Kamila Kysučanová

Asi byste čekali, že v teplomilné Indii se stánky s ovocem prohýbají pod tíhou papájí a sladkých ananasů, ale není tomu tak. Tím nejrozšířenějším ovocem jsou tady jablka. Ta jsou k mání v ulicích od severu k jihu, výběr je hodně bohatý a vlastně máte pocit, jako byste vybírali v českém supermarketu. Zakousnout se můžete do jablek Golden Delishes, Joanthan, Granny Smith nebo Shampion. A není to žádný dovoz. V sadech pod himalájskými vrcholy v oblasti městečka Manila vás na jaře přivítají kilometry se táhnoucí aleje obsypané květy. O pár měsíců později tady sklízí farmáři svou úrodu jablek. Produkce domácích pěstitelů je tak vysoká, že Indie jablka exportuje na asijský trh. Až další příčku zaujímají banány a pomeranče.

Hora vypadala blízko, ale jen do chvíle, než jsme se vydali na cestu. Po půl hodině to vypadalo, že se od nás vzdaluje a o nějakém přibližování k ní jsem začala pochybovat. Ale to už průvodce, který kráčel kus přede mnou, máchal rukama, že všechno je OK, a tvářil se přitom naprosto klidně. Jenže tady jsou nějakým zázrakem klidní úplně všichni, zatímco já jsem nemohla popadnout dech. To byl však jen začátek. Prudce stoupající stezka byla posetá kamením, některé jen tak balancovaly, jak je sem dovlekly proudy vody při nedávných lijácích a zatím se napevno neuchytily.

Je jí tady plno. Tedy zeleniny a taky lidí, co si ji přišli koupit. Jsou tu stánky a stánečky a všechny jsou zavalené čerstvou zeleninou a lákavým ovocem. Je další den pracovního týdne, a přestože tady na severu země už je pěkná zima, ohromným hlávkám květáků a křupavé paprice naskládané ve vrchovatých koších, jakoby těch pár stupňů nad nulou jen prospívalo. A vlastně všemu, co se tady k prodeji nabízí.

Nejkrásnější indické pláže najdete v Góy. Je to miniaturní stát, ale zato se pyšní nejvyšším procentem gramotných obyvatel. Právě vliv turismu a průnik západní kultury jsou přínosem a to nejen vzdělanosti místních obyvatel. Na plážích vyrostly bungalovy a restaurace pro turisty z Evropy a Izraele, ještě před dvěma lety kapacity nestačily pokrýt zájem všech turistů. Pak přišla Mumbaj – teroristický útok na hotel plný cizinců - a pláže osiřely. Tedy jak kde. Ty málo objevené, panenské, na popularitě nic neztratily. Turistika je tady stále ve fázi objevu. Jinak to však vypadá na proslulých plážích. Ty zejí prázdnotou a kosmetické salóny lákají za poloviční cenu, ale stále nemají koho. Půjčovna skútrú a motorek je tak levná, že je škoda chodit po svých.

Knihovna palmových listů byla stará oprýskaná budova. Stála přímo u prašné cesty, kterou namísto aut brázdily povozy tažené volky, a jen občas přibrzdil taxík, aby z něj vystoupila honorace místních. Když jsem vstoupila dovnitř, dva pánové v bílém úboru chtěli otisk mého palce. Tak jsem ten pravý zabořila do podušky nasáté červeným inkoustem, co tam přede mnou ležela, a obtiskla ho na čtvrtku papíru. Pak jsem přidala své jméno a taky, že jsem z Československa. Ten bez knírku se usmál, poznamenal si Česká republika a pak mě vyzval, ať počkám támhle na verandě, že on teď půjde do knihovny můj list najít.

Chtěla jsem si vyprat, ale neměla jsem čím, kde a jak. A tak jsem se rozhodla, že se špinavého oblečení budu zbavovat výměnou za koupi nového. Ta geniální myšlenka ale brzo padla. První páry ponožek a spodního prádla skončily sice v koši, ale indické obchody náhradu za ně neměly.

Toho chlapíka jsem pozorovala dost dlouho. Kromě lehkých svršků oblečení a konvičky u pasu, svíral v ruce i mačetu. Boty neměl a po štíhlých kmenech vzrostlých palem, které se ve větru klátily nad místní silnicí, po které občas někdo projel, šplhal tak hbitě, že to vypadalo, jakoby na chodidlech měl přilepené magnety. Na pár minut se vždy ztratil v koruně zelených listů, pak hbitě slezl po kmenu dolů, aby přešel na sousední. Stálo jich tam asi dvacet.

V Americe je to zcela běžné: když zavoláte na klientskou linku prodejny nebo si chcete předplatit své oblíbené noviny, ozve se vám operátor a jeho “ostravacka“ angličtina. Americké firmy a společnosti už před lety hromadně přesměrovaly v rámci ekonomických úspor svá call centra do daleké Indie. Funguje to tak, že žijete třeba v americkém Seattlu, vytočíte bezplatnou linku klientského centra banky, kde máte vedený účet, a hovor je přesměrován nikoliv do místní pobočky, ale do call centra, které se nachází tady v Indii.

Manželský pár Jackie a Pierre jsem poznala v době, kdy mi ajurvédská medicína nic neříkala. Pierre v minulosti pracoval jako chirurg v pařížské nemocnici, a když měl dva roky před důchodem, srazilo ho auto. Ochrnutý od pasu dolů strávil na lůžku v nemocnici celý rok. A takhle to mělo zůstat. Jenže jeho žena se pesimistické prognózy lékařů nezalekla. Naopak. Odjela do Indie. I s manželem. Ajurvedská medicína byla pro Pierra nadějí, že i bez cizí pomoci dokáže zase vstát a chodit. A povedlo se. Čtyři roky cvičení a masáží prastarou ajurvédskou technikou vrátilo manželům úsměv na tváři. Pierre nejenže opět hýbe nohama, ale s chodítkem se „došourá“, kam potřebuje.

Jedna prastará legenda praví, že Indie byla zrozena z moře. Na jihu země, ve státě Kerala, se možná právě proto nachází tolik vodních kanálů, lagun a jezer. Když proplouvám na kánoi s místním převozníkem malou osadou stranou hlavní trasy z Kóllamu do Alepp, splývám s okolní bujnou zelení a zářivě barevné ledňáčky s mořskými orly pozoruji z metrových vzdáleností. Jen žbluňknutí převozníkova bidla mě vyruší z romantického snění.

Stála jsem a nechápavě se dívala na tu šeď, do které byly chrámy přede mnou zahaleny. „Máš smůlu, přijeď za rok…,“ oznamoval mi chlapík s látkou kolem pasu a šátkem omotaným kolem čela, který teď do té výšky několika desítek metrů koukal se mnou. Chrámové město Madurai leží už jen skok od nejjižnějšího mysu Indie. Vyhlášené pevnosti hinduistů jsou – tak jako po celé zemi – i tady poskládané z kamenných kvádrů, do kterých jsou vytesány postavičky bohů a bůžků, mystických postav a zvířat, a výška chrámů ční až k nebesům. Tedy skoro. Některé stavby měří „pouze“ třicet metrů, ale chrám zasvěcený Bohyni Minakší má rovných padesát.

Tenkrát jsem byla hlavně zvědavá a nedočkavá, jaké to tady bude. Přemýšlela jsem, jak funguje společnost, kde každý jedinec uctívá svého Boha? A někdy hned tři najednou? Bude to země nasátá fanatismem? Nebo pokorou a tolerancí? Přijmou mě místní mezi sebe? A co komáři? Složí mě dříve malárie nebo věhlasná špína?