Je jí tady plno. Tedy zeleniny a taky lidí, co si ji přišli koupit. Jsou tu stánky a stánečky a všechny jsou zavalené čerstvou zeleninou a lákavým ovocem. Je další den pracovního týdne, a přestože tady na severu země už je pěkná zima, ohromným hlávkám květáků a křupavé paprice naskládané ve vrchovatých koších, jakoby těch pár stupňů nad nulou jen prospívalo. A vlastně všemu, co se tady k prodeji nabízí.
Obchodník s rádiovkou na hlavě ještě rychle přelešťuje rukávem svého odrbaného vaťáku jablka a lilek, protože zákazníka je třeba získat, zatímco vedle pod dekou se choulí soused a ohřívá si ruce nad doutnající kupou burských oříšků. Uličky tržiště ve městě Chakkibank, které kromě toho, že je železniční konečnou stanicí odkud se po tři a půl hodině jízdy autobusem dostávají turisté do vesničky tibetského dalajlámy, je také jednou z posledních bezpečných zastávek na cestě do Kašmíru. Mé očí slídí, ale marně hledají na tržišti přítomnost ženy. Prodejci jsou samí muži a nakupující žena? Ta je tady rarita. Stejně jako můj fotoaparát, se kterým se snažím ulovit přirozenou fotku.
Ale stačilo pár minut a jako vlna se tržištěm přehnala ta novina. Žádný člověk se teď tady netváří přirozeně. Naopak. Muži se překřikují a handrkují, každý se už chce vidět na displeji. Když prvních pár jedinců zvětším, jakoby zkameněli v úžasu. Jen nevěřícně koukají a culí se na chlapíka z displeje, který jakoby jim z oka vypadl, ale to už někteří rozpoznali, že to jsou oni samotní, a pak už popohání další, aby se té krabičce v mých rukou oddali také.
Pak si nějaký mladík svléká tričko. Všimla jsem si ho, protože stál v tom sychravu do půl těla. A začal pózovat. I s kulichem na hlavě. Bicáky, tricáky, prsní svaly, a když mu naskočil ten výstavní břišní „pekáč buchet“, přišourají se ke mně i ti méně odvážní, kteří zatím jen stáli za pyramidami z citrusových plodů svých stánků a pozorovali tu show. Urostlí a zavalití pantátové, kteří se v této části země hojně vyskytují i s tím zakulaceným bříškem, rychle vylovili hřebínky z kapes tesilových kalhot a stáhli si níž svetry i s těmi originálními vzory hřejivé růžovo-červené barvy. Ostatní, co jen v tichosti pozorovali, v té samé tichosti potáhli další šluk ze své cigarety.
Pak mě chlapíci v kšiltovkách na hlavě naznačili, ať je následuji. Tak jdu za nimi. A to za hlasitého smíchu okolních stánkařů. Když se ocitnu za vysokými vraty na bahnitém dvorku plném podivně vyhlížejících mužů a kolem dokola visí za nohy stažená zvířata z kůže, má zvědavost roste. Pořád jsou tady přece ti chlapíci v kšiltovkách, připadají mi normální, a tak udělám pár kroků vpřed. V kójích, které jsou dokola, je tma, a z té tmy se ozývají hlasy a podivné zvuky. Dvůr je nasáklý pachem vyvrhnutých vnitřností, kterých jsou tady kopy, stejně jako pařátů, po kterých běhali ještě nedávno domácí opeřenci. Syrové maso se porcuje uvnitř, v té příšerné tmě, ze které teď vychází krví potřísnění muži. V rukou svírají nože a mačety, kolem krku zástěru, ale moc jich není. A netváří se vůbec přívětivě. Civí na mě, ale to trvá jen malou chvíli, pak jako by se domluvili, vyloudí úsměv a zvou mě dál. Ale ještě před tím koukám směrem k hromadě mrtvých slepic, kde přímo v kalužině sedí podivuhodné individuum. Na sobě cáry hadrů, jeho drsný výraz zločince umocňuje kudla, kterou obratně svírají prsty jeho nohy.
Ještě není poledne a v ulici se už snáší mlha smíchaná se smogem. Lidé jsou zachumláni do teplých dek a přehozů a se svými nákupy posazenými na hlavě se proplétají na druhou stranu rušné ulice. Silniční doprava vázne. Troubení aut a klaksonů motorových rikš jasně vyniká. Troubí se na všechny účastníky provozu, kterými jsou i volně se procházející krávy, osli a smečky potulných psů. Nedá mi to a otočím se za chrlící sprškou nadávek. Patří chlapíkovi míjejícího povozu. Švihající oprať v jeho rukou pobízí poníka k rychlejší jízdě, protože ke skulině, která se před nimi vytvořila, se blíží další dva: motorkář a řidič děsně čudícího plecháče značky Tatu. Přednost má v Indii vždy ten rychlejší.
Z kotlů pouličních barvířů se line octem prosycená pára. Hlavní ulice je valící se dav s úsměvným výrazem tváře a křenícími se zuby, ale ty boční jsou na tom stejně. Lidí je zde tolik, že je nemožné je spočítat, stejně jako si představit, kde všichni vlastně bydlí. Ulice hyzdí polozborcené ruiny s odpadky a hromadami suti kolem dokola. Hloučky mužů v družných rozhovorech popíjejí v decilitrových skleničkách horké kafe nebo čaj. I já mám žízeň. U stánku si objednávám čerstvě vymačkaný juice z ovoce. Mladík přikyvuje, že rozumí, a na ručním mlýnku rozemílá ananas s banánem a granátovým jablkem. Pak šťávu ochutí špetkou soli a nalije do sklenice, do té s obtisky rtů zákaznika přede mnou. Na mou prosbu o nějakou čistou s klidem odpoví „ok“ a juice přelije do druhé, kterou vytáhl z tašky pod stolem. Když poslední hlt zmizí někde v mých útrobách, ze dna vyprázdněné sklenice se na mě směje modrozelená vrstva zapomenuté plísně… Tak hezký den!
- Prodejce ovoce autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2044/204316.jpg
- Pouliční barvíř autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2044/204318.jpg
- Tržiště ve městě Chakkibank autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2044/204315.jpg
- Kuchání slepic po indicku autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2044/204319.jpg
- Ulice v Chakkibanku autor: Kamila Kysučanová, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/21/2044/204317.jpg
