Jako správný suchozemec vyrážím v létě, pokud je to možné, k moři. Poslední dobou jsem si oblíbila mořem obkrouženou Sicílii, neboť se značně od ostatních zemí, které znám, odlišuje. Kromě vyhlášených památek z dob Řeků a Římanů či monumentálních staveb pozdějšího baroka, nabízí nádhernou krajinu, která mě opravdu uchvacuje. Ale pokud se přímořského, tedy plážového života týká, od ostatního světa se zase až tak neodlišuje.
Slunce, moře, pláže, deštníky, lehátka a na nich plážoví povaleči. Pro letní hosty jsou připraveny apartmány a poněkud od pláží vzdálené hotely. U samotného moře pak pro občerstvení a zábavu fungují dřevěné bary-kiosky. Každý z nich je jiný a majitelé se snaží nalákat hosty originální architekturou i hudbou. Jeden se tváří jako africká chýše a specializuje se na world musik, druhý vypadá jako ponorka a láká na hlasité duc-duc-duc, třetí vsadil na vizáž prosté, dřevěné chajdy, a sází na domácí pop atd. My jsme si po předchozím důkladném zkoumání vybrali celkem nenápadný kiosk, který sice nijak neuchvacoval nápaditým designem, ale zato oplýval příjemnou atmosférou, kterou mu dodával jeho majitel Massimo.
Je pravdou, že jsme poctivě objeli všechny pláže v dosahu, našli ty populární, narvané lidmi, kteří chtěli být viděni a vidět, jakož i ty těžko dostupné, tudíž skoro opuštěné, ale nakonec jsme se vždy pokorně vrátili pod chápající Massimovy křídla. Jeho výběr muziky totiž velmi dobře doplňoval naše letní rozpoložení, kolikrát jsme tam zůstali, i když všichni už odešli a blaženě poslouchali trubku Luise Armstronga nebo drsňácký chraplák Toma Waitse a blaženě zírali přes mírné vlnky na západ slunce.
Až jednoho dne Massimo vytáhl klávesy a začal preludovat sám. Pochopili jsme, že jeho citlivý hudební výběr vycházel z muzikantského srdce a přitulili jsme se ještě víc. V našem středu se náhodou vyskytovala i saxofonistka Julie, které ochotný Massimo kdesi vyhrabal stařičký saxík a rozjel se letní plážový jam, jak se patří. Kde se vzal, tu se vzal další saxofonista, tentokrát z italské provenience a už to nezadržitelně jelo vpřed. Massimo přivolal pomocníky, kteří připravili večeři obsahující všechny možné sicilské chutě a my odcházeli k ránu s pocitem, že jsme prožili nádhernou prázdninovou letní noc, na kterou budeme rádi vzpomínat.
Možná je to málo (nepostavili jsme dům, nezasadili strom, nezachránili zbloudilou duši), jen nám bylo příjemně. Ale nakonec nejezdíme na dovolené právě za vidinou takovýchto nenadálých, sladkých a prchavých okamžiků? Já tedy ano. A tak těm, kteří to cítí stejně, doporučuji, pokud by se snad měli ocitnout na jihu Sicílie v přímořském letovisku San Leone, přibalte si svůj hudební nástroj a navštivte Massima. Plážový jamík vskutku nemá chybu (i kdybyste měli jen poslouchat či se vlnit do rytmu). Starosti pusťte po vodě a nechte se unášet razantními tóny, které tak neopakovatelně dotváří šumění vln. To jsou totiž ty chvíle, které nás nabíjí a pomáhají později přežít neodkladné shony, zmatky a stresy.
Pokud svou dovolenou plánujete na podzim, nesmutněte, Massimo je tam třeba i v říjnu – jak sám říká: „Není tady sice ani noha, ale je to opravdu bellissimo.“
