Jsme v naší společnosti svědky jevů, které nás děsí - a k nim patří na mohutnosti nabývající extremistické hnutí, které shledává vinu za to, že existují nějaké problémy, na těch druhých. Především na těch jiných - a je jedno, jak je pojmenovávají. Jejich snaha o řešení situace, o urputné prosazování vlastního práva, ta opravdu podkopává naději na poklidné soužití s těmi, kteří jsou okolo nás. Je zřetelné, že nebezpečí, které hrozí od těchto radikalizujících se lidí, není možné podceňovat. Je proto dobře, že se na tuto oblast chce zaměřovat i současná vláda - a asi to zůstane neblahým dědictvím i pro všechny následující nejvyšší představitele moci.
Je podivným úkazem, že v době, kdy státní hranice přestávají na našem kontinentě v podstatě existovat, kdy téměř všechno - zboží, služby, kultura je globálního charakteru, pro mnohé otázka národnostní získává na důležitosti. Ovšem často jen v jakémsi exkluzivním pojetí, s kým žít ve společném státě zaručeně nechceme, i kdyby se nám to mělo hrubě nevyplatit.
Na první pohled je patrné, že Evropská unie prochází vážnými starostmi sama se sebou. K politování musíme doznat, že nevíme, zda jsou to jen přirozené potíže růstu, které ústrojně patří ke všemu, co se rodí, roste, vzmáhá - anebo jsou to již příznaky organismu, který překročil svůj vrchol a nyní zažívá svůj konec a rozklad? Nevíme. Objevují se všelijaké diagnózy i návrhy léčebných postupů. Jedním z nich je představa, že Evropská unie potřebuje posílení centrální moci, že je třeba stáhnout více ty rozdílné státy do jednolitějšího útvaru.
Ano, objevují se všelijaké snahy a pokusy, jak udělat život na evropském kontinentě snesitelnější, jak odstraňovat i staré a skutečné důvody pro vzájemnou odtažitost, nedůvěru, výčitky. A tyto věci nepřekoná žádné byrokratické uspořádání, žádná rychlá řešení extremistů, ale lidské postoje, které budou vedeny snahou po pokojném a laskavém soužití. Moudře (jako už tolikrát) pověděla před několika dny paní Jiřina Šiklová v rozhovoru pro toto médium: „Tento národ vyrostl na občanské aktivitě a občanských společnostech.“ Sluší se tedy tyto občanské aktivity a jejich nositele připomínat, i když to není mediálně nikterak přitažlivé.
V pátek 12. června 2009 byla ThDr. Jiřímu J. Otterovi, v souvislosti s jeho devadesátými narozeninami, předána cena Zlaté srdce pro Evropu, kterou uděluje Kruh přátel česko-německého porozumění. Tuto cenu založil Dr. Walter Kotrba, spoluzakladatel zmíněného Kruhu, a je každoročně propůjčována dvěma až třem osobám, které se výrazným způsobem zasloužily o porozumění mezi Čechy a Němci. Panu J. Otterovi předal ocenění německý předseda Kruhu pan H. Böttscher při velice přátelské a důstojné slavnosti, na které v pražském kostele u Martina ve zdi zazněla celá řada pozdravů, hudebních příspěvků a také projev čerstvého nositele zmíněného ocenění.
ThDr. Jiří J. Otter je dodnes, navzdory svému věku, velice pilným a zdatným spisovatelem, jehož knihy vycházejí česky i německy. Na počátku to byly jen knižně vydávaní průvodci po reformačních památkách v Praze, které psal pro své přátele, literární činnost však narůstala. Bylo by možné uvádět jednotlivé publikace, které se dotýkají především vztahu Čechů a Němců, národů, které žily po staletí ve velmi těsném sousedství, ale také za mnohdy značně napjatých vztahů. Právě na tomto slavnostním shromáždění byla představena i německá verze jeho knížky „Za mřížemi a ostnatými dráty“. Nad poselstvím těchto literárních počinů však daleko výmluvněji působí okolnost, že Jiří Otter sám prošel německými koncentračními tábory (kde byl i jeho otec), byl např. i v Dachau, a přece dokázal ve svém srdci tyto hrůzy překonat, nežije s ubíjejícími pocity křivdy a nenávisti, ale zasazuje se o lepší vztahy mezi těmito národy.
Ve své promluvě na slavnostním večeru řekl mj. i tato slova: „Žijeme v době, kdy mnoho lidí v našem světě má nemocnou duši, ale nechtějí si být toho vědomi. Už spisovatel Franz Kafka upozorňoval na začátku minulého století na nejistotu v duši moderního člověka. A ta, následně, po období dvou dusivých totalit, jakoby otupila lidská svědomí a vedla k hédonisticko - pesimistickému pojetí života: 'Užij si, jak můžeš, stejně umřeš!' Proto jsem se snažil po celý svůj život raději napomáhat ke zlepšování společenských vztahů, a to posléze i mezi Čechy a Němci. A byl jsem rád, když jsem po změně režimu v našem státě našel stejné úsilí i v Kruhu přátel česko-německého porozumění.“
Může se objevit ještě mnoho návodů jak Evropu zorganizovat, předpisy a normy, jak by měly vypadat i vztahy mezi jejími jednotlivými členskými státy. Ale tam, kde lidé nebudou mít v sobě alespoň odlesk Zlatého srdce pro Evropu, tam budou všechny snahy marné. A platí to i o všech formách mezilidského soužití.
