Tento týden jsem měla tu čest uvítat na koncertě v Jeruzalémě vokální skupinu ADASH - mladé studentky z ostravské university, které se naučily hebrejsky prostřednictvím zpěvu hebrejských textů. Vede je Tomáš Novotný, farář, dirigent, skladatel, překladatel Bible, učitel hebrejštiny.
Publikum bylo nadšené, studentky zpívaly s vervou, citem a téměř mystickou oddaností, skoro jako kdyby se modlily. A pak řekly, že se jim splnil sen: zpívat ve svatém Jeruzalémě. A pan dirigent Novotný skoro se slzami v očích poznamenal, že mi závidí, že žiji v Jeruzalémě. Usmála jsem se a vydala jsem se na cestu domů.
Pravý Jeruzalém?
Asi po kilometru jízdy, ve středu Jeruzaléma, pár set metrů od mého bytu, najednou vidím desítky ambulancí, policejních aut, vojaků a policistů. Vyzbrojeni až po zuby, běhají z místa na místo, uzavírají silnici a ulici, totální panika… Překonala jsem zvědavost a šlápla na plyn. A udělala jsem dobře, protože právě tou ulici prchal palestinský terorista, který několik minut předtím skoro smrtelně zranil pravicového aktivistu Jehudu Glika. Jinak bych se dostala domů po půlnoci.
To asi není ten Jeruzalém, o kterém snily ostravské studentky a jejich dirigent.
Tři dny předtím jiný Palestinec najel na zastávku tramvaje, zabil tříměsíční holčičku, dvacetiletou turistku z Equadoru a těžce zranil několik dalších cestujicích, kteří se mu dostali pod kola.
To asi také není ten Jeruzalém, o kterém se sní…
Pravý ortodoxní Žid?
Ale právě v případu Jehudy Glika mám velký problém. Až do toho okamžiku, kdy do něj ten palestinský muž z východního Jeruzaléma vyprázdnil zásobník své zbraně a skoro ho zabil, byl pro mně pan Glik fanatický pravicový ortodoxní provokatér, který už léta organizuje akce na Chrámové hoře, kde se modlí jenom Muslimové.
Podle existujícího statusu quo, mohou Židé Chrámovou horu pod dohledem policie navštěvovat, ale nesmí se tam modlit. Každý pokus židovských extremistů vedl k velkým nepokojům. Fanatici totiž nechybí na obou stranách. Ale díky atentátu se pan Glik najednou stal národním hrdinou. A i já, jako ateistka, jsem se nemohla ubránit pocitu, že teror bourá logické myšlení. Člověk najednou reaguje citově, zapomene a promine co bylo v minulosti. Neexistuje žádný pardon pro lidi, kteří chtějí řešit konflikt násilím, bombami a samopaly. Ale na druhé straně, když budu sympatizovat s židovskými extremisty, tak je to taky proti mému světovému názoru.
Pominutí jménem Jeruzalém
A tak se dostávám k „jeruzalémskému syndromu“. To je stav, kdy se lidé pominou v okamžiku, když vstoupí na půdu Jeruzaléma - ztratí jakýkoliv pocit reality. Myslí si, že jsou proroky, nebo se mají za anděla či mesiáše. Většinou skončí na psychiatrii, kde jim to vymluví, nebo taky ne.
Sama se ještě stále domnívám, že se mám pod kontrolou. Ale vidím, jak tady a po celém Blízkém východě fanatici dnes, v 21. století, ovlivňuji a svým způsobem určují agendu existence civilizovaných států. Islámský stát s jejich odřezanými hlavami je jenom poslední aktuální příklad. A ve svatém Jeruzalémě a na Chrámové hoře to mám za rohem.
A přesto tolik lidí o něm sní, navzdory veškeré logice…
