosců se tehdy ocitli nejen izraelští občané. Těch bylo z 248 cestujících jen 92. Ostatní byli Francouzi, Řekové, Angličani, Američani a občané dalších osmi zemí, mezi nimi i jeden Japonec. Z mužů, kteří podnikli dnes už legendární osvobozovací akci, přišel o život jen jejich velitel, a to byl právě Jonathan Netanjahu. Střetl se jako první s po zuby ozbrojenou hlídkou teroristů, střežící rukojmí v letištní budově Entebbe. Díky profesionalismu protiteroristického komanda byl jen jedinou obětí akce na straně osvoboditelů. Ale jemu a jeho mužům pak vděčilo víc než 240 unesených za přežití a osvobození.
Jonathan Netanjahu předtím vyřkl pozoruhodnou pravdu, která dodnes platí: „Palestinci zbaběle útočí na snadné civilní cíle, zatímco následná izraelská odveta směřuje výhradně na vojenské struktury palestinských fanatiků.“
Tuhle pravdu farizejsky ignorují mnozí čeští přívrženci Palestinců. Někteří také využili zájmu televizních kamer, když v přímém přenosu při demonstraci v Praze proti návštěvě izraelského premiéra u nás tvrdili, že za veškeré napětí v biblické krajině a vůbec za vše může jen Izrael.
Všechny války, které se mezi arabským světem a Izraelem odehrály za 64 let existence židovského demokratického státu (jediného sekulárního) na Blízkém východě, byly válkami, které nezačal Izrael. Byly to protiizraelské války, jejichž cílem stokrát deklarovaným bylo „zahnat všechny Židi do moře a jednou provždy zničit stát Izrael“. Ten cíl stále trvá. Jak velký smysl za takových okolností má povýšený status Palestiny v OSN, když nadále neexistuje ochota vzdát se takového doslova genocidního cíle? Není to podpora nenávisti a zla? Přesto mám dilema, co by bylo a je lepší. České neuznání diplomatické snahy Palestinců – to je gesto, které je zřetelné a významné. Svědčí o naprosto smysluplném přesvědčení, že mír může přinést jen přímá dohoda mezi Izraelci a Palestinci.
Ale uvažuji o alternativě: až by Palestinci měli svůj stát, pak by jako stát museli taky odpovídat za každou raketu (dnes jen v Gaze jich mají od terorismus podporujícího Íránu asi 13 000), kterou zasahují Izrael. Izrael by pak mohl sám vypovědět za další raketové provokace státu Palestina válku. A takovou, která by byla neúprosná vůči teroristickým buňkám. Nyní je ta úvaha velmi zkomplikovaná tím, že dva regiony Palestinců, Západní břeh a Gaza, jsou samy vůči sobě navzájem nesmiřitelně rivalitní. Čí status tedy vlastně většina v OSN uznala? Dokud Palestina nemá jednu vládu ovládající oba regiony – jednání se podobá hře na slepou bábu.
Už je to víc než dva tisíce let, co Židi, vyhnaní z kolébky svého etnika, putují světem. Jejich úpornost, s jakou vzdorují ničivému osudu, je obdivuhodná, včetně tolerance k jiným. Nikomu a nikdy nevnucují svůj životní styl, stručně, i když trochu nepřesně, ale zato výstižně řečeno, svůj judaismus, ani civilní, ani religiózní. Zato muslimský agresivní styl se chce prosazovat nejen na Blízkém východě, ale taky všude v Evropě. Ba úporně se pokouší zakotvit na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Nikdo se ani nepokouší bránit muslimům, aby se usídlili kdekoli v Evropě, kde už jsou jich miliony. Ale kolik je hysterického křiku, staví-li se nová osada v samém Izraeli, je-li to tam, kde se to Palestincům nelíbí. To už je bráno jako něco, co je naprosto nepřípustné. Ale přitom jde jen o civilní objekty. Nejde o raketové odpalovací rampy, které si Palestinci v Gaze zřizují v prostoru, kde jim jako štít slouží vlastní civilní objekty. Bezohlednost fanatiků nezná mezí.
Už se vyskytly i vyhrůžky, že by Praha měla pykat za svou vstřícnost k Izraeli, tedy k těm, jejichž kronika zaznamenávající historii pogromů a genocidních tsunami ještě ani zdaleka neskončila. Myslívám na to, jak je Praha od Entebbe daleko, přesně 3 602 mil čili 5 797 km. A jak v zuřivosti za to, že se v Entebbe podařilo osvobodit rukojmí z letu linky Air France, byla jedna cestující, pětasedmdesátiletá Dora Blechová, bestiálně zavražděna. Totiž paní Dora (ještě než došlo k osvobození rukojmí) byla převezena do nemocnice s infarktem. Pak jí fanatici přišli do nemocnice zlikvidovat, aby se alespoň na ní pomstili.
S takovými lidmi má Izrael dodnes co do činění. Většina světa Palestincům nyní podává ruku „povýšením diplomatického statusu“. Terorismus řady jejich frakcí to však neomezí a nezastaví. Cesta k míru na Blízkém východě musí začít ukázněním palestinské běsnivosti. Strategie začít hledat mír válkami v Afghánistánu a Iráku (a teď v Sýrii) byla velice krátkozraká.
