Zase hoří země pod nohama lidí tam, kde Římané kdysi ukřižovávali tisíce těch nejhorších „poddaných“ čili jejich režim neuznávajících neplatičů daní. Je s podivem, jak si vlastně jeden z oněch umučených na kříži získal doslova božský respekt světa. Biblický kraj, tvořící křižovatku na rozcestí tří kontinentů, prožívá další šílené prokletí zplozené fanatismem. Každá súra, každá kapitola Koránu začíná „Ve jménu slitovného a milosrdného Boha…“
Jak je však možné, že po tomto úvodu k jakékoli boží myšlence, vyznavači Prorokova učení propadají bezbřehé nenávisti ke všem, kdo mají jiný – svůj názor – na společnost a na Boha? Snadno. Vždyť každé náboženství, každá ideologie je jen a vždy mocenským nástrojem, který je vrchnostenský nad zákony rozumu. Muslimům, to už bylo mnohokrát řečeno, chybí zrození vlastních Voltairů, Rousseaů, Montesquieů.
Osobnosti, které dnes vedou arabské státy, sekty a hnutí, používají náboženskou víru vůbec ne pro myšlenkové a morální povznesení. To by bylo příliš nebezpečné, protože by to vedlo (a muselo vést) k idejím jak organizovat sociální vzestup společnosti v nynější době nevídaného technologického pokroku. Zde je jádro pudla! Izrael, zaklíněný v arabském prostředí, je strašlivě nevítaný reprezentant moderního světa. Kdyby tenhle stát existoval někde na druhém konci planety, nemusel by, možná, tolik vadit. Arabský středověk, blahobytně žijící z nafty, by nebyl tak zblízka provokován. Takhle Izrael vadí jak šíitskému Iránu, tak sunitské Saudské Arábii – a vládci těchto dvou regionálních mocností jej nenávidí ještě víc než sebe navzájem. (Co na tom, že stovky milionů muslimů z té miliardy, co jich celkem je, by daly přednost klidnému životu. Vždyť Židů je jen několik milionů, tak co?)
Základní protiizraelská idea je stejná od doby vzniku židovského (sekulárního!) státu. Stůj co stůj zahnat Židy do moře. Jenže pokud se budou Židé, ta „zatraceně zvědavá odnož lidstva“ (F.D. Roosevelt ) s takovým úspěchem jako dosud zajímat o vědu, revolučně usnadňující lidské životy, tak budou nezničitelní, včetně státu Izrael.
Zabíjeni, vražděni, tu však bude stále. „Z principu“. Minulý týden jedna ze stovek raket, které vyslali džihádisti (do Gazy je jich víc „importovaných“ než místních), přeletěla o pár kilometrů Askalonu ( Aškelon) a dopadla na městečko Kiryah Malechi. Zabila 26letou Mirah Sharafovou, těhotnou. Ta raketa vraždila tedy dvakrát. Roztrhala matku a dítě. Kiryah Malechi začínalo v polovině minulého století jako stanové městečko. Zcela nové, z těch, kdo hledali nový domov a prchali z Ukrajiny, Ruska i odjinud do negevské pustiny. Městečko vyrostlo do krásy, když se proměnilo z pouštního prostředí na zahradu a dobře rodící pole. V hebrejštině jméno této osady (dnes má skoro 21 tisíc obyvatel) znamená „Město Andělů“. To prozrazuje, že mu velmi mnoho pomohli od samého začátku přátelé a blízcí až z dalekého Los Angeles.
Není tu žádný vojenský průmysl. Ale za to už dvě známé Vysoké školy, na kterých se nyní učí přes dva tisíce studentů, tedy zhruba 10 procent místních obyvatel (včetně izraelských Arabů). Ještě loni si obyvatelé severních míst Gazy pochvalovali, jak si pochutnávají na zelenině a ovoci z Kiryah Malechi. Starosta Města Andělů (starostuje tu už deset let) Motti Malke chtěl postavit most porozumění s lidmi z Gazy tím nejnormálnějším způsobem – na vzájemném obchodě. Jak lépe vytvořit dobré vztahy než tím, budou-li se mít dobře oba sousedé? Ale za pokusy o hospodářskou spolupráci byli Palestinci v Gaze trestáni fanatickými zakuklenci. Lidmi v černých maskách jen s dírami pro oči. Když nepomohlo polití dovezených izraelských rajčat petrolejem, tak přišlo na řadu zapálení pickupu, a zlomení rukou. Tomu se říká „pečeť pravdy Hamasu“.
Odkud se bere síla této organizace, která si říká dědic snů Arafata? Bere ode všech sponzorů, kteří proklínají Izrael. Od Saudů jsou to hlavně peníze. Od Iránu obrovské zásilky zbraní. Rudé moře se celoročně hemží tisíci plavidly, většinou menšími, které pašují pro Hamásovce, džihádisty , beduíny a tucty pašeráckých skupin všechno možné. Drogy a zbraně v širokém sortimentu zboží nikdy nechybějí. Ba jsou prioritní. Ostatně cesty po souši či po moři jsou vyzkoušené celá dlouhá staletí.
Teď se všichni ptají: jaký bude další vývoj po mnohotýdenním každodenním ostřelování izraelského jihu stovkami raket z Gazy a poté, co Tel Avivu došla trpělivost – což vedlo k tvrdé odvetě. Místa, odkud létají do Izraele rakety, jsou většinou velmi přesně trestána. Trojím způsobem: leteckými údery, námořním dělostřelectvem a ostřelováním tanky, které jsou hned za hranicí. Příměří – tedy skutečné příměří – není trvale možné. Sice se dá slovně uzavřít či i na papíru podepsat. Ale jakou bude mít cenu, když nevydrží víc než pár hodin, čili po dobu, než zas jeden z mnoha fanatických džihádistů doběhne do nejbližšího ještě nezničeného skladu raket a než opět postaví někde za křovím uprostřed civilní čtvrti novou odpalovací rampičku. Moderní válka už je tak jednoduchá! Včetně toho, že za pár minut budou na druhé straně zpracovány údaje z družice, bude se přesně vědět, odkud se střílelo – a odveta bude na cestě.
Základní otázka je stále stejná: Čí zájem je na tomto vývoji prvořadý? Odpověď: Je to nyní především zájem Iránu. S čím Teherán kalkuluje a proč? Už je to 33 let, co padnul Šach. Většina Peršanů si myslela, jak si znamenitě polepší! Mnohé revoluce vedly k domněnce, že nový režim přece nemůže být horší než ten svržený. Iluze tu měly dost dlouhý život. Když už byl Chomejní u moci deset let, začal se hroutit bipolární svět. Tehdy už taky skončila skoro desetiletá válka Iráku s Iránem – a na „Vysoké škole islámu“ v Chomu se začalo učit, že přichází období vítězství šíitů. A to, že bude smyslem života pro další generace. Prostěji řečeno, či přeloženo do strategické roviny to znamenalo: Irán se musí stát vůdčí silou, hegemonem nad oblastí, kterou Alláh tak velkoryse obdařil naftou – tedy něčím, bez čeho se svět už neobejde, takže bude muset o to po mnohé další generace u Teheránu žebronit.
Sněm ajatoláhů si nechal vypracovat svými zbožnými inženýry a ekonomy na dalších dvacet let program výstavby ozbrojených sil, včetně loďstva, ponorek, letectva, raket a atomových zbraní. Sunitské režimy na jižním břehu Perského zálivu začaly mít stále intenzivnější pocity jako králíci, kteří ví o choutkách velkého škrtiče za plotem. Irán proto usoudil, že bude užitečné zaměstnat blízký muslimský svět „izraelským problémem“. Nešetřil zbraňovým ani jiným sponzoringem. Henry Kissinger měl pro takové počínání přiléhavý termín „proxy-wars“ – války, které se vedou cizíma rukama (ovšem ve vlastním zájmu).
Poslední konflikt Gaza kontra Izrael je školní příklad „proxy války“. Na biblickém prostoru se znovu silně krvácí, velké veřejné rozhořčení předvádějí Irán i Turecko. Také Mursí, egyptský prezident, si může pochvalovat, jak je důležitý při mezinárodním jednání i jak obratné jsou jeho zákulisní tahy. Vždyť egyptská tajná služba mazaně propašovala z Gazy do Egypta pár nejdůležitějších mužů Hamasu, když je převlékla za muže v doprovodu oficiálních tuniských hostů či jako jejich ochranku. Teď jim možná zachránila i život. Egyptská mise v Gaze je pořád nedotknutelná.
Dokud bude mít Izrael velké starosti s teroristy v Gaze, Irán se bude cítit pohodlněji a bezpečněji při „implementování“ (odpusťte módní slovíčko) svého jaderného válečného programu. Požár v Gaze a kolem ní může taky pomoci syrskému režimu – k radosti jak Damašku, tak Teheránu.
A strategické úvahy Teheránu pokračují: tohle vše není špatně rozehráno. Žádné trvalé mírové řešení na obzoru není. Evropa dál kvílí kvůli trvajícímu čvachtání v dluhové superbažině, která blokuje samu možnost nějakého ekonomického napřímení a USA má taky těžké boty ze stejného materiálu.
Je to smutná situace. Není žádná reálná síla, která by k efektivnímu odzbrojení donutila Hamás a hlavně ty teroristické skupiny, které Hamás obrostly pod viditelnou čarou jako škeble starou loď. Není reálná síla, protože není reálná vůle. Není reálná vůle, protože není reálný zájem – třeba takový, s jakým mocnosti „staré Evropy“ dělaly a dosud dělají pořádek na Balkáně, když se nezastavily ani před vytvořením „nového Kosova“.
Proto – ať už příměří mezi Gazou a Izraelem je nebo později zase nebude – moc velký rozdíl v tom není. Jádro mnohogeneračního problému potrvá dál.
