Podivné město Gibelina Supermoderní město postavené na „zelené louce“, ve velkolepém urbanistickém rozmachu, za účasti architektů a výtvarníků z celého světa, má tuto historii: v roce 1968 postihlo pohoří, kde se nacházelo i staré město Gibelina, ničivé zemětřesení. Nářky přeživších občanů poté, co zjistili, že město už nikdy z trosek nepozvednou, došly sluchu státních, a dokonce i evropských činitelů, a zrodil se plán na výstavbu nové, moderní Gibeliny.
Na konci 80. let se dle grandiózního a dalo by se říct až megalomanského projektu začalo s výstavbou nového města, vzdáleného asi dvacet kilometrů od původní Gibeliny. Vzniklo tak město, které je v sicilském kontextu naprosto ojedinělé. Obytné domy jsou podle jednoho vzoru postaveny podél širokých bulvárů, které se paprskovitě rozbíhají na pravou a levou stranu od hlavní, příjezdové cesty. Kromě nich je pak po celé aglomeraci roztroušeno mnoho veřejných budov, které urbanisticky spojuje jen to, že každá sama o sobě je nezařaditelná, s ničím nesouvisející, čím podivnějších tvarů, tím lépe.
K vidění jsou obrovské brány překlenující ulice bez zjevného opodstanění a ohraničující snad centrální kolonádu, ovšem vedoucí odnikud nikam, kulaté stavby připomínající hvězdárny (jedna se velmi nápadně podobá radaru, ale jak jsem se dozvěděla, měl to být kostel), různorodé fontány (bez vody) a betonové skulptury, z nichž například jedna je jako oblouk z řetězových článků. To vše je pak dotvořeno uměleckými skulpturami, kde se už fantazii meze nekladly vůbec.
Ale přes zřejmý záměr postavit moderní a ničím nezatížené vzdušné město je celkový dojem podivný až úzkostný. Myslím si, že tento pocit nevyvolává ani tak fakt, že ty největší budovy a stavby, v důsledku toho, že štědré dotace na projekt města se záhadně kdesi ztratily, zůstaly nedokončeny, jako spíš zvláštní atmosféra, která městem proniká. Zatímco úzké uličky ostatních sicilských měst předurčují obyvatelstvo ke družnosti, tady na bulvárech nepotkáte ani nohu. Na náměstích starých měst sedí před každým barem dědci, kteří buď mastí karty, nebo jen tak plkají, v Gibelině zejí obrovská prostranství prázdnotou. Chodíte městem, kroutíte hlavou nad nápady i realizacemi, ale pulzující život jiných sicilských měst necítíte.
Přesto má nová Gibelina své nepochybné kouzlo, které nespočívá jenom v prvotním překvapení – tohle jsme ještě neviděli. Někde tam se vznáší touha, naděje a usilovná snaha o lepší budoucnost, ale tím, že je to vytrženo z kontextu a tradic ostrova, jako by ono vzepětí bylo sráženo dolů na kolena. Nemohu říct, že je město ošklivé nebo nesmyslné, a rozhodně není nezajímavé, v každém případě je zvláštní. Je to podivné město Gibelina.
Víc než jako živoucí město však působí jako kuriózní pocta betonu. Tento pocit se pak ještě umocní, když dojedete na místo původní, zemětřesením zničené vesnice, z níž jednu část výtvarník Alberto Burri zalil betonem a pojednal jako obrovský sarkofág, asi tak 150 centimetrů vysoký, kterým se dá procházet po úzkých betonových cestách. Procházíte-li tímto betonovým bludištěm za naprostého ticha, neboť kolem dokola není kromě polí a luk vůbec nic, jen vítr práská zbylými kusy okenic na zbytcích ruin staré Gibeliny, přepadne vás smutek a lítost nad pomíjivostí života. Přestože se v prospektu uvádí, že je tento Burriho betonový pomník považován za největší stavbu od dob pyramid, v jeho troskách se narozdíl od egyptských staveb potulujete úplně sami. Podivné, smutné město Gibelina.
Palma di Montechiaro, město Geparda
Toto městečko uprostřed jižního pobřeží Sicílie bývá zmíněno v různých průvodcích. Zásluhu na tom má především spisovatel Giuseppe Tomasi di Lampedusa, jenž kdysi zde, ve městě svých šlechtických předků, začal psát svůj jediný, ale nesmrtelný román Gepard. Pobýval tu sice jen chvíli, ale stačí to k tomu, aby jeho jméno dodalo městu lesk a poutavost. A palác Lampedusů stále stojí, je v něm umístěna umělecká škola. Palma di Montechiaro je ale půvabné a zajímavé město i bez slavného spisovatele. Rozkládá se pěkně malebně nad mořem, kde se tyčí nedávno zrekonstruovaná monumentální stavba hradu Montechiaro.
Ačkoli jsem se v jednom průvodci dočetla, že toto město je černou perlou na jižním pobřeží, neboť zde byla zaznamenána největší dětská úmrtnost na ostrově, pro mě má své kouzlo. Nevím z jakého pramene a období tato informace pochází, já toto místo ráda navštěvuji a nic tragického jsem zatím nezaznamenala. Pro turistu nějaká statistika nemá smysl, zato ho potěší pohled na obrovské schodiště s úchvatnou katedrálou nahoře, v těsné blízkosti sídla rodu Lampedusů.
Při procházkách městem si plně uvědomíte, jak bohaté v minulosti muselo být. Obrovské paláce, z nichž jen některé se daří jakž takž renovovat, se střídají se zachovalými kostely i novodobou výstavbou kolem dokola historického centra. To vše pak završuje blízkost moře, na jehož pobřeží lze najít jak udržované pláže, tak i ty divoké, těžko přístupné, zato uložené do romantických skalisk se siluetou hradu nad nimi.
Prizzi, čest rodiny Sicilanů
Město, které nejen svým jménem dělá čest rodině Prizziů (toto přirovnání mě vždy napadne, když do tohoto kouta vysoko v horách zavítám). V průvodcích nebývá zmiňováno, proto tam málokdy potkáte turistu, což je vskutku velmi příjemné. A nejen to. Město totiž může poskytnout velmi dobrou záminku pro odpočinek během náročné, ale neuvěřitelně pěkné projížďky po kopcích centrální Sicílie.
Musím se přiznat, že je mi toto město sympatičtější než nedaleké Corleone, kam se díky Kmotrovi všichni vydáváme. Prizzi má atmosféru evokující nedávnou pohnutou minulost stoprocentně lepší než město proslavené Puzzovým románem.
Prizzi je působivé, ať už se na něj díváte z okna baru, který je příhodně umístěn v prvním patře domu na protějším kopci, nebo když procházíte jeho úzkými uličkami. Projížďku vozem městem nedoporučuji. Pokud nevíte, kam jedete, může se vám klidně stát, že se napasujete do uličky tak úzké, že najednou nemůžete tam ani zpátky, aniž byste nezanechali na rohu podpis svého auta. Také se můžete dostat do situace, kdy volíte, zda budete složitě couvat nebo ty schody zkusíte sjet. V každém případě se vám určitě dostane sicilské chápající soudržnosti. Ochotní místí obyvatelé vás v té prekérní situaci jistě nenechají a jeden přes druhého vám s energií sobě vlastní poradí, jak máte tím volantem kroutit.
Sciacca, město vonící rybami a keramikou
Patří mezi ta městečka, která se mohou chlubit neopakovatelnou atmosférou, jež láká nejen turisty, ale i umělce. Je poměrně ostře rozděleno na dvě části. V horní se nacházejí měšťanské domy a paláce šlechty, které připomínají dnes již zašlou slávu regionálního centra. Dolní, přístavní část má do honosnosti značně daleko. Malé jednoduché domky na kopci sbíhajícím k moři jsou na sebe typicky sicilsky naskládané. Obě části pak spojují dílny a ateliéry umělců, kteří odjakživa bourali konvence a překračovali společenskou hierarchii.
Při procházce městem každého turistu zaujme, že dvě hlavní třídy jsou lemované obchůdky s keramikou, kterou povětšinou umělci vyrábějí v zadních dílnách. Každá dílna i dílnička se vyznačuje svým osobitým dekorem, ať už se jedná o specifickou barevnost, nebo originální motiv. Produkty jsou pak vystavovány na dveřích, zdech a v různých prostorách, které nabízí město vybudované na i ve skále.
V jednom typickém sicilském vnitrobloku, v jehož prostorách vysekaných do skály vznikly zajímavé výstavní místnosti, jsem potkala umělce Glulia Lorubbia. Od ostatních místních výtvarníků se lišil nejenom tím, že nedělal keramiku, ale navrch ke svému dílu přidal dojímavý příběh.
V té záplavě keramiky jeho výtvarný projev nutně zaujal, třebaže k profesionalitě zručných řemeslníků měl daleko. Glulio se totiž vyjadřuje skrze oblázky, které na plážích sbíráme snad všichni, a to i přesto, že nás na konci pobytu čeká těžké loučení s větší částí z nich. Lorubbio tento přírodní materiál zpracovává naivistickým až diletantským způsobem, z něhož však na diváka přechází příjemný pocit sounáležitosti, kterým se většinou vyznačují díla samouků či tzv. naivních umělců. A nejenom to, z jeho oblázkových obrázků dýchá klid a zřetelná něha.
Na mou otázku, proč tomu tak je, se mi od výtvarníka dostalo vysvětlení. „Do svých třiceti let jsem se živil vším možným, jen ne uměním. Pak mi náhle zemřela matka a všechno se změnilo. Nevěděl jsem, jak dál, a přemýšlel, co mám vlastně v životě dělat. Jednou jsem seděl na kamenité pláži, nohy mi omývalo moře a já, hodně smutný, jsem koukal do vody. Najednou jsem v těch oblázcích uviděl tvář své matky. Usmívala se na mne. Poprvé od jejího odchodu jsem pocítil klid. S jejím mizejícím obrazem odešel i můj smutek, moje zmatenost, můj starý život, jen ty oblázky tam zůstaly.“
Přiznávám, že na mne jeho vyprávění zapůsobilo i přes moji českou skepsi. Ačkoli na cestách nekupuji umělecké výtvory, tentokrát jsem s jedním drobným oblázkovým dílkem odcházela. Kdykoli se na něj podívám, pociťuji uspokojení, aniž bych nějak zvažovala jeho uměleckou hodnotu či se pozastavovala nad pravdivostí motivačního příběhu. Mám ho prostě ráda.
- Gibelina - staré město po zemětřesení autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192583.jpg
- Gibelina - prý kulturní centrum autor: Marie Třešňáková , zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/164/16326.jpg
- Gibelina - umělecké skulptury v prostoru autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192581.jpg
- Prostranství snad ke kulturním akcím autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192580.jpg
- Domy pro stromy autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192576.jpg
- Gibelina - ke kostelu autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192578.jpg
- Gibelina - sarkofág sochaře Alberta Burriho autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192584.jpg
- Palma di Montechiaro - palác rodiny Lampedusů autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192586.jpg
- Palma di Montechiaro - zašlá sláva města autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192589.jpg
- Prizzi - za prací autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1927/192602.jpg
- Prizzi autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1926/192597.jpg
- Umělecky pojednané bydlení ve skále autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1927/192635.jpg
- Sciacca - současnost s historií v kontrastu autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1927/192620.jpg
- Sciacca - město keramiky autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1927/192628.jpg
- Sciacca - nádvoří radnice autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1927/192633.jpg
- Díla Glulia Lorubbia autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1930/192920.jpg
