Tatiana Hoffmanová

Celý svět sleduje od soboty zemětřesení v Nepálu. A každá země má své občany, o které si dělá pochopitelně trochu více starostí, než o miliony Nepálců. Nedá se nic dělat, tak funguje lidská duše a tak jí používají média. Vedle reportáže z Káthmándú hledáme pomocí Skypu či Whatsupu příběhy těch, kteří hovoří našim jazykem. A také jejich fotky. To jsem dělala od soboty i já. A řešila dost velký etický konflikt.

Po třech měsících volební kampaně do voleb, které v Izraeli nikdo nechtěl a nikdo nepotřeboval, jsem to konečně měla za sebou: v deset večer byly uzavřeny volební místnosti, minutu poté oznámily výsledky průzkumů, které ukazovaly, že Sionistický svaz středu a socialistické levice pod vedením Jitzchaka Herzoga má šanci vyhrát volby. Konečně změna, řekla jsem si. A se mnou, tak jsem si myslela, většina myslících Izraelců.

Tak zase nevím kudy kam. Už jsem si myslela, že po vraždách v redakci Charlie Hebdo a Super Kosher obchodě v Paříži je všechno dost jasné. Jsou evropské země s velkou muslimskou menšinou, kde existuje podhoubí extrémního islámu, proti kterému je třeba bojovat. A že v těchto zemích to mají Židé těžší, protože oficiální (a správné) stanovisko je: musíme respektovat miliony našich umírněných a tolerantních muslimů, nedá se nic dělat, ale budeme vás hlídat.

Každý rok se to opakuje. „Světový den památky obětí holocaustu.“ Poslední přeživší putují do Osvětimi. Ti, kteří už nemohou, jsou slavnostně zvaní na pietní události v zemích, kde našli po koncentráku nový domov. Svět jako na povel trpí jeden den spolu s těmi, kteří skutečně trpěli. A všichni slibují, že se to nesmí a nebude opakovat.

Už od narození mám velké štěstí: můžu slavit během dvou dnů jak Vánoce, tak narozeniny. Narodila jsem se totiž 26. prosince, tak jsem vždy dostala dárky dvakrát. A když jsem měla ještě větší štěstí, tak taky chanuka padla kvůli židovskému kalendáři na ten samý týden. Ještě jeden dáreček navíc.

Myslím, že většině z vás nemusím představovat bývalého izraelského prezidenta Šimona Perese. Nedávno šel do penze, v 91 letech. A s politikou se rozloučil velice originálně: umožnil filmaři doprovázet ho tři roky s kamerou v ruce. V zákulisí, doslova v bačkorách. Od snídaně, až do koupelny před spánkem, včetně ložnice. Každý normální člověk by měl strach. Tím spíše politik.

Tento týden jsem měla tu čest uvítat na koncertě v Jeruzalémě vokální skupinu ADASH - mladé studentky z ostravské university, které se naučily hebrejsky prostřednictvím zpěvu  hebrejských textů. Vede je Tomáš Novotný, farář, dirigent, skladatel, překladatel Bible, učitel hebrejštiny.

Tak jsem dostala chřipku. Jsem sama na vině, protože jsem se nenechala před 14 dny očkovat. Jak mě k tomu ostatně vyzvalo ministerstvo zdravotnictví a moje zdravotní pojištovna. Očkování proti chřipce pro všechny obyvatele existuje v Izraeli už léta. Zadarmo. Ale je dobrovolné, tudíž nepovinné.

Už pět let mám seniorský průkaz. Ženy ho v Izraeli dostanou v 62 letech. Muži v o pět let později. To je také oficiální věk, kdy jdeme do penze. Na počest „Světového dne seniorů“ jsem se podívala na naše statistiky. A taky na ty české a srovnala s mým osobním životem.

Tak jsem strávila dva týdny v Mariánských Lázních. Jelikož jsem se podle očekávání občas nudila, vyrážela jsem každé dopoledne do trafiky zakoupit noviny a časopisy. A večer, samotná na pokoji, i to neni lehké, jsem se vnořila do české reality, s pomocí televizních zpráv. Neprozradím, kterému kanálu jsem dala přednost. A tady je stručný přehled informací, které mě zaujaly, překvapily nebo nesmírně pobavily. Vás možná, z úplně jiných důvodů…

Když jsem řekla svým přátelům, že putuji do Mariánských Lázní, tak se na mě podívali s velkým překvapením: Mariánské Lázně? Kde to je? Co to je? Někde u Lurd? A jaké zázraky tam očekáváš? A já jsem zase nechápala, že oni nevědí, co jsou lázně.

Když bude nakonec na izraelsko-palestinském „bojišti“ příměří, budeme se všichni ptát – stálo to za to? Více než 2000 mrtvých v Pásmu Gazy, 69 usmrcených v Izraeli. Gigantické škody na obou stranách. Pocit bezmocnosti rovněž na obou stranách.

Skoro šest týdnů už trvá akce, ofenziva, válka – říkejte tomu, jak chcete – mezi Izraelem a Hamasem. Pět týdnů se reportéři, komentátoři, odborníci a samozřejmě politici předhánějí v superlativech a moudrých analýzách. Sama zpracovávám denně materiály pro izraelskou televizi, ale sedím v Jeruzalémě, a ne v Pásmu Gazy.