Bohumil Kejř

Právě v tyto dny si připomínáme nešťastné a stále ještě nezhojené výročí arménské tragédie, kterou začalo smutné století genocid, které hrozí přelít se do století dalšího. Na výraz genocida jsme si již přivykli, a málem s námi už ani nezahýbá a neotřese. Stojí za to zmínit, že pochází od židovského učence a právníka Rafaela Lemkina (1900 - 1959), kterému se podařilo v roce 1941 uprchnout z Polska do USA. Po celý svůj život se snažil i u mezinárodních orgánů poukazovat na barbarské zločiny, jako první pak ve svém díle v době 2. světové války přišel s novotvarem genocida, když pojednával o tom, co arménský národ zakusil. „Zabití národa“ (z řečtiny) se tak stalo všeobecně srozumitelným označením pro masové hubení příslušníků buď konkrétního národa, nebo skupiny (z národnostních, náboženských, jazykových či rasových důvodů).

Jsou výročí a zvláštní dny, které si rádi připomínáme, které opravdu můžeme hrdě slavit. Máme je vyznačeny nejen v kalendářích, ale i ve své paměti. Jak to ovšem bývá, těch neslavných výročí, na která bychom nejraději zapomněli, je nesrovnatelně více. Jestliže jsme schopni pravdivé sebereflexe, tak si musíme připustit i ty události, které se odehrály dávno a daleko. I takové se nás totiž dotýkají.

Moudrý a vzdělaný klaun Jan Werich v jedné ze svých úžasných forbín své hlasité přemýšlení dovedl až k trefnému výroku: „Čas si vymysleli lidé, aby věděli, odkdy dokdy a co za to.“ Tento bonmot (ač se tomu tak v té době ještě neříkalo) postihuje lidskou potřebu mít čas blíže rozvržený. Lidé si ovšem čas nevymysleli, je to veličina, která nám byla dána, ve které se odvíjí naše existence. My ten čas umíme pouze dělit a měřit podle nejrůznějších kritérií, která mají ty nejpřesnější hodnoty (zlomky sekund), ale také minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky…

V letošním jubilejním roce Bible kralické, která po řadě různých vydání byla v roce 1613 naposledy vytištěna před bitvou na Bílé hoře a následnému potlačení podobných nekatolických aktivit, bylo již o tomto počinu pověděno a napsáno mnohé. Přesto se chci ještě vrátit a „vyzvat“ k návštěvě výstavy, která se poučeně zaměřuje na vznik a přínos tohoto jedinečného a vlivného překladu, který vzešel z nevelikého společenství Jednoty bratrské.

Výročí cyrilometodějské a připomínka upálení Mistra Jana Husa mají ještě jeden společný jmenovatel – 400 let od vydání Bible Kralické. V období značné nejistoty a s nadějí, že Jednotě bratrské bude přece jen přiznáno právo na samostatnou existenci vedle církve římsko-katolické a církve podobojí (husitské), snažila se Jednota přesvědčovat mnoha spisky o dobrém základě svého přesvědčení a vyznání. Proto také v roce 1535 dovezli dva páni z jejích řad do Vídně císaři Ferdinandovi I. jejich „Počet z víry a z učení křesťanského“, jak byl česky vydán následujícího roku.

Od úsvitu lidských dějin můžeme sledovat, jak se rodiny a kmeny posouvaly na nová území. Do nových příznivějších sídlišť, v nuceném ústupu před mocnějším sousedem, vyhnaní zlou přírodní katastrofou… Přesto již v minulém století nastartovaná zřetelná migrace obyvatelstva je jedním z výrazných projevů (a bolestí) současného světa. Důvody politické, ekonomické, ale také nouze o základní zdroje (např. vodu) jsou a budou hybateli lidských mas, které směřují do zemí, které zatím lépe zajišťují to, čeho se jim nedostává.

V jedné již pamětnické svižné písničce Olympicu se v refrénu opakuje fráze: "Já, já, já, jenom já; Já stačím si sám …" Co na tom, že jako název písničky se uvádí v podtitulu "Sobectví", a tak vzniká dojem, že se zde zpívá jen o určité a nikoliv příliš kladné lidské vlastnosti, která se pouze u některých narušených jedinců tak nevábně projevuje. Jako by takoví lidé byli výjimkou, od které se většina populace odvrací v přesvědčení, že my jsme přece jiní. My takto nejednáme, dokonce si o sobě ani takové věci nemyslíme! Ovšem ve skutečnosti, byť by se to třeba ani zvláštním sobectvím neprojevovalo, máme také ten pocit, že si stačíme sami, že máme dostatek moudrosti, vzdělání a životních zkušeností, abychom si poradili, abychom zvládali všelijaké situace, které nám život běžně připravuje a s kterými se musíme potýkat.

Shodou okolností jsem se ve stejné době, kdy se v říjnu 2012 konaly v naší zemi volby do Senátu a Krajských zastupitelstev, začal prokousávat obšírnou knihou (přes 700 stran), která neobvyklým postupem mapuje události padesátých a šedesátých let minulého století na osudech politických vězňů komunistického režimu a zejména na poznamenaných a pokažených životech jejich rodin. Není to záznam příběhu jediného konkrétního člověka či přesně definované jmenovité skupiny, ale pokus shrnout zkušenosti a události mnohých postižených vždy pod společný jmenovatel – namátkou: Zatčení; Výslech; Soudy; Prostředí lágru; Pomsta režimu manželkám zatčených, pomoc lidí; Návštěvy; Rozvody i vytrvání; Zavržení muklů příbuznými, Tlak na děti vězňů; Pozůstatky lágru v muklech; Na krutosti padesátých let se do jisté míry pozapomnělo. Proč? – celkově jsou v knize takových kapitol čtyři desítky.

Není vůbec od věci, že vánoční dobu provází celá řada světelných symbolů, zvláště pak blyštivé hvězdy nejrůznějšího provedení a svítivosti, které se například pokouší rozzářit šedivé kandelábry velkoměst, které nacházíme naznačené na vánočních balících papírech a taškách, které jsou i jakousi korunou vánočních stromků a které nechybí ani mezi formičkami na vykrajování svátečního pečiva.

Letošní státní svátek 17. listopadu byl svědkem nejrůznějších setkání, manifestací, vzpomínek, oslav. Nejen státní představitelé, ale i celá řada obyčejných lidí si připomínala události 17. 11.1989 a převládala u nich vděčnost za to, že se ten starý režim zhroutil a bylo možné začít nejen svobodněji dýchat, ale i svobodně myslit, mluvit, jednat. Na druhou stranu se však také toto výročí stalo příležitostí vyjadřovat své znepokojení nad tím, kam se naše společnost od té doby posunula, jak velká očekávání zůstala nenaplněna, jak ztráta sociálních jistot zahnala mnoho našich spoluobčanů do úzkých, jak se kumuluje zhnusení z nejrůznějších kauz, z bezostyšnosti nejrůznějších vrcholných politiků, selhávání soudní moci … Ale neopakujme to, co lidé v této zemi příliš dobře znají.

Ačkoliv tento příspěvek bude převážně pojednávat o hrůzách, které pasovská vojska v Praze způsobila a zapříčinila, a jak se s tím až dodnes nejednoznačně vyrovnáváme, přece by nebylo správné přeskočit i to příznivější, co nás s bavorským starobylým a půvabným městečkem Pasovem spojuje.

Je obtížné pokusit se napsat trefně o něčem, co se opravdu revolučně mění, kdy každou hodinou nastává nová situace – a autor si musí být vědom, že při uveřejnění úvahy už to bude nejspíše dost jiné, než když o těch záležitostech uvažoval a psal… A přece se chci dotknout toho, co jistě na mezinárodním poli poutá naší pozornost, a co by mohlo mít ještě větší vliv, než se nám nyní zdá. Od posledních lednových dnů jsme sledovali, jak v arabských zemích dochází k demonstracím, protestům, pokusům o svrhnutí vlád. Dochází i k ozbrojeným střetům, střelbě, zraněným, mrtvým, v ulicích jsou tanky. Šíří se obavy, jak se to teď aktuálně dotkne např. turistů, zda je pro ně v těchto oblíbených destinacích bezpečno či nikoliv. Tunis, Egypt, Jemen, Alžír…

Letos v červenci jsme si připomínali (i na portálu ČT 24) pěkně kulaté 600. výročí snad největšího středověkého ozbrojeného střetu, který známe jako "Bitvu u Grunwaldu". Byla mezi Poláky a Litevci na jedné straně – a proti nim stál řád německých rytířů. To byly tedy ty dvě fronty, které měly spolu spor až tak veliký, že se zhmotnil v nebývalé řeži. Nutno připomenout, že obě strany si najímaly žoldnéře, tedy placené vojáky, a tak tam bojovali i Maďaři, Španělé, Tataři – ale také Češi – a to na obou stranách. A mezi nimi byl i Jan Žižka, pozdější vůdce husitského vojska. Asi jsme si většinou představovali, že bojoval po boku Poláků (čímž by byla hezky podtržena slovanská vzájemnost), popřípadě že už tam byl zárodek jeho pozdějších bitev s křižáky, kteří k nám přicházeli zvláště z německých zemí. Poněkud nás znejistil názor, že mohl bojovat na straně německých rytířů, dokonce se objevila zpráva, že na to jsou důkazy. S těmi jsme však dosud seznámeni nebyli…

K náramnému uspokojení většiny české pracující veřejnosti je vděčně přijímáno, že dochází k příjemné kumulaci dvou státních svátků, zvláště když se povede, jako letos, že se přivinou k víkendu. A hle, jsou tu na počátku léta čtyři volné dny! A když se náležitě vydaří i počasí, pak je spokojenost v národě veliká. A asi leckomu uniká, co si těmito obzvláštními dny připomínáme…

Radostné a nadějné poselství velikonoční neděle má poměrně dlouhou a zevrubně popisovanou předehru, která se rozprostírá od Ježíšova vjezdu do Jeruzaléma (Květné neděle), přes jeho zrazení, zajetí, souzení, až po jeho ukřižování. Mezi tím se odehrává řada výslechů a soudů, mučení a ponižování. Nejvýznačnější autorita, která má v jeho případě rozhodující slovo, je římský prokurátor Pontský Pilát. Jedině on má právo propustit nebo odsoudit na smrt. Ačkoliv je z historie znám jako nesentimentální pragmatik a navíc kruťas (prof. Josef Obr jej charakterizuje: „Povahy byl neústupné, tvrdé, proti židům zaujat; náboženských citů židovských nešetřil“), rozpakuje se Ježíše odsoudit. Neshledává na něm žádnou vinu, kvůli které by měl zemřít. Ovšem žalobci jsou jiného mínění. Podle jejich přesvědčení ten rabbi z Nazaréta má netolerovatelné ambice – královské i božské. A tak tvrdě vyžadují Ježíšovu krev.

Přiznám se, že jsem opět po několikáté zaváhal, zda jsem se neocitl omylem na zcela jiných internetových stránkách, když jsem na webu ČT24  narazil 3. 3. 2010  na zprávu "Obscénnost za obscénnost„, která vychází z happeningu v texaském San Antoniu, kde na tamní univerzitě několik studentů nabízí věřícím, že jim výměnou za jejich bible dají svoji literaturu – totiž pornografii. Než se budu zabývat obsahem oné studentské akce a její přiměřenosti, musím konstatovat, že na portál ČT24 chodím s očekáváním, že se tam setkám s těmi nejzákladnějšími a užitečnými zprávami a potřebnými informacemi. Možná že za pomoci takovýchto článků o neobyčejných příhodách stoupá sledovanost těchto stránek, nicméně totéž se nedá říci o jejich potřebnosti a užitečnosti. A vlastně ani vyváženosti. Dnes a denně např. v celém světě rozdávají členové Mezinárodního svazu Gedeonů na školách bible a Nové zákony, aby tak pomáhali při šíření známosti Kristova evangelia. Podnikají tuto činnost s vědomím, že nabízejí něco, co může mladým lidem opravdu v životě pomoci, ovšem to není mediálně úderné téma. Takže raději “Obscénnost za obscénnost".

Nelze tvrdit, že by návštěvníky výstav, galerií a nejrůznějších instalací občas nepřekvapily obrazy, sochy a jiné artefakty jak svými neobvyklými tématy, tak neotřelými způsoby zpracování a experimentálními technikami. Do jisté míry je potřeba dopředu s tím počítat a být připraven, že na nás vybafne něco, co je buď slepým výstřelkem, nebo zatím nezažitou předzvěstí nového výtvarného vyjadřování. Jeví se proto nepřiměřené, používám-li označení „zvláštní podívání“ pro expozici, která se věnuje dávné minulosti a vystavované předměty pocházejí z let 1380 – 1620. Přece si však stojím za tvrzením, že dojem z připravené expozice byl opravdu mimořádný – a rád bych svůj postoj také vysvětlil.

Letošní Vánoce odvanuly jako namodralý dým neduživě dohořívajících svíček, pomalu začnou opadávat jehličky přírodních stromků, jiskřivý mráz i očistný sníh to stačily zabalit ještě před Štědrým dnem, a nad krajinou, která byla svědkem velice rušných a hektických dní, se rozhostí posváteční klid a mír… Nákupní běsnění se zhroutilo do otupělé nečinnosti, nadměrečnými porcemi krutě prověřované lidské útroby si již nežádají dalších kulinářských zážitků, napjaté očekávání, zda dárky naplní představy, se již dočkalo vyřešení.

Není to zase až tak dlouho, co odstoupivšího Martina Bursíka naléhavě žádali jeho příznivci výzvou: „Martine, vrať se!“ - aby jmenovaný přehodnotil své rozhodnutí, opět vstoupil na své bývalé místo a znovu se ujal funkce, kterou zastával. Obsah zmíněného dokumentu není obecně známý, nicméně sám jeho titul je dostatečně výmluvný. Možná opravdu není v současné Straně zelených osobnost s takovými zkušenostmi z exekutivy, ani nikdo další, kdo by lépe prosazoval zelený program. Nicméně jsem v uplynulé době nabyl dojmu, že Martin Bursík byl šetrnější k životnímu prostředí než ke spolustraníkům, kteří s ním nedrží stejnou linii; že má jasněji o trvale udržitelném rozvoji naší planety než o tom, jak udržet kredit své strany; že má představu o hospodárném nakládání se surovinami, ale neumí udržet hlasy, které tato strana před lety získala.

Již poněkolikáté jsme svědky hlasitých reakcí, které se staví proti úmyslu vybudovat v některém z našich měst muslimskou mešitu. Od července je míček /opět/ na straně města Brna. A sotva se objeví nějaká obdobná zpráva, vzedme se vlna vyjádření a protestů. Je skutečně neobvyklé, že by na nějakou novinu během pár dnů napsalo své vyjádření přes 200 korespondentů, jako se stalo v tomto případě. Pravda, o úrovni některých těch reakcích lépe pomlčet, ale samotná spontánnost o něčem podstatném vypovídá. Totiž o mínění naprosté většiny našeho národa, který se jinak moc o duchovní a náboženské otázky nezajímá, ale který dost unisono prohlašuje na adresu muslimů: nechceme vás tady!

Jsme v naší společnosti svědky jevů, které nás děsí - a k nim patří na mohutnosti nabývající extremistické hnutí, které shledává vinu za to, že existují nějaké problémy, na těch druhých. Především na těch jiných - a je jedno, jak je pojmenovávají. Jejich snaha o řešení situace, o urputné prosazování vlastního práva, ta opravdu podkopává naději na poklidné soužití s těmi, kteří jsou okolo nás. Je zřetelné, že nebezpečí, které hrozí od těchto radikalizujících se lidí, není možné podceňovat. Je proto dobře, že se na tuto oblast chce zaměřovat i současná vláda - a asi to zůstane neblahým dědictvím i pro všechny následující nejvyšší představitele moci.

Potěšilo mě, že nejen internetový portál ČT24, ale i Události a komentáře přinesly v minulém týdnu zprávu o dokončení nového dalšího překladu bible do češtiny. Nejen tento samotný počin zasluhuje ocenění, ale je také příjemné, že se do zpravodajství médií dostalo celkem obšírné oznámení. Vyniká to zvláště v době, která má svá velká témata - jednání o řešení situace, kde ve velmi nevhodnou dobu byla vyslovena nedůvěra vládě, kdy české předsednictví EU pořádá závažná setkání s evropskými lídry, kdy je v živé paměti návštěva amerického prezidenta Baracka Obamy.

Ačkoliv jsou uznávány dokonce dva Dny učitelů, ve většině českých kalendářů není pro jistotu uveden ani jeden - zdá se, že už je těch svátků a významných dnů až až. Ale i když nemáme tento den zvláště zdůrazněn, není od věci si jej připomenout a trochu se i nad některými souvislostmi zamyslet.

Současný stav světa zaměstnává ekonomy, politiky, ekology a další odborníky až nadměrným přísunem životně důležitých problémů, které často snad ani nemají uspokojující řešení. Mezi jinými tématy se však v těchto dnech média i politici v naší republice věnují fotbalu. Ne proto, že by se konal nějaký význačný šampionát, kde bychom měli své želízko v ohni. Sotva domácí liga vstoupila do jarní sezony svým 1. kolem, už je tu pěkná vřava, na kterou zdatně zadělaly nové postupy o tom, komu patří zodpovědnost za pořádek na stadionech.