Prakticky před deseti lety se jednou z nejpůvabnějších zemí pod Kavkazem přehnala vichřice změn, která dostala poetické jméno „revoluce růží“. Smetla z tbiliského mocenského trůnu blízkého přítele Michaila Gorbačova, který, rovněž jako on, snil o pokojném přerodu starého mocenského systému a jeho převedení do zvelebené „jižní demokracie“.
Ten termín („jižní demokracie“) se vyskytl jen několikrát, aniž by Edvard Ševardnadze někdy vysvětlil, co jím bylo míněno, či zda to tbiliská televize nějak zkomolila. Nejbližší pomocník Edvarda Ambrosijeviče zblízka viděl, jak tohoto bývalého mistra zahraničních věcí SSSR, který se chtěl na konec svého politického života věnovat už jen své rodné Gruzii, opouštějí síly, a řekl si, že je čas odhodit ho do starého železa, aby sám mohl vystoupat do nejvyšší státní a mocenské funkce.
Tak se Michail Saakašvili stal gruzínským prezidentem. Ševardnadze překlenul dost velké období zmatků a chaosu v Gruzii po rozpadu SSSR, včetně krutostí, jaké umí předvést každá, třeba jen krátká, občanská válka (zvláště na Kavkaze). Přežil i dva atentáty. Věděl dobře, že celý Kavkaz může být co chvíli v ohni. V posledním desetiletí dvacátého století a začátkem jedenadvacátého nikde v okolí neexistovala stabilita, ani u velkých sousedů, ba kolosů, jako v Iránu, Turecku a hlavně v Moskvě. Přesto se Ševardnadzemu podařilo zdolat „zuřivého chána“ Gamsachurdiu a skončit s nebezpečnými snahami tohoto super-nacionalisty, který si rychle dokázal znepřátelit všechny kolem ve jménu hesla Gruzie nade vše. Ale sociální situace zděděná po sovětské éře a po vyčerpávajícím boji s Gamsachurdiou byla tristní. Ševardnadze měl sice ještě dost mocenských prostředků, aby se vzepřel proti převratu, který dost chytře a rychle zorganizoval Saakašvili, avšak doslova mávl rukou. Už nechtěl bojovat. Jeho éra skončila. Nechal Saakašvilimu prostor, aby se ukázal.
Kdo by nechtěl, když už se dostane k moci, být milován národem! Jenže jak toho dosáhnout, když brzy dojdou sliby blahobytu a štěstí? Saakašvili brzy vsadil na osvědčené schéma „za všechny naše problémy mohou přece jiní“, hlavně pak na protiruskou rétoriku s kalkulací, že potěší především Spojené státy a Británii. Geopolitické šachy jsou přece věčné. Na všech rovnoběžkách i polednících.
Reuters, tak jak to tato skvělá agentura dobře umí, poznamenala, že zajisté může být nyní po delší dobu slibně otevřená dlaň Západu pro Tbilisi. Britský Guardian rovnou konstatoval, že ministři gruzínské vlády si chodí pro výplaty na americké velvyslanectví. Kam jinam? V gruzínské státní pokladně na to nebylo.
Je vždycky špatné, kdekoliv na zeměkouli, když se lídr státu ohlíží především na zájmy jiných (hlavně mocnějších spojenců), než na zájmy vlastní země. To Saakašvili dělal celou tu dobu od doby, kdy revoluce růží ještě měla poupata. Přijde ještě doba, kdy se svět dozví pravdu o záhadných úmrtích některých klíčových osobností ( i ministrů) Saakašviliho éry. Ale pravděpodobně to bude trvat delší řádku let.
U Saakašviliho jde o politika, který z hlediska krutosti není o nic lepší, než třeba uzbecký Karimov, nebo turkmenský Berdymuchamedov. Během nynějšího volebního boje mu opozice vyčítala, když vyšlo najevo, jak se ve věznicích zachází s politickými aktivisty opozice, že se zhlédl v tom, jak si Američani počínali v pověstném iráckém Abu Grajbu. Videozáběry mu nyní nesporně podrazily nohy. Saakašvili se ovšem nemíní snadno vzdát svých pozic. Jsou už hlasy dobře sečteny? Nebude i nyní nakonec platit, že „národ nikdy nevolí, ale jenom a pouze hlasuje“?
Po „revoluci růží“ z října roku 2003 přichází zatím „doplněk“ s tváří „revoluce ostnů“. Musíme si počkat, jak popíchá Michaila Saakašviliho nebo nakolik se mu podaří její ostny ulámat. V nádherné Gruzii velké drama teprve začíná a bude trvat dlouho. Bude také souviset se spoustou mezinárodních souvislostí, hlavně s těmi nejvýznamnějšími faktory globální scény.
