Letošní Vánoce odvanuly jako namodralý dým neduživě dohořívajících svíček, pomalu začnou opadávat jehličky přírodních stromků, jiskřivý mráz i očistný sníh to stačily zabalit ještě před Štědrým dnem, a nad krajinou, která byla svědkem velice rušných a hektických dní, se rozhostí posváteční klid a mír… Nákupní běsnění se zhroutilo do otupělé nečinnosti, nadměrečnými porcemi krutě prověřované lidské útroby si již nežádají dalších kulinářských zážitků, napjaté očekávání, zda dárky naplní představy, se již dočkalo vyřešení.
A po tom všem horečnatém shonu, jednoroční nárazové korespondenci a usilovném eSeMeSkování nadešel čas odpočinku, zažívání, zklidnění, a když ne přímo míru, tak alespoň snad na víc jak na půl roku zcela specifické příměří… Kdyby to tak platilo o všech sporech!! I u těch podstatnějších! Ale žel, mnohé poběží dál; mám však naději, že na nějaký čas utichne alespoň hřmot nesmlouvavých provolání a křečovitého vzedmutí, které v předvánoční době bylo možno slyšet na podporu akce „Zachraňte Ježíška“, která mimo jiné již opakovaně probíhala jako vcelku podporovaná internetová petice, snad se dokonce kvůli ní sešla nějaká demonstrace. Stojí za tím lidé, kteří mají pocit, že se vytrácí atmosféra vánoc, která se vytvářela po dlouhá staletí v naší zemi – málem že už posvěcená tradice lidových betlémů, rádoby kodifikovaných představ, kdo že to přináší dárky, doba typická výzdobou, určitými krajovými jídly, koledami, zvyky… nálada jistě slavnostní, milá, vstřícná, prostá ale srdečná.
A odhodlanými obhájci takových tradičních „domácích“ vánoc jsou lidé, kteří se domnívají, že toto kouzlo českých vánoc zašlape paťavá noha poněkud obézního Santa Klause, komerčně sice úspěšného, možná i trochu sympatického dobrosrdečného tlouštíka, který vypadá, jako by byl neustále dobře naladěn pečlivě dávkovanými veselými kalíšky moku, který i zahřeje… ale jinak to je postava značně neromantická, barvotiskový dědula, kterého s bílým plnovousem a červeným oděním s toutéž čepicí, bíle lemovanou, může zahrát kdokoli…
Ano, my na jednu stranu chápeme, že tak malý národ, jako je náš, se cítí poněkud ztracen v tom moři cizích vlivů a že si touží uchovat to své, k čemu se sentimentálně vrací, a že nějak nechce, aby pominulo to, s čím vyrůstal, co provázelo jeho dětství. To není lichá obava. Ale je poněkud úsměvná, protože se o ní zasazují ti lidé, kteří nějak nepochopili podstatu vánoc – svátku narození Božího syna Ježíše, který přišel, aby nás zachránil. Proto jeho „zachraňovat“, to je opravdu naprosté nepochopení, o co o vánocích jde – ne o náladu, zvyky, ale slavení velikého daru. Že takovou petici podepsal i jeden z čelných představitelů nejmenované křesťanské strany vypovídá buď o jeho nezřízeném smyslu pro absurdní recesi (který tedy až do těchto dob velice úspěšně skrýval), nebo to, že nepříliš srostl s ideovými základy své strany…
Nejsem příliš statečný a optimistický člověk, ale já bych si o „Ježíška“ tedy starost nedělal (na okraj dodávám, že křesťané tuto zdrobnělinu nepoužívají, protože Ježíš byl od svého narození Zachráncem, nemusel k tomu nejdříve dorůst, vyškolit se, něco si osvojit. Tato zdrobnělina se asi v našem jazykovém prostředí prosadila vlivem německé barokní zbožnosti, kdy jsme se od Jesulein dostali k Jezulátku a pak i k Ježíškovi). Opakuji, o „Ježíška“ bych si starost nedělal! Vždyť si stačí vzpomenout, jak v dřívějších nesnadných a nevlídných dobách správně slavily vánoce ty rodiny, které věděly, o co o Vánocích jde, i když byly kolkolem okupovány zase dědou Mrázem, což byl ovšem jiný import. O co si právě ale máme dělat starost, aby se nám jakékoliv vánoční zvyky, byť sebekrásnější a sebečeštější, nestaly důležitějšími než to, co nám chtějí Vánoce sdělit, z čeho se máme radovat – a co máme připomínat i těm, kteří jsou kolem nás.
Přiznávám na svou poněkud omšelou čest, že bych dost váhal, zda-li podobné zamyšlení mohu nabídnout tak serioznímu médiu. Ale když jsem v nedávné době v Událostech slyšel připomínat poměrně dost obšírně narozeniny Boba a Bobka, trvalým bytem v klobouku kouzelníka Pokustóna, a když se v témže pořadu objevila podobná upomínka na kreslený seriál Simpsonovi, jehož aktéři rozhodně nemohou sloužit na žádné straně oceánu za vzor občanských ani lidských ctností (aniž bych popíral, že jedno i druhé jsou dílka svěží a že jsou jistě známější, zábavnější, a tudíž i vlivnější než kdovíjaká klasická a ušlechtilá beletrie), pak zcela jistě je vhodné vyjádřit se i k té zmiňované válce, u níž však na několik měsíců utichnou zbraně, neb nebude o koho a za koho bojovat, když se Ježíšek i Santa Klaus úspěšným manévrem stáhli do neznámých pozic a máme od nich na dlouhou dobu klid. Sladký povánoční čas klidu a míru… a ať nám jej nekazí žádní noví bojovníci o jejich pravdy a názory.
