Přečetl jsem si v novinách takový hezký citát. Šéf anglického fotbalového klubu Fulham, pan Mohamed Al-Fayed se měl údajně vyjádřit: "Když chcete vyhrávat, musíte platit sto tisíc liber týdně hráčům, kteří umějí sotva číst a psát. Šílené, co?“
Na první pohled dokonce dalo by se říci, že je to konání stupidní. A dodat: a proč to tedy těm podle vás pologramotům platíte, drahý Mohamede? Chcete vyhrávat pro lásku ke kopané? Je-li to tolik vášnivý cit, nedá se nic dělat, tedy do něj investujte. Podívejte se, kolik jiní troubové nacpou do milenek! Nebo chcete vyhrávat proto, abyste mohl chodit světem, bít se po opičácku v prsa a vykřikovat: "Moji hoši zase zvítězili!”? Choďte, bijte se a vykřikujte. Nicméně počítejte s tím, že nadčlověčenství prostřednictvím druhých něco stojí. Možná ovšem, že chcete triumfovat ze zcela jiného důvodu: v mediálním světě pomatených hodnot se Vám šílené sumy, investované do špatně čtoucích a píšících kopálistů, kudysi zas vrací. A ve zvýšené míře. Bossové fotbalových velkoklubů do nich investují proto, že mají na to, aby si užívali drahého koníčka, či kvůli tomu, že mají magický vztah má dáti - dal velice dobře propočítaný. Tak ať nefňukají.
Nicméně peníze jsou to vážně pomatené. Podívejte: Welšan Craig Bellamy přestupuje z Liverpoolu do West Hamu United za 8 milionů liber. Ital Fabio Grosso z Interu Milán do Lyonu za 7 milionů eur. A Jorge Andrade, portugalský reprezentační obránce, z La Toruni do Juventusu Turín za ještě o dva miliony evropské měny víc. A to jsou ne nejvzácnější kousky na fotbalovém trhu. Poletují-li ve světové kopané takové částky, člověk český se musí až zasmát, dočte-li se, že pražská Slávia dokázala majstrštyk a získala útočníka Šenkeříka z tureckého Malatyasporu za 300 000 eur. Má po podobném zjištění a porovnání částek ještě smysl žehrat na to, jak na našich trávnících hráči běhají pomalu a nejsou schopni zpracovat si přihrávku ze dvou metrů? A bručet, že Premier League je po čertech jiná soutěž než Gambrinus liga? Inu, zvykněme si na to, že zdejší kopaná je cosi jako divize či okresní přebor vůči evropské a světové špičce. Že za dva šupy padesát nepořídíš to, co jiní za milión.
Je také logické, že místní fotbalisté, kteří v sobě najdou jakýs takýs talent, odcházejí za humna. Vandroval tak už český Honza. A Karel Havlíček Borovský kdysi deklamoval: "Kdo raděj doma jídáš buchty, než by si jinde zpíval z kruchty, tys bratr náš, ty jsi Kubík, hej hárum, hárum, mik, mik, mik!” Proč by mládenec, který tuší, že by z něj někde mohlo něco vyrůst a cosi za to kápnout, neměl rychle sbalit svých pět švestek a vyrazit hledat štěstí? Včetně těch nesrovnatelných peněz, samozřejmě. Bylo by přihlouplým vlastenčením (řečeno Havlíčkovou mluvou), nechat svoje kopačky zabořené až k utopení v bahně místní kopané.
Malér je samozřejmě v tom, že mnohé penízky za odchody schopných a talentovaných spadnou do kapsiček těch, kteří onen náš fotbalový marast vytvářejí. Uzavřený kruh: schopní odejdou ven, protože na ně nejsou peníze, a peníze nebudou, dokud schopní odcházejí, těmto šíbrům velmi vyhovuje. Částky, jež na něm vydělávají, nejsou, pravda, idiotské tolik, jako v kruzích pana Mohameda, ovšem stojí také za to, též by se na jejich výši v porovnání s cenou protihodnoty psychiatr vyřádil. Alespoň v našich poměrech. Proč tedy něco měnit?
Lze tedy předpokládat, že českou kopanou čeká stále větší upadání. Peníze v ní a za ní budou oproti světu malé, ale zdejší fotbalové bafuňáře a překupníky utěší. Kdo něco bude umět, požene se ven, byť to bylo do Polska, Dánska nebo Rakouska, tedy ve srovnání s námi žádných kopacích gigantů. Protože v zemích Koruny české poklesne konkurence, bude se hroutit i úroveň zdejších talentů. Nicméně na nějakou bundespodligu to pořád postačí. Tedy: hurá za ní! Hráč vydělá, jeho agent pobere a hodnostáři klubu nakonec také. Výsledkem bude, že i stav národního reprezentačního týmu stane se definitivně tristním. A nebude za to moci už žádný Brückner.
Jediné, čím se budeme moci utěšovat, bude to staré obrozenecké, co se s námi táhne už po staletí: jsme, pravda, společenství občas značně selhávající, začasté tvářící se menším, než ve skutečnosti je, zpravidla chudé, ale tento národ pronásledovaný všemi (dle nadšených národovců) či sám sebou (dle místních sebemrskačů) má prý jednu obrovskou úctyhodnou vlastnost, jest občanstvem písmáků a vzdělanců. Tedy peníze, které cizáci vydávají za naše hráče, nejsou dozajista vynaloženy na individua, která sotva umějí číst a psát, jak si stěžuje pan Mohamed Al-Fayed. A udržovat se v této víře můžeme dlouho, předlouho: vždyť komu z nás je dopřáno si s některým českým fotbalovým borcem dopisovat?
