Už od narození mám velké štěstí: můžu slavit během dvou dnů jak Vánoce, tak narozeniny. Narodila jsem se totiž 26. prosince, tak jsem vždy dostala dárky dvakrát. A když jsem měla ještě větší štěstí, tak taky chanuka padla kvůli židovskému kalendáři na ten samý týden. Ještě jeden dáreček navíc.
Ale před více než 40 lety se to všechno změnilo a pomotalo. Přistála jsem v Izraeli. Teoreticky to mohlo být ideální: Nazaret a Betlém za rohem. Jeruzalém jako stálá adresa v občance. Ale zřejmě i Pánbůh si myslel, že všeho moc škodí, jak se ukázalo.
Vánoce tady musíte hledat. Jednak je většinou teplo, a i když je chladno, svítí celý den slunce. Na sníh můžete také zapomenout. Jedle a smrky se nesmí kácet, tudíž se dováží. A všechny církve jsou tady na jednom fleku, tudíž mají neustále příležitost se hádat. Nebo si vzájemně konkurovat. Zvláště, když jako letos, je chanuka těsně před Vánocemi. Osmiramenný svícen na každém rohu, lucerně a křižovatce. Ale když se budete trochu namáhat, najdete také ozdobené vánoční stromky. Podle toho, kde žijete.
V Haifě, Nazaretu, Jaffě a v Jeruzalémě žijí arabští křestané. Celkem asi 140 000 věřících. A kde si já přivolávám vánoční vzpomínky? V supermarketu, který prodává ne-košer potraviny - patří přistěhovalcům z bývalého Sovětského svazu. Tam už před měsícem dovezli z Ruska, Polska, Litvy a Estonska vánoční ozdoby, čokoládové Mikuláše a vánoční pečivo. A také vánočky, mandlové, máslové. Ty jsou z Česka. Neodolala jsem, ačkoliv jsem věděla, že mě bude pálit žáha. Mikuláše jsem si odpustila. Ačkoliv si dodnes pokaždé 5. prosince večer vzpomenu, jak jsem čekala jako malá holčička, za hlubokého komunismu, na Mikuláše. A postavila každý rok před dveře velkou červenou punčochu, kterou pan domovník, náš stálý Mikuláš, vždycky naplnil dobrotami. A doma jsme měli také vánoční stromek. A když jsem byla úplně malá, tak možná i osmiramenný svícen, ten si nepamatuji. Ale mám fotografii z židovské obce v Praze z oslav chanuky. Asi to bylo před rokem 1948, protože potom mám už fotografie jenom ze Štědrého večera.
Zpátky k Vánocům ve Svaté zemi. V minulosti jsem občas jezdila na půlnoční mši do Betléma. Tehdy se mi to zdálo romantické. A dobře se o tom psalo kamarádům. Betlém je od mého bydliště pouhých pět kilometrů. Dnes je pod palestinskou samosprávou, takže s izraelským pasem tam nesmíte. Mám sice i jiné pasy, takže bych teoreticky mohla, ale po pravdě řečeno, nic mě sem netáhne. Jsou tam většinou jenom turisté a všechno je dost komerční. Jako ateistka stejně nemám žádné fantazie o Ježíškovi a jesličkách, tak si raději pustím o půlnoci vánoční koncert z Vídně nebo Berlína. Koukám z okna na palmy. A čekám na sníh…
A to není jediná absurdita. Jako dárek k Vánocům posílám ze Svaté země několik vánočních perliček:
• Geoffrey a Gabi se budou brát. On je žid. Ona je křesťanka. Jemu je 71, jí jen 25 let. A tak slaví spolu Vánoce a chanuku.
• Izraelská firma „Nano Bible Company“ vyrobila k Vánocům nejmenší bibli na světě. Je v ní celý Nový zákon ve velikosti malíčku. Číst se dá jenom s mikroskopem.
• A když hledáte nějakou originální vánoční aplikaci, tak i ta pochází z Izraele, kde 90 % procent obyvatelstva Vánoce neslaví.
A pokud si budete broukat některou z neznámějších vánočních melodií, jako „White Christmas“, „Let it Snow“, „Silver Bells“ a mnoho jiných, tak se podívejte, kdo je napsal. Jedním z nich byl Irving Berlin, židovský imigrant. „White Christmas“ napsal pod palmami v Los Angeles.
A tak se vracím k mým vánočním palmám v Jeruzalémě…
