Zemře-li někdo z blízkého okolí, zavzpomínáte na dobré i špatné, co s ním bylo a je spojeno, uděláte bilanci životní dráhy, přidáte svou kytici před jeho jmenovku v obřadní síni a tiše postojíte, než dozní hudba, kterou zřejmě měl rád.
A jste-li upřímní, v duchu rekapitulujete, kdy jste ve sporech s tím, kdo už vám na žádné argumenty nemůže odpovědět, neměli pravdu, ale nechtěli jste to přiznat. Zároveň vám však neudělá radost ani pomyšlení, kdy jste měli pravdu vy a nikoli ten, s nímž se loučíte. Musí vás napadnout, že spor o pravdu a přesvědčení o ní, o ideály i prokletí, to je nekonečná štafeta předávaná smrtí. Palčivá štafeta pro živé pozůstalé.
Je to štafeta, která neuznává žádné tlusté čáry za minulostí. Co je nedořešené a nedovysvětlitelné, to tak i trvá. Blíží se konec roku. Ze zvyku sahám do světových sítí po práci anonymních kolegů, kteří stihli bilancování uplynulého období s předstihem. Všichni víme denně o pohromách, válečných akcích, demisích vlád a nástupu nových či staronových osobností (letos se vyskytlo i nové sousloví: „resetový comeback“) a různých vládců – Obamy, Putina.
Strašný je počet těch, které žádný reset už vrátit do života nemůže. Jsou to zavraždění novináři. Za to, co psali, protože mysleli a věděli. Hlavně však proto, aby už nemysleli a nepsali.
Když jeden zpravodajský zdroj v Googlu tvrdí, že letos už bylo ve světě zavražděno 119 novinářů, berme to jako orientační údaj. Jednak určitě nevíme o všech, kteří si za „drzost“ svého pera vysloužili od najatých zabijáků ránu nožem či dávku ze samopalu. A jednak ještě není konec roku, o němž i ten nejmírnější, tedy optimistický odhad s krutostí poctivé statistiky praví, že týdně se rozloučí se životem asi dva a čtvrt novináře. Hrozný propočet, ale pravdivý. V Pákistánu, Somálsku, na Filipínách a na Kavkaze se v tomto století usekla nejedna hlava tomu, kdo se znelíbil. Nejen obrazně, ale i doslova čtvrcení ještě nevyšlo z módy.
Nejhorší je to, jak malá šance je na zjištění okolností a viníků vražd. U jednotlivců ještě naděje existuje, u masakrů však je pramalá. Pohleďme na bohorovnost dlouhých roků, které potřebují v Haagu na výběrová přelíčení, kde se má rozmyslná, historicky cenná justice předvést v plném světle. Tam, kde se to politicky nehodí, tam na to nepretenduje, třeba v arabském světě. (Jak by si bývali Saddám Husajn nebo Kaddáfí přáli, aby se jim dostalo „haagské spravedlnosti!“)
Jurij Polanskij, ruský básník a můj přítel z Volgogradu, si kdysi povzdechl: „Snad nikde ve světě se spravedlnost nebojí být spravedlivá tak jako v Rusku!“ Byl to povzdech, který se týkal strachu přiznat minulost gulagů a vlastně všeho, co vytvářelo po bolševické revoluci svět otrockého (a v lepším případě feudálního) světa sovětského socialismu.
V pátek 14. prosince 2012 se pohnulo, víc než šest let od vraždy novinářky Anny Politkovské, ruské kolo spravedlnosti i v jejím případě. Bývalý policista Dmitrij Pavljučenkov dostal 11 let „za účast“ na její likvidaci. Není to ten hlavní muž v celém případu. Není to člověk, který by četl její reportáže z Čečenska a kterého by to rozzlobilo. Řekl, že toho v životě příliš mnoho nepřečetl, protože nerad čte. Tomu se dá věřit.
Pavljučenkov se přiznal jen k tomu, že obstaral pistoli, kterou byla Politkovská zastřelena, a tu předal „čečenskému mstiteli“. Ten je na svobodě a bůhvíkde. Možná zase v Afghánistánu, kde spolu v osmdesátých letech bojovali proti „místním“. Sám Pavljučenkov má z války v Afghánistánu „bojové zásluhy“. Asi proto se od něho nevyžadují odpovědi, které by odhalily skutečného objednavatele vraždy a skutečného popravčího statečné novinářky Anny Politkovské.
Štafeta předávaná smrtí, štafeta úpornosti dobrat se pravdy a následné spravedlnosti si ještě pár let počká na toho, kdo převezme její kolík, aby s ním doběhl do cíle. Je to běh na velmi dlouhou trať. Ale uběhnout se to dá. Jinak by touha po spravedlnosti neměla smysl.
