Po třech měsících volební kampaně do voleb, které v Izraeli nikdo nechtěl a nikdo nepotřeboval, jsem to konečně měla za sebou: v deset večer byly uzavřeny volební místnosti, minutu poté oznámily výsledky průzkumů, které ukazovaly, že Sionistický svaz středu a socialistické levice pod vedením Jitzchaka Herzoga má šanci vyhrát volby. Konečně změna, řekla jsem si. A se mnou, tak jsem si myslela, většina myslících Izraelců.
Snění o Izraeli
Šla jsem s klidem do postele. Když jsem se ráno vzbudila, myslela jsem, že ještě sním: Benjamin Natanjahu jasně vyhrál! 30 mandátu pro Likud. Jenom 24 pro Sionistický svaz! Jak je to možné? Tři měsíce média bojovala proti Bibimu, proti jeho manželce, proti jeho politice, proti jeho pravicové ideologii. Katastrofa ve vztazích se Spojenými státy, izolace země na mezinárodním poli, mírový proces ve stavu terminální mozkové mrtvice. A jak je tady draho, jak si nikdo nemůže dovolit koupit byt, jak se hroutí zdravotnictví, školství a kultura… A za to všechno mohou tři kadence vlády Likudu v čele s Bibim.
Jasně, lid zvolí alternativu. Herzog slíbil změnit všechno. Sice nemá charizma, proti basu Natanjahua má skoro ultra tenor, ale čert to vem, nějak už to zvládne… a Obama a Evropská Unie mu pomůžou.
Ironií osudu je, že totéž si myslel Natanjahu. Viděl katastrofální průzkumy, viděl, že existuje skutečné nebezpečí jeho porážky. To také unisomo tvrdila všechna světová media. A tak se rozhodl, že udělá blitz. Gewalt. Vyrazil do ulic, vyrazil do medií. Poskytoval rozhovory od rána do večera a od večera do rána. A vytáhl z klobouku kouzelníka ultimativní trik: strach, strach z Iránu, strach z Hamasu, strach z Palestinců, strach z arabské izraelské menšiny, která organizuje hordy voličů. A strach z levice a středu, kteří rozdělí Jeruzalém a vrátí území Palestincům.
„Za to jsme nebojovali víc než 67 let,“ hřímal Natanjahu a poslal milion SMS všem těm, kteří možná ještě váhali. Pouhých osmačtyřicet hodin před volbami. Ale já, moje rodina a přátelé, jsme se jenom chechtali. Přece mu na to nikdo nenaletí. A v pohodě jsme fantazírovali v našich kavárnách, restauracích a levicových demonstracích, jak nám bude vrácena zaslíbená země. Ta zaslíbená země, kterou si představuji já a moje okolí. Okolí, které si samořejmě myslí, že má pravdu, že je vzdělané a že tak bude myslet většina. A pak jsem se probudila…
Povolební kocovina
Volby ukázaly, že většina obyvatel Izraele věří více Natanjahuovi než Herzogovi. Že strach je silnější než rozum. Že nakonec volí podle původu, Askenazim a Sfaradim. Podle bydliště, bohatý Tel Aviv a Haifa, proti chudé periferii, kde žije většina. Že volí tak, jak volí už po generace. Ale ne jenom Strana práce a levice prohrály tyto volby. Volby prohrála i strana, která v nich vůbec nekandidovala: strana medií. Těch médií, která ve své naprosté většině – kromě deníku Israel Hayom, který je distribuvaný zadarmo a financovaný miliardářem, který podporuje Natanjahua – zapomněla, že její mandát je novinařina. Ne politika.
Názory a komentáře se staly zprávami a novináři, kteří ve své většině inklinují více ke středu a levici, si mysleli, že tak myslí většina. Natanjahu se stal v mediích skoro dáblem, jeho žena čarodějnicí. Chybělo jen postavit ho před soud za korupci a krádeže ve své rezidenci.
Ale tato koncepce se ukázala jako bumerang. Voliči Likudu, dospěli nakonec k závěru, že útoky na Bibiho jsou nakonec útoky na ně. Útoky vedené ze strany vzdělané a nasycené střední vrstvy, která jimi, slabšími a chudšími, v podstatě pohrdá. A tak nakonec dali hlas Bibimu, i dalším pravicovým stranám a náboženským stranám, kterými levice a střed pohrdají. Nebo je aspoň považují za neracionální a žijící v svém ortodoxním ghettu na účet ostatních.
Tak zvítězila v Izraeli znovu pravice. A jediná moje naděje je, že Bibi se přesto něco naučil v těchto zbytečných volbách: Že měl na mále. Že je třeba hodně změnit. Ale možná, že to je ještě jeden sen, ze kterého se dost brzy probudím.
