Jedna prastará legenda praví, že Indie byla zrozena z moře. Na jihu země, ve státě Kerala, se možná právě proto nachází tolik vodních kanálů, lagun a jezer. Když proplouvám na kánoi s místním převozníkem malou osadou stranou hlavní trasy z Kóllamu do Alepp, splývám s okolní bujnou zelení a zářivě barevné ledňáčky s mořskými orly pozoruji z metrových vzdáleností. Jen žbluňknutí převozníkova bidla mě vyruší z romantického snění.
Před námi se donekonečna otvírá spleť vodních kanálů, které jsou lemovány kokosovými háji a také uměle vytvořenými nádržemi, které jsou zahlceny voňavými květy lotosů. Občas se musím sklonit před ztrouchnivělým kmenem palmy nebo polozborceným mostkem z kamení, který nám stojí v cestě. Pod korunou s kokosy žluté barvy přežvykuje kráva a u břehů nehnutě postávají jednonozí plameňáci s volavkami. Nad nádržemi visí mohutné sítě, které chrání ryby a krevety před ptačími predátory. Monzumové deště pravidelně na jaře vytvářejí z nádrží jedno velké sladké jezero. Když voda opadne, vypadá to tady jako teď, nádrže od sebe oddělují hráze z hlíny a voda v nich je pro změnu slaná, přivedena z Arabského moře, které šplouchá za humny.
Výlov tady probíhá během roku opakovaně. Nejdříve se z nádrží vyloví ryby sladkovodní. Mořské krevety, kterým stačí na výkrm pouhé tři měsíce, se loví s odstupem po sobě. Převozník Suraj uctívá dle barevné tečky na svém čele boha Višnu a při střetu našich pohledů vždy vycení své velké zdravé zuby. Na všechny zajímavosti kolem mě upozorňuje poukázáním ruky a zásobou deseti anglických slov. Zdá se to možná málo, ale zjišťuji, že je to postačující a jsem ráda, že mě na projížďku svou kánoí do těchto míst vzal.
Po chvíli zastavíme u podmáčené ruiny, která má k mému překvapení i své nájemníky a taky sem vedou dráty elektrického napětí. V místnosti s rozbitým oknem hraje díky nim televize a domácí s dětmi nám ukazuje směrem k bujné vegetaci v rohu dvorku. Když rozhrnu husté listy kaktusů, ve kterých se vyjímají nádherné rudomodré květy, rozpoznám plody ananasů. Hned vedle roste nadzemní část zázvoru, trs červených banánů se houpe nade mnou a vysoký keř s lístky podobnými našemu borůvčí, je koření kari.
Po hodině plavby se podél břehu zjevuje hrstka roztroušených domků, které teď stojí nad úrovní hladiny, ale stěny jsou poseté chlupatou plísní. Při záplavách bývají obydlí zcela pod vodou. Odpad z domácností je vyveden rourou přímo do vody, po které plujeme i my. Vzduch tady páchne, voda je plná splašků a hejnům komárů se tady daří tak, jako malým chlapcům skotačícím v ní. Když se do kalné vody ponoří a opět vynoří, nad hlavou drží svůj poklad. Pro obyvatele je voda jako voda a tak opodál v ní jedna žena pere prádlo, zatímco druhá na dvorku svého domku plete z banánových listů rohože. Otec s malým chlapcem jsou v zajetí bublin bílé pěny a v korytě vodního kanálu čistí rejžákem stoličku. Pár metrů od nich se potápí dvojice mužů a sítem se snaží vydolovat z vody písek.
Suraj odpichuje kánoi ode dna páchnoucí vody a pet lahve s igelity, které do nás narážëjí, odhazuje stranou. Na dvorcích se kupí hromady odpadu všeho druhu. Bambusové keře a stromy obsypané květy ibišků se pnou do ztracena. Mečící kozy a kokrhající kohouti se u hromad skořápek z kokosu snaží najít zbytek chutné dužniny. Šňůry jsou prověšené mokrým prádlem, které ve vysoké vlhkosti, která tady je, nemá šanci uschnout. Kotvící loďka a otepy spředených kokosových vláken jsou k vidění před každým obydlím.
Skořápky z kokosů místní lidé umí zužitkovat. V sítích je ponoří na tři měsíce do vody, aby se vlákno odtrhlo od skořápky a zároveň bylo čisté a měkké. Pak se spřede a vyrábí se z něj provazy. Když zastavíme u břehu s plazivým keřem zeleného pepře, stojí před námi chatrč z palmových listů. Žena nás s úsměvem zve blíž. Jedno z děvčátek, které své matce pomáhá, točí dřevěným kolem. Na něm je za háčky uchycen provaz a k jeho konci přidává žena kokosová vlákna, která se rotačním přetáčením splétají v pevný provaz. Denně ho tímto způsobem rodina vyrobí až dvě stě metrů.
Pomalu se stmívá a my kotvíme u břehu. Dva osmahlí muži s bílým rouchem kolem beder pracují na stavbě dlouhé kánoe, která je výjimečná. Nenajdete na ní jediný kovový hřebík, šroubek nebo nýt. Spojovacím materiálem je v Kerale už po staletí pouze provázek z kokosových vláken. A jak plavidlo drží pohromadě? Do desek se nejdříve vyvrtají otvory, kterými pak pomocí šídla provleče jeden z mužů provaz, spodem se protáhne a nahoře jej druhý utáhne otočkou na dřevěném kolíku. A uzel kamenem zploští. Kánoe se staví rychle. Za měsíc je hotová a pak se celá nakonzervuje rybím olejem. Obyvatelům slouží na převoz všeho k jejich životu potřebného a třeba i písku, který se dokola těží. Především však kánoe slouží jako dopravní prostředek, protože obydlí jsou obklopena vodou, kam žádné suché cesty nevedou.
- Ruční výroba provazů autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1917/191615.jpg
- Květ ananasu autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1917/191617.jpg
- Denní očista ve splaškové vodě autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1917/191609.jpg
- Přeprava vymáčených slupek kokosu autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1917/191620.jpg
- Stavba lodi probíhá bez kovových spojů autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/20/1917/191613.jpg
