Moudrý a vzdělaný klaun Jan Werich v jedné ze svých úžasných forbín své hlasité přemýšlení dovedl až k trefnému výroku: „Čas si vymysleli lidé, aby věděli, odkdy dokdy a co za to.“ Tento bonmot (ač se tomu tak v té době ještě neříkalo) postihuje lidskou potřebu mít čas blíže rozvržený. Lidé si ovšem čas nevymysleli, je to veličina, která nám byla dána, ve které se odvíjí naše existence. My ten čas umíme pouze dělit a měřit podle nejrůznějších kritérií, která mají ty nejpřesnější hodnoty (zlomky sekund), ale také minuty, hodiny, dny, týdny, měsíce, roky…
Je mi záhadou, proč mnozí lidé spojují předěl letopočtů s nějakými zvláštními nadějemi a očekáváními; vždyť je to jen naše počítání, které by mohlo začínat kdykoliv jindy, dříve či později, ale je těžké si představit, že by jakákoli změna v kalendáři mohla přinést něco nového. Nový rok prostě je jen další rok našeho života (a buďme za něj vděčni!), nicméně ponese s sebou to, na co bylo zaděláno již v letech předchozích, a nebude v zásadě nový ve smyslu jiný, natož dokonalejší. I když – kéž by! Jistě bychom to s ulehčením uvítali, ale moc na to nespoléhejme.
V každém případě jsme však nuceni brát změnu letopočtu vážně. Když nic jiného, pro mnohé z nás je rok daňovou jednotkou, což vede k bilancování, jak jsme v uplynulé době uspěli nebo neuspěli, případně k odhadům, jak se pro nás asi bude vyvíjet ten rok následující. Díky řadě výjimečných osobností, které u nás prošly Prognostickým ústavem, má tento obor v našich zeměpisných šířkách celkem příznivé renomé. I když prognostika opatrně nedefinuje, co se stane, ale jen co by se případně stát mohlo.
Nicméně řada věcí je asi nepředpověditelných. Alespoň jsme před rokem 2008 nezaslechli hlasy, které by varovaly před tím, co jsme zvyklí označovat jako „ekonomická krize“. Možná někde slabě zaznívaly, ale my jsme byli ochotni naslouchat jen optimistickým předpovědím; ujišťování, že je možný stálý růst; že všechny případné krize je lidstvo schopno vbrzku vyřešit. Nechci zlehčovat dopady krize do života mnoha našich spoluobčanů, kteří např. přišli o práci. Není jistě pro mnohé podniky snadné se vyrovnávat s propadem trhu pro své výrobky a služby, a to má dalekosáhlý dopad i na množství finančních prostředků, které pak má k dispozici stát pro mandatorní i jiné výdaje. Ale jak podstatné jsou tyto věci pro to, jak nám je, jak se cítíme? Poznáme na kvalitě svého života, jestli bude místo prognózovaného meziročního růstu HDP v roce 2014 2,1 % ve skutečnosti 2,3 %? Budeme skutečně mnohem šťastnější a spokojenější?
Jestli nedojde k nějakým netušeným zvratům a událostem, mají hospodářské předpovědi své opodstatnění a určitou míru spolehlivosti. Žijeme ale ve světě, který je z velké části nepředpověditelný, případně je nesmírně těžké až nemožné proti tomu dělat dostatečně bezpečná opatření. Nemyslím jen na vrtochy počasí (které se již pomalu stávají normou), ale spíš na neodhadnutelné činy jednotlivců či relativně malých skupin, které dovedou opravdu zásadně poznamenat širokou společnost, nejen v tom, jak se cítí a co vnímá, ale co se týká třeba i otázek politických, hospodářských a v neposlední řadě i bezpečnostních, se všemi důsledky pro svobodu jednotlivých lidí.
Při uvědomění si rizika nezaručitelnosti ani těch nejfundovanějších předpovědí, nejen do daleké budoucnosti, ale i „pouze“ pro rok 2014, však zas až tak zklamáni nejsme. Ano, na něco se chystáme, něco plánujeme, podle svých znalostí situace odhadujeme, co by se asi mohlo stát – ale přece nejsme pouze chladně kalkulující bytosti. Máme také své touhy a sny. Docela pochybuji, že by právě silvestrovská noc byla tou nejpříhodnější chvílí pro snění, obvykle nám hlasité petardy a záře ohňostrojů nedovolí oka zamhouřit, natož poklidně snít. Jenže naše sny přicházejí obvykle ve (skoro) bdělém stavu. Prostě máme představy, co by mělo být, jak by to mělo být. Co by se nám líbilo, co by nám přineslo radost a štěstí. Pokud mohu mluvit za sebe, pak se přiznávám, že nikdy v mých snech nebylo, že by růst HDP zázračně poskočil vzhůru o několik procent! Ale že náš život bude radostný a spokojený, ano, o tom člověk sní patrně docela často. A obvykle si to spojuje s nějakými svými personálními „milníky“ – když dodělám…, když získám…, když budu mít…, když ten či ta se mnou bude mít lepší vztah…, když si budu moci dovolit…
Jenže častokrát jsme si ověřili, že ani uskutečnění našich snů nám nepřináší to vysněné štěstí. V jedné písničce americké skupiny Eagles, ke které se rád vracím, se zpívá: „What can you do when your dreams come true and it's not quite like you planned?“ (volně přeloženo: „Co uděláš, když se tvé sny splní, a nebude to takové, jak sis představoval?“). Pravda, ta písnička původně míří na intimnější sféru lidských vztahů, ale její sdělení je univerzálnější. Postihuje fakt, že snění je asi příjemnější než to, co se pak opravdu stává, jak se cítíme ve skutečnosti, byť se blížila tomu, co jsme si původně přáli a o čem jsme byli přesvědčeni, že nám přinese spokojenost a velkou radost.
Přesnost lidských předpovědí budoucího času a vývoje je do značné míry nespolehlivá. A naše sny jsou sice krásné, ale obvykle bývají krásné jen v té fázi snění a očekávání, když se člověk těší, když vyhlíží. Možná je tím nejlepším řešením pro nadcházející rok 2014 střízlivý pokyn apoštola, který křesťanům v Galácii píše výzvu: „A protož dokudž čas máme, čiňme dobře všechněm“ (ještě v souvislosti se 400. výročím kralického překladu bible jsem se ten výrok opovážil uvést v tomto archaickém, ale stále půvabném znění). Není moc důležité, jaký rok právě píšeme, podstatné je, že zatím stále ještě máme čas (byť se to modernímu uspěchanému štvanci jeví neskutečné), že tikot vesmírných hodin se ještě nezastavil a že i my vstupujeme do dalšího roku, ve kterém bude probíhat náš život. Nad prognózy a sny je uskutečňování dobra pro všechny v reálném čase. To je něco podstatného, co může ovlivnit radost a spokojenost lidí kolem nás, ale i nás samých.
Přejme sobě, ať si ten rok 2014 – pokud to záleží na nás – uděláme opravdu dobrý!
