Nejmladší z diktátorů Severní Koreje může začít udělovat medaile za vstup na nebesa, po dlouhé řadě neúspěchů raketových zkoušek. Od včerejška Kimova triumfální družice už lítá, ale dost „opile“. Na orbitě je nedostatečně stabilní a z kosmických sledovacích center světa znějí názory, že dokonce může brzy shořet, i když nejvyšší bod eliptické orbity je kolem 500 km. Jenže nejnižší bod dráhy je dost nízko, takže při tření o horní zárubeň dveří do zemské atmosféry může brzy přijít o svůj skalp.
Tak soudí Američani, Rusové i Číňani. A není družice němá? Nebo my jsme k ní hluší? Zlobí se na ni sám Kim Čong-Un? Jak to, že nastražené uši pozemských center kosmického spojení nezachytily žádné pokyny pro družici? Všichni čekali, že hned za ní poletí na orbitu rozkaz „rozvinout sluneční panely!“ – aby se mohly dát do práce elektronické systémy či dokonce „centrální mozek“ družice. Ale zatím nic. Korejská družice tak může sotva něčím přispět k „mírovému osvojení kosmického prostoru“, jak to už letos v dubnu (při prvním neúspěšném pokusu) sliboval Pchjongjang.
Ani Spojené státy, ani Rusko, ani Číňané, ani kdokoliv jiný není ochoten mluvit o této záležitosti jinak, než že jde o ryze vojenský plán s cílem vyzkoušet, zda může korejská strategická raketa doletět do Washingtonu. A protože u startu byli znamenití přátelé severní Koreje – iránští vojenští experti a technici (nejméně dva v hodnosti generálů), dá se kalkulovat, že zamýšlená trajektorie končící na území USA, nemusí být propočítávána jen se startovním místem v Koreji, nýbrž třeba i v místech u jižního břehu Kaspického moře. Tato úvaha je velmi silně pravděpodobná. O to víc je pak pochopitelné, proč je nový kosmický výletník zticha a nepípá. Nemá to moc zapotřebí. Nic nemíní zkoumat. Šlo mu jen o to zjistit, zda se může dostat do vesmíru a obletět kus zeměkoule až do míst, kde by se zas koukal dostat s patřičným efektem dolů.
Když jde o mírový projekt, tak lze pozvat početné hosty, aby na vlastní oči obdivovali tak zajímavou věc, jakým je start nebeských raket. Toho se ale od Severní Koreje sotva dočkáme. Je-li či bude-li současný pokus nakonec úspěšný, bude to nesporně úspěch korejsko-iránský – na základě už dlouhodobé technické i materiálové spolupráce dvou ideově hodně odlišných diktatur. Pro svět nic potěšitelného. Jen se to těžko dá dlouhodobě krýt tvrzením, že jde o mírové cíle a mírové družice. Není v tom ten esprit humoru, s nímž můžeme předstírat, že o české sputníky usiloval už před staletími jeden ze slavných českých pánů voláním: „Kdy už budeme mít své vlastní družice?!“
Tak prý se trápil Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.
