Letošní státní svátek 17. listopadu byl svědkem nejrůznějších setkání, manifestací, vzpomínek, oslav. Nejen státní představitelé, ale i celá řada obyčejných lidí si připomínala události 17. 11.1989 a převládala u nich vděčnost za to, že se ten starý režim zhroutil a bylo možné začít nejen svobodněji dýchat, ale i svobodně myslit, mluvit, jednat. Na druhou stranu se však také toto výročí stalo příležitostí vyjadřovat své znepokojení nad tím, kam se naše společnost od té doby posunula, jak velká očekávání zůstala nenaplněna, jak ztráta sociálních jistot zahnala mnoho našich spoluobčanů do úzkých, jak se kumuluje zhnusení z nejrůznějších kauz, z bezostyšnosti nejrůznějších vrcholných politiků, selhávání soudní moci … Ale neopakujme to, co lidé v této zemi příliš dobře znají.
V onen významný den, totiž v sobotu 17. 11., se večer v Baráčnické rychtě na Malé straně konala ještě zvláštní dvojnásobná narozeninová oslava. Tím prvním důvodem byla oslava čtyřicetileté existence Hucul Clubu, tedy spolku nadšenců, kteří od roku 1972 usilovali o záchranu již vymírajícího plemene huculských koní. A tím druhým důvodem byla narozeninová „párty“ v předvečer 87. narozenin Otakara (Ralfa) Leiského, který mnohé přítomné překvapil svou svěžestí tělesnou i intelektuální a rétorickou. Nezasvěcený čtenář by se mohl podivovat, jak se k sobě hodí koňské a lidské výročí? Nuže, bez Otakara Leiského by nebyl Hucul Club a patrně už ani huculští koníci, které toužil zachránit a zachovat i za cenu velkého vlastního nasazení. Toto plemeno totiž pochází z Podkarpatské Rusi, která kdysi patřila do „našeho“ Československa a Otakar Leiský si předsevzal nadále je chránit a najít pro ně uplatnění v moderním světě, aby nebylo chováno jen jako exponát zoologických zahrad.
Že Hucul Club slavil, to ukazuje, že se původní záměr podařil. Nejen že se huculští koníci mají čile k světu například na své domovské farmě na Zmrzlíku na okraji Prahy, ale také v mnoha soukromých chovech, kde přinášejí radost svým majitelům (a asi zvláště jejich dětem). Také záměr huculského koně nově využívat, se uskutečnil: vedle spíše rekreačního, turistického či westernového ježdění začal být huculský koník využíván pro hippoterapii. I když tato metoda rehabilitace u nás zpočátku narážela na nedůvěru, v poslední době spíše na ekonomickou náročnost a starosti s tím spojené, jsou dnes již neoddiskutovatelné její účinnost a přínos.
Datum oslavy čtyřicátého jubilea vzniku Hucul Clubu nepřipadl na státní svátek tzv. „sametové revoluce“ ani náhodou, ani nepřípadně. Nezávislé občanské aktivity za minulého režimu, byť chvályhodně zaměřené na ochranu přírody a krajiny, neměly zrovna snadný život. To poznal i Otakar Leiský, který již v roce 1958 zakládal naší první ekologickou organizaci, Sbor ochrany přírody Společnosti Národního muzea v Praze (od 1969 pod názvem Tis), a později, v roce 1972, pak ještě založil s několika přáteli i Hucul Club a složitě hledal, jak jej v nepříznivých politických poměrech někde zaštítit tak, aby mohl být naplněn kýžený záměr. Těch pokusů na hraně přežití muselo být více a tak není divu, že tento způsob značně nejisté existence, vedle jistě mnohých sdílených hodnot, svedl Hucul Club od počátku jeho bytí především s umělci z Šafránu, kteří se letošního slavnostního a vzpomínkového večera na Baráčnické rychtě ochotně a aktivně zúčastnili. A tak vedle několika veřejných gratulací zněla sálem country hudba v podání berounské skupiny Farmáři, Pražského pozdního sběru, ale zvláštní prostor a přijetí (které nebylo vždy náležitě ztišené) dostali slovutní písničkáři Bohdan Mikolášek, který neváhal na tuto příležitost přiletět až ze Švýcarska, Vladimír Veith a zakladatel Šafránu Jaroslav Hutka, se kterým si přeplněný sál s chutí zazpíval.
Početní gratulanti, radostní přátelé v publiku, ale i fakt, že zase v letošním roce Hucul Club odchoval několik hříbátek, dokazují, že Hucul Club je opravdu na koni. Ne že by neměl žádné starosti. Ale družina věrných přátel a spolupracovníků, široký okruh sympatizantů, chovatelské úspěchy, ale zvláště radost a zadostiučinění, že se podařilo uskutečnit před 40 lety směle rozjetý projekt a nadále jej rozvíjet, je jistě potěšujícím důvodem k oslavě. A ta se opravdu vydařila! Přidejme se třeba na dálku ke gratulaci i my a přejme si, aby se lidé, kteří v naší zemi o něco dobrého usilují, nenechávali přemoci lhostejností a nejrůznějšími překážkami.
