Sicilie je velice zajímavý ostrov, neboť si přes všechny výdobytky civilizace zachovává autentičnost, v některých případech až moc. Jak hodně i málo se život v této zemi změnil, si lze uvědomit při návštěvě výstavy v městečku Racalmuto věnované výrazné osobnosti zdejšího života z přelomu 19. a 20. století, spisovatelce, fotografce a bojovnici za rovnoprávnost žen Louise Caico Hamilton.
Nevelká expozice nazvaná podle jejího stěžejního díla Sicilian Ways and Days, vydaného v Londýně v roce 1910, pomocí zvětšených momentek a obsáhlých citací z knihy velice poutavě vykresluje život v malém sicilském městě a působivě odhaluje mentalitu zdejších lidí i samotný barvitý osud autorky Caico Hamilton.
Louise Hamilton se narodila 1861 ve francouzské Nice poté, co se její irský otec, takto ředitel Domu Hamilton, rozhodl z politických důvodů natrvalo odejít ze Spojeného království do Francie. Louise byla nejmladší z jeho šesti dětí. Rodina se v roce 1983 přestěhovala do Florencie, aby děti získaly dobré vzdělání a celkový kulturní rozhled, který tehdejší Florencie nabízela.
Když bylo Louise devatenáct let, zamilovala se do sedmadvacetiletého sicilského fešáka Eugenia Caicoa, jehož majetná rodina žila na Sicílii ve městě Montedoro, které leží v těsné blízkosti právě Racalmuta hostícího výstavu. Přes velký odpor svých nejbližších a zákazvstupu do Montedora se Eugenio s Louise oženil. Ve Florencii se jim narodilo celkem šest dětí, z nichž ovšem dvě zamřely ještě jako kojenci. Teprve po smrti svého bratra Cesara se mohl vyděděnec vrátit na Sicílii a ujmout se značného dědictví, čítajícího bohatý důl na síru a několik měšťanských domů. Vzdělaná a svobodomyslná Louise se rázem ocitla ve světě svázaném předsudky a nepsanými, ale o to pevnějšími vnitřními zákony.
Jelikož nepocházela ze Sicílie a byla velmi dobrá pozorovatelka, vytvořila svébytnou knihu, ve které s nadhledem glosuje všední maloměstský život. Bez skrupulí, neboť dílo bylo určeno jenom pro britské občany, popisuje společnost, ve které jsou ženy po svatbě uzavřeny v domě „jako ve zvěřinci“, ven mohou chodit jen v doprovodu osoby stejného pohlaví, rodit děti a sloužit manželovi. Popisuje šokující zvyky, jako například nošení mrtvých lidí přivázaných na židli „skoro jako lovecké trofeje“, okázalý smutek pozůstalých, který se však jako mávnutím proutku mění ve veselí, a skoro nekončící žranici. Přibližuje tradice spojené například se sklizní či církevní svátky, jakož i kruté právo vendety se všemi tragickými důsledky.
Caico se v knize vyjadřuje jakoby deníkovým způsobem. Pomocí strohého popisu své denní činnosti a prostředí se nenápadně dostává pod povrch věcí. Při pročítání citací vystavených v expozici si divák mimoděk uvědomí, že se zdejší společnost zase až tak moc nezměnila. To, že například emancipace žen je přinejmenším stále problematická, je na ostrově zřetelné, a pokud se týká způsobu života - přestože Sicilani jezdí nejmodernějšími značkami aut, mají internet, cestují po světě, nakonec se zuby nehty drží svých tradicí a je jedno, zda jsou spojeny s církevními obřady nebo světskými oslavami či kuchyní.
„Divná žena“ Louise Caico Hamilton, jak jí místní přezdívali, se mnohdy krutým, jindy uzurpátorským zvyklostem odmítala přizpůsobit a okázale bojovala za svobodu a emancipaci. Nakonec však malé sicilské město i svého sicilského manžela opustila, neboť pochopila, že některé věci lze žít, glosovat i chápat, nikoli však změnit. Zemřela v Palermu roku 1927.
Článek je příspěvkem z letního cyklu SCHÖN SICÍLIE - nepravidelných kulturních zpráv z pravidelného pobytu webové zpravodajky Marie Schön na tomto ostrově. O Sicílii napsala také knihu, která je výběrem z jejích cestovatelských postřehů - přečíst si je můžete na webu ČT24.
