Technologický a především elektronický vývoj, i když mu spousta lidí nyní už ani nerozumí, je teprve na samém začátku. Jenže přišel moderní věk. Je tu a dokonce mládne rychlostí světla. Rozhlas slaví svou devadesátku, televize šedesátku. Zatím jen hloubavější futurologové a vzdělanější prognostici chápou, že elektronická budoucnost si teprve obouvá okřídlené topánky. Přitom už je i na co vzpomínat. Ještě jsou pamětníci samého začátku rozhlasového vysílání.
Hned za Kbelským stanem bylo v té době celé pole žlutých pampelišek. Povozník, který jezdil kolem, zdravil „prvobytné rozhlasové pracovníky“ celé léto. Jeho dvě kobylky táhly valník, na kterém vozil někam do Prahy konve s mlékem. Ty spíš chrastily, než aby symfonicky zvonily. Na kozlíku měl sedávat František Holeček nebo Josef Kroupa. Občas prý práskali bičem. Bohužel, záznamová technika tenkrát ještě nebyla.
Rozhlas byl v prvopočátcích jen jakýmsi zatím málo doceňovaným (a pouze o trochu mladším) sourozencem radiotelegrafního systému. Ten si tenkrát cenili víc hlavně obchodníci a na generálních štábech armád. Během světové války taková komunikační možnost připadala plukovníkům jako zpravodajský dárek přímo od pána boha. A válce let 1914-18 se říkalo „jen“ Veliká, neboť tenkrát ještě málokoho napadlo, že vojenské masakrování světového rozsahu bude jednou nutné číslovat.
První zásadní impuls k rozvoji rádiového vysílání se zrodil v Americe a americký smysl pro všechno, co rychleji roztáčelo obchod. Rádiodepeše se dají využít také k reklamě! - prohlásil státník, který si do své pracovny jako první na světě pořídil rozhlasový přijímač. Byl to šaramantní devětadvacátý prezident USA Warren Gamaliel Harding, mimochodem první novinář a publicista, který usedl do Bílého domu jako hlava státu. Musel být jako štika, aby se v životě prosadil, když měl ještě sedm sourozenců a věčně zadlužené rodiče.
Samotný začátek dvacátých let 20. století zažil první spory a bitvy o patentování a licencování toho nového komunikačního zázraku, který ponoukal k používání těch neviditelných a v té době rovněž dost vrtošivých (pro mnoho faktorů nespolehlivých) elektromagnetických vln.
Už před tou velkou válkou radiovlny „pro bleskovou telegrafickou schopnost“ v Evropě velice zaujaly německého císaře Viléma II. Mnul si ruce, když radioinženýři Telefunkenu přijeli do New Yorku, aby za humny Manhattanu postavili 80 metrů vysokou „radiověž“. Ta si pak od roku 1912 už pilně a pravidelně pípala morseovkou v konverzaci se stejnou věží, kterou Telefunken postavil u Berlína. Newyorská (u Sayville) dokonce sehrála osudovou roli, když jí za války často (při zbytečné toleranci americké vlády) využívala německá špionáž. Británie se tehdy chlubila nejpřepychovějším velkoparníkem světa Lusitánií. Němci jí při plavbě z New Yorku do Anglie potopili bez ohledu na to, že na palubě byli jenom civilisti. A kromě Britů i sto padesát Američanů. Celkem zahynulo na dva tisíce lidí. O plavbě Lusitanie dostaly německé válečné lodě zprávu odeslanou z newyorské věže Telefunkenu. Vzkaz německého špiona, hlídajícího odjezd lodi, byl adresný. Zněl „dostaňte Lusitanii“. Když americká vláda krátce na to převzala Němci využívanou radiotelegrafní centrálu, byl to první významný americký krok na straně protiněmeckých sil.
V Evropě rozvoj radiovysílání přišel dva tři roky po válce
Československo patřilo v Evropě k prvním zemím, které chtěly ochočit vlny schopné nésti daleko a bez drátů hudbu i lidský hlas. Postaralo se o to Československé zpravodajství radiotelefonické, společnost s ručením omezeným. Bylo to v době, kdy se veřejnost velmi radovala z další významné moderní novinky doslova měnící duši světa - z kinematografie a vzniku biografů. Rodící se radiovysílání se chytře rozhodlo získat své první posluchače o chvíli dřív, než se rozbliká v přítmí sálu „stříbrné plátno“. Radiotechnici proto začátkem května 1923 nainstalovali na domech předních pražských kin antény a v sálech kin reproduktory. Kinosály se staly rozhlasovými síněmi. Skoro současně byly instalovány tlampače na Václavském náměstí a pak také na Karlově náměstí. Do roka byl příjem vysílání zajištěn na Letné - na fotbalových stadionech. Veřejnost to kvitovala.
O třicet let později se v rodině všudypřítomného rozhlasového vlnění objevila mladší a ambicióznější sestra rádia – televize. Slavný americký publicista Walter Lippman, jinak vždy velmi střízlivý pozorovatel společenského vývoje, si zaprorokoval: „Zdá se nemožné, aby tento komunikační zázrak, darující lidem instantně obraz i řeč, byl ještě něčím překonán!“ (O autorství tohoto výroku jsou dodnes hádky a pochyby; jakékoliv upřesnění je vítáno.)
Dnes máme v rodině elektromagnetických vln každou chvíli nějakou novou zázračnou drobotinu. Od notebooku po tablety. A vývoj půjde pořád dál. Mobily jsou fotografujícími radiotelefony, záznamovými dálnopisy a pamatováčky, kombinovanými s budíky. Jsou už i stejně schopné náramky či náhrdelníky, hlídající krevní tlak a stav diabetiků. Počítače, internetově obhlížející zpravodajsky celý svět, mají v útrobách taky veškeré filmové a divadelní dění, ba veškeré hudební a literární bohatství planety. Globální kultura se exponenciálně rozšiřuje a prohlubuje. To vše převzalo štafetu od rádia a televize.
Využitím stále fantastičtějších možností elektromagnetických vln se mění dějiny lidstva tak radikálně, jako kdyby v geologii začaly pětihory. Chce se věřit, že dva skvělí sourozenci rozhlas a televize při všech budoucích moderních proměnách budou vždy u toho a vždy na straně humánnějších proměn společnosti. Aby lidstvo mládlo rychlostí světla a možná přitom dostávalo i víc rozumu.
