Je obtížné pokusit se napsat trefně o něčem, co se opravdu revolučně mění, kdy každou hodinou nastává nová situace – a autor si musí být vědom, že při uveřejnění úvahy už to bude nejspíše dost jiné, než když o těch záležitostech uvažoval a psal… A přece se chci dotknout toho, co jistě na mezinárodním poli poutá naší pozornost, a co by mohlo mít ještě větší vliv, než se nám nyní zdá. Od posledních lednových dnů jsme sledovali, jak v arabských zemích dochází k demonstracím, protestům, pokusům o svrhnutí vlád. Dochází i k ozbrojeným střetům, střelbě, zraněným, mrtvým, v ulicích jsou tanky. Šíří se obavy, jak se to teď aktuálně dotkne např. turistů, zda je pro ně v těchto oblíbených destinacích bezpečno či nikoliv. Tunis, Egypt, Jemen, Alžír…
Shodou okolností byla ve dnech, které se kryly s počátkem těchto nepokojů, publikována zpráva z výzkumu americké organizace Pew Forum, která se zabývá náboženstvím a veřejným životem. Uvádí čísla, se kterými jsme byli seznamováni již dříve, nebo která jsme mohli alespoň rámcově odhadovat sami – že totiž celosvětově je největší nárůst populace mezi muslimy. Přesněji pověděno, zatímco před dvaceti lety žilo na světě 1,1 miliardy muslimů, za dvacet let jich bude prý asi dvakrát tolik a budou tvořit více než čtvrtinu obyvatel Země. Muslimská populace poroste hlavně díky relativně vysoké porodnosti, velkému počtu muslimů v reprodukčním věku a prodlužování průměrné délky života – tolik podle zveřejněných údajů. Nejde však jen o čísla, jde o důsledky tohoto posunu.
O trendu nárůstu mladé populace v islámských zemích a o tom, co by to mohlo znamenat, už ovšem téměř před 20 lety psal americký politolog Samuel P. Huntington ve své velice poučené a důkladné knize Střet civilizací (1993), kde nepodával pouze dost pronikavý vhled do světového dění po studené válce, ale kde ukázal i na zdroje možných budoucích problémů. Těmi nemusí být jen možný „střet civilizací“, ale Huntington upozorňoval i na skutečnost, že velice početné davy mladých lidí v islámských zemích mohou být zdrojem silného neklidu. Jejich chudoba, nemožnost se uplatnit, se mohou stát důvodem nespokojenosti, frustrace, a potencionálním zdrojem velkých bouří. A my, poučeni hospodářským vývojem (či spíše poklesem) posledních dvou let, si dokážeme představit, jak se životní situace miliónů lidí stala ještě svízelnější, až je to přivádí k nějaké akci.
Jistě je pochopitelné, že i v době ekonomických úspěchů by mělo např. obyvatelstvo Tunisu a Egypta svým vládám co vyčítat. Ale nejsem přesvědčen, že příčina vzniklých protestů a touhy po změně byla vedena především přáním po větší demokracii, po zřetelnějších politických svobodách, po spravedlivějším rozdělování zisků těchto zemí. To by snad bylo i řešitelné. Co je hůře řešitelné je ono prudké kynutí tamní populace, která nemá moc velkou životní naději.
Ano, už u nich začalo to, co bylo tušené, z čeho byly důvodné obavy. Už to tam začalo – a je otázka, kam se nepokoje dále rozšíří a nakolik to ovlivní i okolní svět.
