Nejkrásnější indické pláže najdete v Góy. Je to miniaturní stát, ale zato se pyšní nejvyšším procentem gramotných obyvatel. Právě vliv turismu a průnik západní kultury jsou přínosem a to nejen vzdělanosti místních obyvatel. Na plážích vyrostly bungalovy a restaurace pro turisty z Evropy a Izraele, ještě před dvěma lety kapacity nestačily pokrýt zájem všech turistů. Pak přišla Mumbaj – teroristický útok na hotel plný cizinců - a pláže osiřely. Tedy jak kde. Ty málo objevené, panenské, na popularitě nic neztratily. Turistika je tady stále ve fázi objevu. Jinak to však vypadá na proslulých plážích. Ty zejí prázdnotou a kosmetické salóny lákají za poloviční cenu, ale stále nemají koho. Půjčovna skútrú a motorek je tak levná, že je škoda chodit po svých.
Jednou z takto „postižených“ pláží je Kolva. Zní to docela rusky a ten název pláž nemá opravdu náhodou. Je ohromná, že ani oko nedohlédne na její druhý konec. A obyvatelé mluví rusky. Od ostatních pláží v okolí se Kolva odlišuje ještě něčím, chybí ji totiž zeleň. Původní palmy a keře byly vymýceny a na jejich místě se boříte jen do rozpáleného písku. Nalevo moře a napravo v dáli hotely. A ne ledajaké. Namísto chaloupek z bambusu a palmových listů jsou k vidění luxusní a nedobytné komplexy z betonu. Ještě před pěti lety tady bylo všechno jinak. „Pláž byla Mekkou anglických hipies, všichni jsme zde byli jako jedna velká rodina,“ docela zkroušeně říká Udit, majitel jedné ze tří restaurací, které na pláži zatím přežívají. Výstavba hotelů nejen vytlačila Uditovy sousedy, ale sebrala jim živobytí. Vše, co stálo v cestě, muselo pryč. I bujná zeleň a pestrobarevní ledňáčci zmizeli.
Dnes pláž obdivuje jiný druh turistů. Bohatí a ti přebohatí. Osamělé dvojice obtloustlých pánů a korpulentních dam, které k Uditovi zcela výjimečně zavítají, a to když dostanou u moře hlad a hotel se jim zdá příliš vzdálený, mluví zásadně svou ruskou mateřštinou. Nekončící pláž bez zeleně si totiž oblíbili důchodci z postsovětských republik. Udit je za jejich přítomnost vděčný. Jsou pro něj zdrojem obživy. Jinak by se musel z vesnice odstěhovat tak, jako desítky stánkařů, kterým výstavba na pláži sebrala práci. Jeho přízemní restaurace, která je zbita z překližek, stojí naštěstí přímo na trase turistů, kteří od hotelu kráčí k moři. Ale moc jich tudy neprojde. Hotelům restaurace na pláži zatím také nevadí, ještě stále neberou Udita jako svého konkurenta. A jak by mohly? Z jídelního lístku si u něj můžete objednat jen hamburger a boršč, ale hlavně: „stakan“ ruské vodky. Přece jenom zvyk je zvyk a Rusové takovou péči umí ocenit. Spropitné se střídá s obdarováním oblečení, které do kufru nepřibalí a Uditově rodině se může hodit. A aby měl Udit ke svým strávníkům ještě blíž, naučil se rusky. Je to takové žvatlání, asi jako jeho psaní azbukou. Jeden turista pro něj napsal nabídku jídelního lístku v ruštině. Uběhlo několik let a Udit stále z toho lístečku kopíruje na černou tabuli denní nabídku v azbuce. Ale ani to nemá magickou moc přilákat víc hostů.
Někteří turisté sem za příbojem moře nepřijeli. Den tráví v hotelovém komplexu. Ty zajišťují dokonalý komfort pod jednou střechou. A personál dohlíží, aby to bylo právě pod tou jejich. Marketing hotelů šel tak daleko, že hostům nabízí plnou penzi a k tomu jako bonus výlet za delfíny na širé moře a to vše v ceně zájezdu s polopenzí, který má ve své nabídce konkurence. Proč tohle všechno? To aby si turisté nezvykli, že je třeba Udit může nakrmit svou kuchyní a vedlejší hotel pozvat na svůj výlet.
Snad je to daň za bohatství, ale čím více peněz, tím méně „selského rozumu“. I tady majitelům až „po dvanácté“ dochází, že se luxusní hotely přemnožily. Za dvoumetrovou zdí a bránou na bzučák, kde hlídá ozbrojená ostraha, se u bazénku sluní jen dvě vychrtlé blondýny s drdolem. Byly tam i včera. Samy…
