Shodou okolností jsem se ve stejné době, kdy se v říjnu 2012 konaly v naší zemi volby do Senátu a Krajských zastupitelstev, začal prokousávat obšírnou knihou (přes 700 stran), která neobvyklým postupem mapuje události padesátých a šedesátých let minulého století na osudech politických vězňů komunistického režimu a zejména na poznamenaných a pokažených životech jejich rodin. Není to záznam příběhu jediného konkrétního člověka či přesně definované jmenovité skupiny, ale pokus shrnout zkušenosti a události mnohých postižených vždy pod společný jmenovatel – namátkou: Zatčení; Výslech; Soudy; Prostředí lágru; Pomsta režimu manželkám zatčených, pomoc lidí; Návštěvy; Rozvody i vytrvání; Zavržení muklů příbuznými, Tlak na děti vězňů; Pozůstatky lágru v muklech; Na krutosti padesátých let se do jisté míry pozapomnělo. Proč? – celkově jsou v knize takových kapitol čtyři desítky.
Není to veselé čtení, to je zřejmé. Přece však jsem byl až překvapen, že v těch svědectvích jednotlivých lidí, které komunistický režim tak krutě postihl, bylo nečekaně málo zloby, takřka žádná touha po nějaké pomstě… Jen snad především snaha připomínat věci a události, které by neměly být zapomenuty, a aby tato svědectví byla varováním nedopustit, aby se podobné jevy opakovaly, aby ideologie, která tak zásadním způsobem zasáhla do života velkého počtu našich spoluobčanů, již nedostala v naší společnosti prostor a moc, zvláště když se dostatečně neoddělila od této temné minulosti a většinou se vězňové komunistických lágrů ani žádné omluvy nedočkali.
Je známá věc, že např. v těch zmiňovaných krajských volbách v říjnu 2012 získala KSČM celkově druhý nejvyšší počet mandátů, dohromady 182. Domnívám se, že ani bídná politika vládní koalice a její mnohé skandály nemohou vysvětlit tento přesun volebních hlasů. Ještě se k tomu nejspíše přidalo vyblednutí vzpomínek starších voličů, popřípadě idealizace doby, kdy lidé měli právo na práci a základní materiální potřeby nebylo zas až tak složité uspokojit. Je s podivem, jak si naše paměť s odstupem času dokáže podržet obvykle věci příjemné a bezproblémové, zatímco ty jiné potlačuje. Dochází tedy k idealizaci vzpomínek, což můžeme ukázat v nadneseném prohlášení těch, kteří absolvovali povinnou vojenskou službu před dávným časem: „Vojna je krásná, ale krátká!“
A tak se v některých krajích – např. v Jihočeském – začaly konat demonstrace proti účasti komunistů v radách. Je do značné míry překvapivé, že hybnou silou těchto demonstrací a protestů jsou studenti, tedy mladí lidé, kteří nemají svou vlastní osobní zkušenost s padesátými a šedesátými lety, jak jsou popsána v knize, o které referuji, ale i v dalších literárních i jiných výpovědích. To spíše generace jejich rodičů a prarodičů zapomněly…
Do jisté míry je pravda, že podobné protesty a demonstrace nemohou změnit volební výsledky. Nemohou hlasy, obdržené ve volbách, někomu ubrat a jinému přidat. Ale chápu to tak, že šlo – a jde – především ukázat těm, kteří přijímají do vládnoucích koalic členy KSČM, že je to cosi nezdravého a nepatřičného. Že to je projev pragmatické touhy po vládě bez ohledu na historickou zkušenost. A že se demonstrujícím občas vyčítá, že chtějí na ulicích a náměstích zvrátit výsledky demokratických voleb? A co jiného byly všelijaké odborářské akce, jejichž výrazným sloganem bylo „Pryč s Nečasovou vládou“, tedy s vládou, která byla řádně ustavena a dokázala přece jen obhájit svůj zmenšující se mandát přes několikeré hlasování o nedůvěře? Ne, že bych tuto vládu chtěl nějak sveřepě hájit – ale bráním právo „ulice“ vyslovovat kultivovaným způsobem své názory a připomínat těm, kteří rozhodují, aby nepřihlíželi jen k počtu mandátů, které ta či ona strana obdržela, že existují i daleko principiálnější měřítka.
Přiznávám, že jsem s četbou knihy nepostupoval příliš rychle. Není to jak u detektivky, která vás může tak zaujmout, že ji neodložíte, dokud se nedoberete konce a neseznámíte se s překvapivým závěrem, pakliže počet jejích stran nepřesahuje míru čtivosti na jeden zátah. A tak mě provázela i v době vánoc, občas jsem do ní opětovně nahlédl při příchodu Nového roku – a měl jsem jí na dosah i 8. února, když Miroslav Grebeníček v Poslanecké sněmovně komentoval sebeoběť Jana Palacha ze svého pohledu… A bylo mi zřejmé, že žádné oběti, žádné utrpení a žádné důsledky, byť sebetragičtější, toho v minulosti vedeného boje nejsou dostatečným důvodem, aby se historie stala učitelkou našeho národa. Abychom dokázali rozpoznat, co může znova pěknými slovy a lákavými přísliby vést k ničení životů těch, kteří mají možná jen jiný názor.
Tak se konečně dostávám k tomu, abych vám tu knihu, ke které jsem od počátku odkazoval, představil jejím vlastním jménem. Názvem, který nechce okouzlit nějakým poetickým obratem. Názvem, který není promyšleným marketingovým tahem, který touží zaujmout naší pozornost a následně vést ke koupi. Názvem, který v úžasně výstižné zkratce vypovídá o naší národní minulosti, ale i současnosti: „Nezhojené rány národa“. Není sporu, že tento národ zvláště v oněch padesátých a šedesátých letech dvacátého století utrpěl těžké krvavé rány na tělech, duších i životech mnohých pronásledovaných, souzených a odsouzených lidí. A že zásadně postihl i životy jejich příbuzných a blízkých.
Otázka je, zda si uvědomujeme, že i naše současnost je stále ještě poznamenaná traumatem nezhojených ran. Možná se nám daří je všelijak zakrývat, předstírat, že nejsou, ale ať děláme, co chceme, třeba i pod parádními ohozy a pod trendy šatstvem z těch nejdražších butiků, ty rány nejsou zhojené – a hnisají a hnisají… Jestliže je neumíme vyčistit a vyléčit, pak je snad lepší si je občas připomínat a trochu je i podrásat, jen aby se naší naivitou, lhostejností či zapomnětlivostí nezapouzdřily a nevypadalo to, že všechno je a bylo v naprostém pořádku, že není důvod se nějak znepokojovat…
Knihu „Nezhojené rány národa“ napsal Lubomír Vejražka, kresbami ji doprovodil Pavel Piekar, vyšla v r. 2012 v nakladatelství Baset.
Nejsem tak usilovný čtenář, jak by asi bylo náležité, proto netuším, kdy budu moci o této publikaci povědět, že jsem se propracoval přes každičkou jednotlivou stránku až do úplného konce. Ale i kdybych už ji měl dávno přečtenou, a třeba i několikrát, přál bych si, aby nebyla knihou uzavřenou ani na 28. února, ani po něm. Není totiž jen podáním dávných smutných příběhů lidí, jejichž životy byly zasaženy hrubou zlovůlí. Ona má promlouvat do svědomí celého národa, jak ji v předmluvě charakterizuje Ivo Feierabend: „Je to výkřik k probuzení a k boji o pravdivou minulost“.
Snad ani v této tak ukřičené a halasné době nezanikne tento slabounký výkřik, který chce upozornit, že i po všelijakých tlustých čárách za minulostí, tu je bolest a trauma nezhojených ran.
