Na mistrovství světa se zjevně ukazuje, že pravidelný, nebo třeba i nepravidelný, přesto však stále sex může mít výrazný vliv na výkonnost jedince. Vedení všech osmi týmů, které se kvalifikovaly do čtvrtfinále, hráčům příjemné chvilky s partnerkami nezakazovala, ba naopak.
Brazilský trenér Scolari se na tiskovce nechal slyšet, že sex dostane člověka do pohody. Jen prý své svěřence prosil, aby se nepouštěli do žádné náročné akrobacie. Brazilci vůbec mají pochopení pro normální lidské potřeby a nechme nyní stranou, jak to s nimi nakonec v semifinále dopadlo. Po každém zápase dostali členové reprezentačního výběru jeden den volno, aby si s partnerkami mohli… no, užít. Podobně jsou na tom i Argentinci, Němci a byly i další, nyní již vyřazené, týmy.
Někde to ovšem vzali trochu přísněji. Třeba Nigerijci si také mohli dopřávat milostného opojení, leč pouze se zákonnými manželkami. „Přítelkyním a jiným ženám“ – takhle to fakt tiskový odbor nigerijské asociace napsal – byl přístup do hotelů hostících reprezentaci této země zapovězen. Že by se zrovna tato skutečnost projevila na jejím nepříliš úspěšném vystoupení?
Asi vážně není náhoda, že členové čtyř týmů, které musely dodržovat přísný celibát, žádnou velkou díru do světa neudělali. Rusové a reprezentanti Bosny skončili hned ve skupině, Chile a Mexico dokázaly alespoň postoupit do osmifinále. V něm ovšem cesta končila. Neříkám, že by v případě povolení sexuálních cvičení tyto týmy dopadly lépe, to se nedá tvrdit. Ovšem ani vyvrátit.
Poměrně razantně se k problému s přebytkem testosteronu vyjádřil bosenský kouč Safet Sušič – svého času výborný hráč a muž, který rozhodně nedostatkem sexu nikdy netrpěl. Před zahájením turnaje prohlásil, že hráči nejsou na turistickém výletu, nýbrž na mistrovství světa, podle čehož by se měli chovat. Takže sex nepadá do úvahy. A jestli budou jeho svěřenci cítit potřebu sexuálního vybití, mohou prý masturbovat. No, to museli mít Džeko a spol. radost.
Mexický kouč Herrera pak vyjevil tezi, že pokud hráči nevydrží dvacet dní bez erotických radovánek, nemohou si říkat profesionálové.
Problematice spojení sexu a sportovního výkonu se v minulosti věnovala řada vědeckých ústavů po celém světě. Jenže objektivního výsledku může být jen stěží někdy dosaženo, už proto, že jde, aspoň dle mého, o vyloženě individuální záležitost. Ten jo, ten ne, tenhle občas… Těžko vytvořit nějaký axióm či paradigma.
Jen si říkám, jak by to asi vypadalo, kdyby někdo zadal renomovanému vědeckému pracovišti tentýž úkol, jen zkoumaní by byli novináři a možná i novinářky, starající se o články, fotky, komentování a vůbec přenos informací z dějiště mistrovství světa ke konečným uživatelům. Šampionátu kopacího míče se účastní tisíce a tisíce členů žurnalistického cechu, tudíž by eventuální zkoumaný vzorek byl velmi reprezentativní. Nechci být špatným prorokem, ale obávám se, že by v konečném efektu šlo o hodně smutné čtení. Na rozdíl od představ mnoha čtenářů či diváků je i v tomto ohledu život otroků novinařiny pustým suchopárem. Žádné velké orgie, a koneckonců ani ty malé, se nekonají.
I když nemohu vyloučit jisté úspěchy na této frontě u členů televizních štábů, které tráví celých pět týdnů turnaje na jednom místě, například mají studio postavené tak jako naši němečtí kolegové přímo na pláži v Riu de Janeiru. To jednoho hříšné myšlenky mohou napadnout a k jejich realizaci nemusí být v Brazílii daleko…
Úryvek z knihy Brazilský deník Jaromíra Bosáka, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.
