Řekl bych, že akorát. Vždyť v Rusku můžeme sledovat prakticky denně vládní delegace z celého globusu. A ekonomické zájmy jak z jedné, tak z druhé strany jsou vždy až na prvním místě. Politické problémy jsou a bývají pro specifickou rétoriku především o otázkách bezpečnosti širokou obcí veřejnosti sledovatelnější, ale o to rychleji odezní bez hlubšího dopadu.
Pragmatický pohled na mezistátní styky se vždy víc stočí na kvalitu „vzájemného kšeftu“, jak to kdysi připomněl Henry Kissinger, přijímající v těchto dnech z celého světa gratulace k devadesátinám. Mimochodem, když už mu také popřejeme, vzpomínám, jak mu bylo vyčítáno, že příliš přeje vzájemnému obchodu, aniž by přitom kladl „podmínky, aby se Moskva lépe chovala“. Na to Velký Henry opáčil, že by samozřejmě a právem mohl být označen za špiona pro Kreml: „Cožpak není jasné, že za kaviár a vodku udělám všechno?!“
Skoro totéž přiznání učinil před několika dny prezident Miloš Zeman. Hlava našeho státu a šéf české vlády se zřejmě v mnohém rozcházejí, ale v jednom se určitě shodnou. Je nesmyslné jakkoli brzdit možnosti hospodářských dohod Česka s Ruskem, protože konkurence z Evropy a odjinud je naprosto neúprosná. V globálních souvislostech u ekonomických zájmů jakékoli podstatné vakuum nemůže existovat. A kdykoliv zazní kritika ruských „lidsko-právních hříchů“ právě v okamžiku, kdy se jedná o hospodářských stycích, je to totéž, jako když společnost vegetariánů demonstruje před začátkem masopustu.
Ve světě je spousta ohavností, zasluhujících trefnou kritiku a nápravu. To platí o Rusku, o Americe i o nás. Ale ničeho podstatného a nápravného se nedosáhne, nedokážeme-li pragmaticky přistupovat k jednotlivým problémům zvlášť. Jsem si jist, že v mnohém je například kritika možnosti, že Rusko „dostane Temelín“ vedena nikoli obavami o naší závislost na Moskvě, ale vyloženě zájmem konkurenčním. Tím neříkám, že by to měl dostat právě Rosatom. Jen chci, aby o takové věci zásadně rozhodli nukleární odborníci – a aby nebyli zatěžováni politickým kompasem. Česká republika je už natolik vázána na Západ, že jednostranné zakotvení k Rusku nehrozí. To spíše hrozí „podpantoflizace“ z blízkého severozápadu.
Zajímavé je, že právě v souvislostí se státní návštěvou premiéra Nečase na Východě se hodně rozhořel skandál s vydáním „volgogradského hospodského Torubarova“ do Ruska. Je mi líto, že se osud tohoto muže stal pingpongovým balonkem ve virtuálním gamu, kdy Miroslav Kalousek v televizní show ukazoval, jak umí smečovat. Proti komu vlastně? Proti ministrovi justice nebo šéfovi vlády – i když či právě proto, že protihráč Nečas zrovna je v Moskvě.
Mohu si jen povzdechnout, že byl Torubarov jednoduše hozen přes palubu, ale co lze čekat, když se ve Švýcarsku řeší kauza MUS a naše justice pouze „kouká za plotem“.
Jedno si dovolím očekávat: tiskovou konferenci premiéra spokojenou s výsledky cesty do Ruska – i určitou spokojenost prezidenta Zemana.
Ale ruský ohlas bude dost střídmý, spíše zdvořilý, neboť stále je na vážkách výsledek nejdůležitější obchodně-strategické kauzy – Temelín. Šalamounské by bylo v budoucnu stavět dva jaderné energetické zdroje – a vyzkoušet dvojí technologii. Jakmile se svět dostane ze současné krize (kdo ví jak brzy či pozdě), budou energetické kapacity rozhodující pákou vývoje. Takovou věcí, jakou chtěl Archimedes, když volal „dejte mi pevný bod a pohnu světem“.
Mám drzý apel na čtenáře těchto řádek: uvědomujeme si nad počítačem, tablety, fotografujícími a filmujícími mobily start nové epochy? Máte – a máme my všichni – dost verneovské odvahy třeba k představě jak pod dálnicemi budou indukční kabely, z nichž si automobily vezmou svou „šťávu“? Představme si mnohé zatím nepředstavitelné – a uvědomme si, že energie musí být v předstihu před veškerým vývojem. Kdo brojí proti kapacitám energie v Česku, je tím nejzákeřnějším oponentem naší i beztak relativní samostatnosti – ve světě vzájemně suprazávislém. Vzpomeňte na Johna Kennedyho a jeho vidění světa už před padesáti lety, když přišel s varováním „interdependence“. To je dnes základní princip globální provázanosti.
Kdo se bojí „našich příliš těsných vztahů s Ruskem“, nechce vidět, jak už je Rusko provázané s Německem, Francií, Itálií a hlavně s Indií, Čínou a dalším vzdáleným světem. Anebo to vidí, ale chce v zájmu jiných zemí (Werich říkal „částečně z blbosti, částečně za cizí peníze“), abychom měli klapky na očích.
