Současný stav světa zaměstnává ekonomy, politiky, ekology a další odborníky až nadměrným přísunem životně důležitých problémů, které často snad ani nemají uspokojující řešení. Mezi jinými tématy se však v těchto dnech média i politici v naší republice věnují fotbalu. Ne proto, že by se konal nějaký význačný šampionát, kde bychom měli své želízko v ohni. Sotva domácí liga vstoupila do jarní sezony svým 1. kolem, už je tu pěkná vřava, na kterou zdatně zadělaly nové postupy o tom, komu patří zodpovědnost za pořádek na stadionech.
„Fandovsky“ jsem vyrůstal v přívětivém a poklidném vršovickém ďolíčku. Bohemka nepatřila nikdy mezi velké kluby a také její sportovní úspěšnost byla, řekněme diplomaticky, dosti proměnlivá (i když fotbal hrála vždycky nejlepší!). A tak jsem střídavě chodil na 1. ligu a střídavě na 2. ligu. Ta druhá byla svým způsobem dokonce příjemnější - návštěvnost byla ještě o něco menší, a tak bylo snadné a přirozené přecházet na libovolné místo na tribuny pro stojící, dokonce si i sednout na schody. Nebyl např. problém, aby se obsluha, roznášející pivo a preclíky, dostala ke všem. Neříkám, že občas z davu nezazněla na adresu rozhodčího hrubá slova, ale prostředí bylo celkově fotbalově důstojné.
Že má fotbal i jiné stránky, jsem se na vlastní kůži přesvědčil až v roce 1984 při svém pobytu v Londýně. Když jsem se tam vypravoval na ligový fotbal, musel jsem se smířit s tím, že si nemohu vybrat místo, kam bych si sám zašel, natož abych třeba o přestávce přecházel někam na jinou tribunu. Musel jsem si vybrat, s kterými fandy budu „zavřen“ do poměrně bytelné klece, a s kterými mě bude také po zápase policie - částečně koňmo - eskortovat do nejbližší stanice metra tak, abychom nepřišli do styku s druhým táborem příznivců. Vrcholem těchto zážitků bylo, když mi spolužáci chtěli udělat radost a koupili mi lístek na pohárový zápas UEFA Tottenhamu s Bohemians (pořád píšu o té pravé, ještě nerozdělené Bohemce, prostě o klokanech…).
Byl jsem nadšený, ale řádně jsem zchladl při jejich podmínce: nesmím fandit. Nechápal jsem to, ale nemohl jsem si přece nechat takovou příležitost ujít, a tak jsem slíbil. Svůj slib jsem porušil, ale zcela pochopitelně, když hrotový útočník klokanů v brejku spálil vyloženou šanci. Na můj ryze český povzdech (pravda, hlasitý a jadrný, s kterým se angličtina měřit nemůže) zareagovala skupinka domácích fanoušků velice popudlivě, navíc s okamžitým rozhlížením a pátráním, odkud se ozval výkřik příznivce „těch druhých“ (rozuměj „nepřítele“), takže jsem byl rád, že jsem se nenápadně ukryl v davu… Kdepak, anglický klid, sportovní fair play a gentlemanství ustoupily nejprve na britských ostrovech vášním, které fotbal rozdmýchává.
Fandění přišlo k soudu
Incident příznivců ostravského Baníku v Brně je již částečně vyřešen soudně - už padly tresty (snad až nečekaně tvrdé), je již také vyčísleno, kolik stálo nasazení policie (80 000 Kč). Není ovšem rozhodnuto, kdo to zaplatí. A není také jasné, jaká bude další praxe - budou mít i tato zcela jasně riziková utkání na starosti jen kluby a pořadatelská služba? Pan ministr vnitra Langer předvedl opravdu svižné, pěkně vytočené psychologické salto mortale, když s bezelstnou maskou sděloval, že vrátit nyní policii na stadiony, to by bylo uznáním, že ti výtržníci a raubíři vyhráli. Takže naše vítězství bude, když např. budeme prostřednictvím televizních obrazovek sledovat, jak oni výtržníci a raubíři vyvrátí ploty, vtrhnou na hřiště, převálcují chudáky pořadatele, možná cvičně proženou rozhodčího - ale bude to vítězství „těch slušných“. Zajímavé.
Zdá se, že ministr vnitra má pocit, že tuto záležitost bude moci řešit zásahy do vedení Českomoravského fotbalového svazu. Ten totiž Langerovy představy o činnosti ČSMF nenaplňuje. Bude určitě užitečné sledovat, jak se tento podle všeho dost ostrý střet bude vyvíjet. Bude vypovídat nejen o budoucnosti fotbalového života u nás, ale i o způsobech vládnutí, a také o tom, zda je možné mu úspěšně čelit.
Náznak řešení
Nevzpomínal jsem zde na dávné idylické doby jen ze sentimentu. Kdyby tomu tak bylo, vypomohl bych si vhodnou citací z děl páně Poláčkových, které neztrácejí svůj šarm a fotbalovou atmosféru líčí trefněji než tento příspěvek. Mířil jsem totiž k tomu, abych připomenul a zdůraznil, že v ceně vstupenky bývalo a také na ní vytištěno stálo: „1 Kčs na rozvoj mládežnické kopané“. To člověk prostě musel zaplatit, když chtěl vidět ligový zápas, i kdyby mu do mládežnické kopané nebylo vůbec nic. Navrhoval bych, čímž by odpadly tahanice, jestli policie k fotbalu patří a kdo to zaplatí, aby jako první krok při vypořádávání se s těmito neblahými jevy, které fotbalové zápasy začaly zkrátka zcela ústrojně provázet, aby se prodávaly vstupenky s poplatkem: „1 Kč na policii České republiky“. To by bylo samozřejmě pro ty kluby, jejichž fanouškové dosud nedělají velké problémy. A pak by to fotbalový svaz mohl aktuálně a tržně odstupňovávat. Řekněme: na Spartě a v Brně + 5 Kč, v Ostravě rovnou + 20 Kč.
Domnívám se, že by se tak i fotbalový svaz mohl dostat k užitečnější činnosti a odpadly by diskuze (se zapáchajícím přídechem politikaření), jestli má policie preventivně na stadionech a v jejich okolí být a zasahovat v případech nutnosti. A za čí peníze.
