Marie Schön

Favara (Sicílie) – Na jedné straně překvapující, na druhé však potěšující je fakt, že jeden člověk či malá skupinka lidí dokáže hodně. Opět jsem se o tom přesvědčila při návštěvě nevelkého, poměrně zchátralého sicilského města Favara. Místní notář Andrea Bartoli se před lety rozhodl, že své peníze investuje do něčeho smysluplného. Spolu s manželkou právničkou Florindou Saievou vypracovali projekt, kterému se dnes říká Il Farm cultural park nebo také Cortili čili Dvorky.

Grotte – Při letním cestování se někdy naskytne příležitost objevit věci, které ač nečekané, jsou o to více obohacující. Cestou po Sicílii se například můžete v knihkupectvích setkat s knihou fotografa Franca Carlisiho Valčík jednoho dne (Il valzer di un giorno). Je složena z černobílých fotografií, na kterých v rozmezí deseti let zachycuje svatební obřad v různých koutech Sicílie. Ten, kdo by chtěl alespoň trochu nahlédnout tomuto ostrovu do duše, neměl by publikaci nechat ležet na pultě, neboť prostřednictvím intimních a zároveň velice citlivých záběrů, je možné se lehounce dotknout toho, co turistům zůstává většinou utajeno.

Isnello (Sicílie) – Malé městečko Isnello, ležící v pohoří Madonie na severu Sicílie, je dokladem toho, že kulturní a společenské vyžití nezáleží na velikosti města a počtu jeho obyvatel, ale na iniciativě i třeba jednoho člověka. Toto horské město, malebně rozložené na úpatí skály v nadmořské výšce 800 metrů, čítá asi 1 000 obyvatel, ovšem, především zásluhou profesora Marka Morelliho, geologa, zakladatele a ředitele Muzea planetárních věd v Pratu, se pomalu stává vrcholným střediskem nejen evropské astronomie.

Agrigento – Pražská Galerie La Femme každoročně pořádá pro své spřízněné výtvarníky letní zahraniční sympozia. Skupinka 10 až 12 umělců v různém obsazení již navštívila Brazílii, Ekvádor, španělskou Andalusii, francouzskou Bretaň a Languedoc, Kanadu i třeba Galapágy. Letos padla volba na Sicílii, konkrétně na region města Agrigenta, území rozkládající se uprostřed jižního pobřeží ostrova.

Sicílie je ostrov, který umělcům, až skoro marnotratně, předkládá momenty k inspiraci. Jde jen o to, vybrat si. Zvláště pak fotografy láká, ač je může dohnat i k mírnému šílenství, neb zachytit všechno nelze a být ve správný čas na správném místě je někdy vskutku vysilující. Jedním z těch, kteří mají ten správný cit a potřebnou trpělivost pro vhled pod povrch ostrova, je fotograf Charley Fazio, jehož poslední série fotek s názvem Con l'Isola dentro se po prezentaci v Portugalsku a Španělsku konečně zastavila v rodné Sicílii, kde je instalována na hradě Chiaramontano ve městě Racalmuto.

Sicilie je velice zajímavý ostrov, neboť si přes všechny výdobytky civilizace zachovává autentičnost, v některých případech až moc. Jak hodně i málo se život v této zemi změnil, si lze uvědomit při návštěvě výstavy v městečku Racalmuto věnované výrazné osobnosti zdejšího života z přelomu 19. a 20. století, spisovatelce, fotografce a bojovnici za rovnoprávnost žen Louise Caico Hamilton.

Palermo - V sicilském městečku Monreale, které těsně přiléhá k rušnému Palermu, si originálně připomněli mezinárodní Den Země. Umělci, jejichž díla vybral výtvarník a organizátor akce Opere in corso Marcello Buffa, umístili svá díla do výloh obchůdků v ulici Pietro Novelli, která přivádí turisty k věhlasné katedrále. Nakukujíce tak do výloh, bezděky vzdali hold naší matičce Zemi a zároveň mladým umělcům.

Jako správný suchozemec vyrážím v létě, pokud je to možné, k moři. Poslední dobou jsem si oblíbila mořem obkrouženou Sicílii, neboť se značně od ostatních zemí, které znám, odlišuje. Kromě vyhlášených památek z dob Řeků a Římanů či monumentálních staveb pozdějšího baroka, nabízí nádhernou krajinu, která mě opravdu uchvacuje. Ale pokud se přímořského, tedy plážového života týká, od ostatního světa se zase až tak neodlišuje.

Sicílie tančí v barokním kostýmu Nejrozšířenějším architektonickým stylem na Sicílii je baroko. Má to na svědomí zemětřesení, které v 17. století ostrov postihlo takovou silou, že bylo zničeno mnoho měst. V té době se však Sicílie těšila značnému zájmu bohatých šlechtických i královských rodů. A tak se hojně začalo s novou a grandiózní výstavbou. Byli povoláni věhlasní architekti, kteří navrhli celá města i jednotlivé stavby, jako paláce a kostely. Variant tohoto bujného slohu je zde nepřeberné množství, od poměrně strohého pojetí až po přemrštěnou zdobnost. Snad z každého města či vesnice na vás z nejvyššího vrcholu kopce hledí majestátní kopule místního kostela, a vejdete-li do uliček, vykroucené a bohatě zdobené portály, balkonové podpěry, rámy oken i celé fasády budov vás zahltí a přesvědčí o bývalé bohaté honosnosti sicilských měst.

Jednou z možností, jak se dopravit na ostrov Sicílie, je použít trajekt, který vyjíždí z Janova, Civitavecchii (což je přístav u Říma) nebo z Neapole. Moje letošní volba padla na Civitavecchiu a v sedm jsem v pohodě vyplula z přístavu i se svým autem. Kromě jiných pasažérů včetně mnoha tiráků bylo na palubě asi padesát motorkářů ze severských zemí, kteří si cestu zjevně užívali. V obrovské lodi, jež v červnu ještě zdaleka nebyla plně obsazena, vládl klid a líná atmosféra, kterou se marně pokoušel narušit italský umělec u kláves. Ovšem musím konstatovat, že bavit italské turisty je přeci jen o něco jednodušší než třeba české publikum. Italové jsou přirozeně hraví a k zábavě je nikdo nemusí nutit. A tak i na lodním parketu vytáčeli kolečka a vděčně přijímali umělcovy vtipy, nad kterými by našinec ohrnoval nos.

Punta Bianca  - bílý sicilský sen Jednou jsem stála na skále u jižního pobřeží a všimla jsem si, že v dálce po levé straně vykukuje jakýsi osamocený dům stojící na cípu bílé skály, která se rychle ztrácí v moři. Rozhodla jsem se, že to musím vidět zblízka. Osamocený dům na skále, omývaný vlnami moře, to stojí za prozkoumání. I vydali jsme se autem tím směrem a odhadovali, kde asi tak by se mělo ze státní silnice odbočit k pobřeží, abychom našli tu pravou cestu k domu. Přestože jsem vlastníkem celkem podrobné mapy, žádné značení, byť i polní cesty, tam zaznamenáno nebylo.

Podivné město Gibelina Supermoderní město postavené na „zelené louce“, ve velkolepém urbanistickém rozmachu, za účasti architektů a výtvarníků z celého světa, má tuto historii: v roce 1968 postihlo pohoří, kde se nacházelo i staré město Gibelina, ničivé zemětřesení. Nářky přeživších občanů poté, co zjistili, že město už nikdy z trosek nepozvednou, došly sluchu státních, a dokonce i evropských činitelů, a zrodil se plán na výstavbu nové, moderní Gibeliny.

Corleone,  město mafie (bývalé) Řekne-li se Sicílie, první, co se každému vybaví, je mafie. Budete-li se po této organizaci pídit, zjistíte, že je a není. Ačkoli vám místní lidé s velkým nasazením a přesvědčivostí budou tvrdit, že mafie na Sicílii už neexistuje, podíváte-li se na titulky novin, zjistíte, že mafie na Sicílie byla, je a bohužel bude. Je ale také pravdou, že během poválečných let a zvláště v posledních třiceti letech prošla obrovskou transformací a z převážně vesnické organizace, kdy sehrávala jakousi roli prostředníka mezi státem a nespokojeným, zbídačelým občanem, se změnila na aktivní zločinecký spolek zabývající se pašováním drog, hazardem či prostitucí. Prorostla i do státní správy a bohatne ze státních zakázek ve stavebnictví, obchodu s nemovitostmi, v odvozu odpadků a podobně.

Sicílie je velký a rozmanitý ostrov. Pokud si nezasvěcenec myslí, že ji stihne projet třeba za týden, velmi se plete. Jezdím tam již deset let a ještě jsem toho spoustu neviděla. Svá místa jsem si však už našla. Některá jsou všeobecně známá, jiná méně, a pár z nich považuji za svůj osobní a srdeční objev. Vzhledem k množství míst, o kterých mám potřebu povyprávět, je nutné tuto kapitolu rozdělit do čtyř částí, jež budou postupně vydávány.

Nedostatek pitné vody na naší planetě začíná být velkým problémem, třebaže ne novým. Všichni víme o tom, že se o vodu přetahují v zemích okolo rovníku, ale když nastane vodní krize v Evropě, jako se to například stalo letos Španělsku, má to alarmující účinek. Přitom boj o životodárnou vodu se i v evropských zemích vede od nepaměti. Například na evropských ostrovech, jako jsou Sardinie, Capri, Elba či Sicílie, se voda řeší každý den.

Místní lidé rádi chodí do restaurací na večeři, která je považovaná za společenskou událost a trvá nejméně dvě hodiny, ale většinou ženy vaří doma, a to pořád. V poledne přicházejí zaměstnaní muži na oběd domů a pak si vychutnávají slastné dvě hodiny siesty, po třetí hodině odcházejí a mezi osmou a devátou se večeří. Protože jsme na Sicílii, je jasné, že pasta, čímž se myslí jakékoli těstoviny (prý jich je v Itálii víc jak dva tisíce druhů), musí být vždycky. Moje sousedky každý den vznášely starostlivé dotazy, zda jsem dnes měla pastu, a když dostaly zápornou odpověď, hned mě zvaly na oběd či večeři. Mám sice těstoviny ráda, ale po čase jsem raději už tvrdila, že pasta byla, v tom případě se mi dostalo uznalého a pochvalného bravo. Teprve až po pastě přicházejí ke slovu další pokrmy, jako jsou ryby nebo různé mořské potvory, často také samotný plátek masa.

Když jsem poprvé navštívila Itálii v rámci jakéhosi pobytového zájezdu u moře, myslela jsem si, že příjemný zvyk večer uzavřít silnici pro provoz a uspořádat tam festu je dodržován hlavně kvůli turistům. Při mých pozdějších a stále se prodlužujících pobytech na Sicílii jsem zjistila, že místní slavnosti se konají v průběhu celého roku, bez ohledu na turistickou sezonu – pochopitelně, že v létě je jich více. Důvodem je hezké počasí, v srpnu si většina Italů bere dovolenou, ale především místní lidé mají nebývalou schopnost a touhu bavit se za každých okolností. Když se k tomu přidá i nějaký ten cizinec, je to příjemnější, protože za prvé přináší peníze a za druhé se mu dá předvést, jak dobře se umíme veselit. Sicilané jsou hrdí na svou zemi a strašně rádi se chlubí.

Městečka přilepená na skálu, kdy nezřídka je i ta skála využita a zakomponovaná do celku, jsou typická hlavně pro vnitrozemí Sicílie. Ostrov byl odjakživa důležitým strategickým bodem, který postupně obývali různí dobyvatelé (Řekové, Římané, Arabové, Normané, Francouzi a Španělé, až v roce 1860 po úspěšném Garibaldiho tažení byl ostrov s konečnou platností začleněn do sjednocené Itálie). Toto střídání vládců zanechalo nejenom mnoho různorodých a jinde neviděných památek a historických objektů, ale v neposlední řadě se také odrazilo ve způsobu budování měst. Především tedy ze strategických důvodů se města a městečka budovala po kopcích a horách, byl odkud dobrý rozhled po okolí a mohutné skální zdi poskytovaly nejen zdatnou obranu, ale i možnost přechodného příbytku.

Jelikož se již několik let vracím na jedno místo nacházející se na Sicílii, rozhodla jsem se loni ponechat zde auto coby místní přibližovadlo a na ostrov pohodlně přiletět. Poučena tím, že zde v zimě prší, pronajala jsem si garáž. Zaparkování a zazimování, včetně klíčů, jsem svěřila místnímu chlapíkovi, kamarádovi, který mě odvezl na letiště. Věděla jsem, že se na něj mohu spolehnout, protože zde ještě slovo chlapa platí a Sicilané velmi dbají na svoji čest. Když jsem se po tři čtvrtě roku vrátila, auto bylo skutečně řádně zaparkované, jenže drobná chybička se vloudila a nastal uvítací, automobilový taneček, nad kterým se ještě teď střídavě chytám za hlavu a propukám v nezadržitelný smích.

V každém sicilském městečku je určité místo, kterému se říká korzo nebo promenáda, pěší zóny to ovšem nejsou. Tam, kde na Sicílii nejezdí auta, jsou buď schody, nebo musí být ulička tak úzká, že se do ní ani nejhubenější auto nevejde, v tom případě ovšem vždy potkáte motorku či moped, kolo nikdy. V kopcovitém terénu se tento způsob jízdy neuchytil.

Shodou všech možných náhod se stalo, že na dovolenou již několik let jezdím na Sicílii. Bydlím v malém, kamenném domku, který je umně zapasován mezi jiné malé, kamenné domy v typické úzké uličce menšího sicilského města, ležícího asi 20 kilometrů od pobřeží. Moji sousedé jsou většinou starší rodilí Sicilané, kteří se ke mně chovají velmi přátelsky a mile. Jednou z mých sousedek je i Pasqualina, žena menšího vzrůstu, věkem něco přes padesát, s pohmožděnou levou rukou po nějaké tragické události v dětství.

Jak důležitý je pro lidi kontakt, jsem si v plné síle uvědomila na ostrově Sicílie. Pokud chodíte po vyšlapaných turistických chodnících a trochu z lenosti, trošku z povýšenosti přehlížíte místní obyvatelstvo, mohou se vám Sicilané zdát nepřístupní, uzavření, nedůvěřiví. Ovšem stačí jen pozdravit a hned se jim po tváři rozlije příjemný úsměv a zahrnou vás otázkami, kterým vůbec nerozumíte, neboť sicilština není italština, italštině není dokonce ani moc podobná. Dojem nepřístupnosti vyvolává především jejich přísný a podmračený výraz a upřený pohled, kterým si vás prohlížejí od hlavy k patě. Ve skutečnosti se tak tváří proto, že nevědí, co mohou očekávat oni od vás. Ten přímý pohled má na svědomí jejich nezastíraná zvědavost - zatímco vy svůj pohled naučeně odvracíte od neznámého, oni si vás nepokrytě prohlížejí od hlavy k patě. Zkuste se pousmát, kývnout hlavou a budete svědky neuvěřitelné proměny.

V sicilské společnosti stále existuje zřetelné rozdělení dvou paralelních světů: vnější/veřejný, kde má dominantní postavení muž, a vnitřní/rodinný, kde vládne žena. Muži pracují, chodí na passeggiaty, postávají u barů, hrají karty a provozují místní slovní politiku. Ženy vaří, uklízí, vychovávají děti, chodí do kostela a nakoupit, nejlépe ve společnosti své sousedky či příbuzné. Do baru samotná žena nevstoupí, vysedává s ručními pracemi na schodech a po setmění se uzavírá za dveřmi svého království. Chcete-li si něco domluvit nebo půjčit, obracejte se zásadně na ženu, muž vám to kladivo nebo štafle potom, co mu to bylo dovoleno, ochotně přinese, ale předá vám to přede dveřmi, veřejně. Žárlivost je stále velmi oblíbená disciplína a nezřídka je vidět i krev.

Byla jsem vychována v tom, že „půl hodiny“ znamená 30 minut, „zítra“ den následující, „za chvíli“ vždy představovalo něco mezi pěti až deseti minutami a „ihned“ platilo řádově pro pár sekund, maximálně jednu minutu. Na Sicílii však čas běží úplně jinak. „Ihned“, tedy subito presto, se rovná našemu „za chvíli“, přičemž ta chvíle značí rozmezí asi tak jedné hodiny, označení „půl hodiny“ se samo o sobě vůbec nepoužívá a „zítra“, domani, to je vlastně „někdy“.