Nejsem si příliš jistý, zda si člověk padající dlouho volným pádem připadá jako ve stavu beztíže. Ale napadá mě tenhle obraz, když se mě v těchto dnech zmocňuje pocit celonárodního volného pádu z vysokých pater evropské budovy a když na mě přitom česká politická scéna působí, jakoby jen lehce plula evropským nebem ve stavu beztíže. Je mi sice jasné, že v první řadě teď ústavní činitele zaměstnává problém obnovení vlády v republice, ale postrádám jejich snahu o co nejrychlejší obnovení důvěry Evropy - a konec konců i důvěry Spojených států - v Českou republiku.
O volném pádu a stavu beztíže (v politice)
Za hledáním nové české vládní garnitury by mělo být také vidět úsilí o co nejrychlejší obnovení pověsti České republiky jako seriózního účastníka zápasu o evropskou jednotu a o váhu Evropy ve světě. Za jednotlivými činy prezidenta republiky, premiéra v demisi a šéfa opozice by mělo být vidět úsilí o nápravu škod, které v tak krátké době česká politika dokázala napáchat na své pověsti, ale také a možná především na pověsti Evropské unie. A to těsně před prvním setkáním Evropy s postbushovskou Amerikou.
Drtivá většina evropských politiků i sám Barack Obama od toho setkání očekávají obnovení plnohodnotných partnerských vztahů narušených jednostranným rozhodnutím George W. Bushe zahájit irácké tažení před šesti lety. To, že se historická schůzka Evropy s novou, jinou Amerikou bude konat v Praze, vzbuzuje teď snad všude kromě Prahy rozpaky. Vyvolávají je názory, které z nejvyšších míst české politiky zazněly a ještě mohou zaznít k lisabonské smlouvě, k prohlubování evropské integrace, k Obamově ekonomické politice a k jeho ofenzivě na ochranu životního prostředí na planetě. Samozřejmě, že to, co zmiňuji, není jednotný názor celého současného českého vedení, ale jsou to názory jeho jednotlivých klíčových postav.
Právě z jejich úst teď asi Evropa i Washington čekají nějaká ujištění o tom, že na Českou republiku je přece jen spolehnutí. Ale nic podobného se z Prahy neozývá. Od koho vlastně by se to dalo očekávat, když nikdo na těch nejvyšších postech neřadí zájem o evropskou integraci ke svým prioritním zájmům. Ani opozice - jako celek - ne.
Z takové situace padá smutek, jak se zdá, i na šéfa české diplomacie Karla Schwarzenberga. Po jednáních se svými evropskými kolegy na Hluboké prohlásil, že z celé Evropy cítí obavy z vývoje v Česku, kde padla vláda, obavy z možných dopadů na ratifikaci lisabonské smlouvy, a tím i na rozšiřování unie. Schwarzenberg současně varoval, že zamítnutí lisabonské smlouvy v Praze by vedlo k „naprosté izolaci“. Ale kterému z čelních politiků České republiky právě ty citované obavy Evropy dělají starost? Prezidentovi republiky, který lisabonskou smlouvu bytostně odmítá? Mirku Topolánkovi, který už dal víc než dostatečně Evropě najevo, že pro ni zvedne ruku, nikoli proto, že by byla dobrá, ale že každá další bude ještě horší?
Ani starost o sblížení Evropy s Obamovou Amerikou neleží zřejmě českému premiéru v demisi na srdci, když těsně před pražským setkáním Evropské unie a amerického prezidenta označil hlavní rysy Obamovy cesty k záchraně americké ekonomiky za cestu do pekel. Už když v lednu přál český premiér novému americkému prezidentu k jeho nástupu do Bílého domu, aby se nebál řešit problémy na Blízkém východě, v Iráku, a Íránu - tak razantně jako jeho předchůdci, a když na druhé straně Barack Obama razantní metody svého předchůdce odsoudil a pak otálel s rozhodnutím o instalaci radaru v Brdech, dalo se tušit, že český premiér se nestane průkopníkem vřelejšího vztahu Evropské unie k novému americkému prezidentu. Vždyť přece z radaru a z vojenské přítomnosti Spojených států v Česku udělal Mirek Topolánek bezprostředně po svém jmenování premiérem jednu z priorit, ne-li hlavní prioritu české zahraniční politiky.
Roste tedy napětí a není v zájmu České republiky, aby to tak zůstalo. Je pravda, že se asi na schůzce G-20 liberální státníci Evropské unie přikloní k názoru, který tak bez obalu vyjádřil v Evropském parlamentu Mirek Topolánek, že totiž Obamovo nasazení peněz daňových poplatníků na záchranu průmyslu a zaměstnanosti není pro Evropu přijatelné. Ale i tak platí Schwarzenbergovo varování před izolací České republiky. Barack Obama dnes potřebuje totéž, co Evropa. Vzájemné porozumění a soulad mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Kdo to komplikuje, je nežádoucí. Je nežádoucí pro Obamu, který bude nervózní z toho, že se v takové Evropě nevyzná; je nežádoucí pro své evropské partnery, jejichž vyjednávací pozici oslabil a kteří si tím pádem o to víc uvědomují, že se to nemuselo stát, kdyby už byla lisabonská smlouva v platnosti.
Tento text je také komentářem Zdeňka Velíška ve dnešní relaci „Názory a argumenty“ v Českém rozhlase 6.
