V každém sicilském městečku je určité místo, kterému se říká korzo nebo promenáda, pěší zóny to ovšem nejsou. Tam, kde na Sicílii nejezdí auta, jsou buď schody, nebo musí být ulička tak úzká, že se do ní ani nejhubenější auto nevejde, v tom případě ovšem vždy potkáte motorku či moped, kolo nikdy. V kopcovitém terénu se tento způsob jízdy neuchytil.
Korzo bylo odjakživa určeno pro korzování, jak už název napovídá, a tento zvyk se odnepaměti uchoval dodnes. Muži se po příchodu z práce umyli, navoněli, oblékli bílou košili a dlouhé kalhoty, projeli vlasy brilantinou a vyrazili na passeggiatu, ve všední dny většinou sami, o sobotách s manželkou. Chodilo se od jednoho konce ke druhému, zdravili se známí, domlouvaly se různé záležitosti, zkrátka se korzovalo. Ačkoli, jak už jsem řekla, se tento zvyk udržel dodnes, přeci jen je nutno v jistém kontextu použít čas minulý.
Kolikrát zastavím, tolikrát jsem člověkem
Zajímavé na celé věci je, že nakonec i cizí člověk, který tento zvyk nezná a zpočátku nevěřícně kroutí hlavou a netrpělivě túruje motor nebo – nedej bože – mačká klakson, si velmi rychle zvykne.
Nejenže po čase v klidu a trpělivě čeká, až bude moci o kousek popojet, ale nakonec i zatouží také na někoho zatroubit, zahalekat a zastavit tak všechny za sebou. Protože pozdravit se s kamarádem, prohodit pár slov, to je přeci událost.
Kolikrát zastavím, tolikrát jsem člověkem, oblíbeným člověkem. A to má na Sicílii váhu.
Tak jako vše, i sicilská passeggiata doznala změny. Korzuje se stále, jenže kráčejícího muže či pár v podstatě nepotkáte. V dnešní době se korzo odehrává za pomocí aut a motorek. Charakter však byl zachován. Korzem se pomalu šinou motorizovaní občané, kteří jezdí kolem dokola (pokud to jde, nemá-li městečko okruh, jezdí se nahoru a dolů). Ti, kteří nejezdí, i ti, kteří se k promenádě dopravili pomocí nějakého přibližovala (výjimku tvoří hodně staří nebo lidé bydlící v přímém sousedství s korzem, kteří skutečně přicházejí pěšky), pak postávají v hloučcích, klábosí a pozorují korzující motoristy, kteří čas od času zatroubí, zastaví uprostřed ulice, vymění si pozdrav buď s procházejícím, nebo i z auta do auta. Někdy jde jen o pozdrav, jindy je zapotřebí cosi domluvit, minuty se nepočítají. Všichni stojící v řadě za vozem trpělivě čekají, až si to ti dva vyřídí, a pak se kolona v klidu rozjede, aby se za pár metrů opět u jiného známého zastavila. Pokud jste si něco naplánovali a spěcháte, máte smůlu, troubit a nadávat opravdu nemá smysl, tento potkávací rituál je vskutku svatý.
Vrátit se na předchozí kapitolu
Pokračovat na další kapitolu
- Marie Schön: Potkala jsem Sicílii autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1836/183523.jpg
- I farář z kostela v Naru sedící ve fiatku musí prohodit pár slov autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1882/188169.jpg
- Večerní passeggiata je dnes ve znamení aut a motorek autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1882/188180.jpg
- I za tímto tandemem se vytvořila kolona odevzdaných řidičů autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1882/188170.jpg
- Sicilské korzo autor: Marie Třešňáková, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/19/1882/188177.jpg
